České národní listy

Muži na hranici. Příběhy z roku 1938 III

Růženec 2 - Jiří Vaníček

To platilo zejména pro četnictvo, které kvůli pohotovosti v SOS nemohlo plně kontrolovat bezpečnostní situaci v obcích, nemohlo s finančníky zabráni pašování zbraní, přes hranici,  což se vymstilo právě  při popisovaných událostech. Němci si v obcích mohli téměř beztrestně dělat, co chtěli, čehož později při přepadech českých lidí náležitě využili. Závěrem tohoto odstavce ještě vraťme jméno veliteli četnické stanice z Bílé Vody, které si Jan Houdek již nezapamatoval: Jednalo se o vrchního strážmistra Stanislava Gajdošíka, který v období protektorátu konal službu na Uherskohradišťsku.

"Když jsem přicházel k městu Javorníku, sídlu inspektorátu finanční stráže, bylo již téměř 20 hod. večer. Město tonulo v záplavě praporů s hákovým křížem a javornické obyvatelstvo pořádalo lampionový průvod městem (asi jako díkuvzdání za osvobození od českého jha).

Když jsme viděli, co se ve městě děje, město jsme obešli. Abychom nevlezli slepě do nějaké léčky, šla vpředu dvoučlenná hlídka, která měla v případě nebezpečí vyrozumět ustupující družstvo. Ustupovali (jsme) bez překážek stále lesem. Až u obce Vlčice byli jsme přece ordnery zpozorováni. Počali nás pronásledovati, ale podařilo se nám uniknouti. Ale u města Frýdberku, asi ke třetí hod. ranní dne 23. září

byli jsme ordnery zaskočeni. Nastal mezi námi tuhý boj, který trval 20-25 minut. Podařilo se nám střelbou z pušek, kulometů a granátovým útokem ordnery odrazit. V tom boji byl jsem raněn, byla mi prostřelena paže pravé ruky. Četař v zál. utrpěl těžké zranění v obličeji (o jeho zranění  dozvěděl jsem se až v nemocnici v Pačkově). Prsty ruky se mi drápovitě sevřely. V bolestech a se silným krvácením jsem byl nucen ustupovat, poněvadž nebylo možno v přítomné chvíli ani ránu řádně ošetřit a ovázat. První pomoc po skončeném boji mě poskytnul vrch. resp. Jaroslav Netřebský, který sem mnou zůstal. Ztrátou krve byl jsem tak zesláblý, že jsem nebyl další chůze schopen a zůstal jsem ležet na zoraném poli při silnici."

Ve chvíli ústupu této skupiny přes Vlčice na Frýdberk (nyní Žulová) již byla většina čs. státních příslušníků z výběžku buď zajata, nebo ustoupila Zigharticím (Vápenné) a Dolní Lipové, kde se nacházelo postavení čs. armády. Později se boje z výběžku přesunuly právě sem, zde ale henleinovci narazili na pevnou obrannou linii bráněnou vojáky a staženými SOSáky, takže dál do vnitrozemí už nepostoupili. Pokračujeme však v ústupu s Janem Houdkem:

"Úmyslem kolegy vrch. resp. Netřebského bylo zastavit na silnici nějaké auto a požádati řidiče  o můj převoz do nemocnice, kde by se mě dostalo řádného ošetření. Zastavil autobus plně obsazený těmi, s jejichž druhy jsme sváděli boj. Ordnery. vrch. resp. Netřebskému sebrali pušku i náboje a mě samozřejmě též. Z jejich ponurého vzhledu dalo se soudit, že se s námi mazlit nebudou. Počali se na nás sápat, surovci, ale jejich velitel byl vcelku slušný člověk, který mluvil bezvadně česky. Jenom jeho zásluhou bylo, že jsme nebyli týráni a vystaveni jejich surovostem, které jim z očí přímo sálaly. Ten dal zavolat ihned lékaře, který mě na místě ošetřil. Nato byli jsme odvezeni do nejbližší obce, kde nás vysadili a dali hlídat jedním z ordnerů. Autobus odjel a asi za dvě hodiny se vrátil obsazen německými občany komunistického přesvědčení. Společně jsme byli dopraveni do Pačkova v Německu do sběrného tábora.. Zde jsem se s vrch. resp. Netřebským rozešel. On zůstal ve sběrném táboře, já byl odvezen do nemocnice, kde jsem se poznal s jedním četníkem, který tam ležel se zlámanou rukou. Jméno jeho jsme již zapomněl (jednalo se o strážmistra Aloise Rozehnala z četnické stanice Bernartice - pozn JV). Leželi jsme v nemocnici na tuberkulosním oddělení v Pačkově. Nelíbilo se nám tam, proto jsme se po třídenním pobytu se dohodli, že se pokusíme o útěk.. Byla právě neděle a ten den se nám zdál nejvýhodnější k zamýšlenému útěku, poněvadž lehčí pacienti tohoto oddělení chodili na procházku do města a nebo ku svým rodinám na návštěvu. Sestřičky konající službu  byly přesvědčeny, že již spíme. Za stávajícího šumu a hluku se nám podařilo po schodech z druhého poschodí uniknout do sklepa a sklepním oknem do zahrady, přes zahradní zeď pak do polí.

Nekratší směr byl na Javorník, který byl od města Pačkova vzdálen asi 6 km. Naším úmyslem bylo dostat se do Dolní Lipové, kde bylo zakopáno naše vojsko. Štěkot kulometů z této strany bylo slyšet celou noc. V cestu se nám nepostavila žádná překážka, poněvadž jsme postupovali pohořím Javorníka. Blíže města Frýdberku, které nám zůstalo po levé straně, narazili jsme na starce, který v lese na pasece oral.Chtěli jsme couvnouti do lesa, poněvadž jsme nevěděli, co je zač, ale už bylo pozdě, poněvadž nás zpozoroval. Dali jsme se proto s ním nenuceně do řeči, ale po chvíli jsme se rozešli.Po celou rozmluvu jsme měl domněnku, že nám stařec nevěří, poněvadž jsme byli oba v uniformě Tuto svou domněnku jsem také hned kamarádovi sdělil s podotknutím, že bude třeba se skrýt, neboť za daných okolností nebylo možno už věřit ničemu, co zdaleka páchlo němectvím. Během půl hodiny jsme se přesvědčili o pravdivosti mé domněnky. Najednou jsme byli obkličováni podezřelými lidmi z blízké obce. Úvozem podařilo se nám však uniknouti, bylo po nás dokonce i stříleno. Vyhledali jsme úkryt v lese mezi balvan. Kamarád utíkal jiným směrem, abychom pronásledovatele rozptýlili. Viděl jsem však, jak zakopnul a padl  zemi a byl pronásledovateli nalezen. Po mě pátrali tak dlouho, až mě také našli. Vytáhli mě z úkrytu  a nemilosrdně zbili bez ohledu na to, že pravá ruka byla na šátku a obvázána. Zůstal jsem ležet na zemi. Odtud byli jsme odvedeni do obce Vlčic a z Vlčic autem dopraveni přes město Javorník do Pačkova. Do nemocnice jsme již nebyli posláni, ale do sběrného tábora. Naše radost z útěku netrvala tedy dlouho.

Za pět dní jsme byli převezeni do Neisse do vojenské věznice, kde bylo několik příslušníků finanční stráže, jejichž jména jsem však zapomněl, a též členové tajné policie z Cukmantlu /Zlaté Hory - pozn. JV/ a to Svoboda, Novák, Pleskot, Chaloupka a jiní. Z Neisse jsme byli převezeni všichni do Elstetrhorstu do tábora. Tento tábor byl zhotoven ze stanů, uprostřed lesa od města Elsterhorst dost vzdálený. Každý ze stanů mohl pojmout přes 80 osob. V táboře byli shromážděni všichni příslušníci SOS, vojska a zaměstnanci ze všech pohraničních úřadů a železnic. Tam jsme se také setkal s mým správcem oddělení z Růžence, resp. Badalíkem  a kolegy resp. Třískou, doz. Klebanem, doz. Pavlíčkem, doz. Morávkem, doz. Pokorným, doz. Lejskem a doz. Noskem, kteří byli u města Javorník ordnery chyceni a druhý den internováni do Německa."

Tábor u Elsterhorstu se stal sběrným místem pro všechny zajaté z českého a moravského pohraničí. Jako takový má v událostech podzimu 1938 významné místo, podívejme se na něj proto podrobněji. Jeho detailní popis poskytl po návratu do Československa strážník neuniformované policie z Cukmantlu (Zlatých Hor) Miloslav Chaloupka, se kterým se Jan Houdek potkal již v Neisse.

Tábor byl asi 1 km dlouhý a 600 m široký, připraven asi pro 40.000 zajatců. Kolem dokola byl obehnán vysokým plotem z ostnatého drátu s byl silně střežen říšskoněmeckým vojskem (záložníky). V době internování našich příslušníků bylo uvnitř tábora postaveno 15 stanů. , z nichž čtyři byly označeny písmeny A až D.  Stan A sloužil pro ubytování četnictva, ve stanu B byla finanční stráž, ve stanu C vojsko a stráž bezpečnosti (policie a stan D byl obsazen opět četníky, Slováky a voják slovenské, maďarské a německé národnosti - údajně zběhy. Mezi četníky ve stanu A bylo i 6 uniformovaných strážníků z Aše. První zadržení čs. příslušníci přibyli do tábora v pondělí 3.10.1938. Zpočátku byl režim dost přísný: dvakrát denně byly vycházky (vždy 1 hodina dopoledne, 1 odpoledne) a kouření bylo povoleno pouze během těchto vycházek. Později se poměry poněkud uvolnily, byl povolen pohyb v blízkosti stanů a smělo se i libovolně kouřit. Budíček byl o 7. hodině ranní, v 8 hodinn snídaně sestávající se z černé hořké kávy. Oběd byl většinou tvořen hustou kaší z brambor, krup nebo nudlí, do které byly přidány kousky zapáchajícího masa. K večeři byl čaj a kousek mazlavého salámu asi z rybího masa. Internovaní dostávali denně také půl bochníku chleba, ten ale byl hodně starý a nepoživatelný. Vlastní ubytování bylo velmi stísněné a nezdravé: muži spali na slámě a pouhými dvěma slabými přikrývkami, které vůbec nehřály. Teprve později dostali třetí a těsně před odchodem z tábora i čtvrtou. Připomeňme, že se jednalo o období první poloviny října., kdy navíc stále pršelo.

V táboře byli muži také podrobeni výslechu, jehož předmětem bylo původní služební působiště, vztah k německému obyvatelstvu a vojenské záležitosti. Většina z internovaných však neprozradila nic nad rámec běžně známých informací.

Nyní ještě dejme poslední slovo Janu Houdkovi:

"Po skončení obsazení Sudet, jež jsme na příkaz z Mnichova museli postoupit Německu, byli jsme propuštěni a vrátili jsme se do Prahy zvláštním vlakem /dne 15. 10.1938 - pozn.JV/, vypraveným přes Drážďany a Podmokly - Děčín.Při příjezdu do Prahy jsme byli velmi srdečně přivítáni panem ministerským inspektorem Dr. Koukalem. Druhý den jsme se rozjížděli z Prahy ke svým nadřízeným úřadům. My, kolegové ze země Moravskoslezské, jsme se hlásili  u zemského fin. ředitelství v Brně. Už při našem příjezdu na nádraží v Brně byli jsme očekáváni a velmi srdečně přijati panem zems. insp. fin. stráže, vrchním finančním radou Stejskalem, náměstkem pana zems. ins. , panem fin. radou Mastíkem, panem ins. Klingerem a jinými pány ze zems. fin. ředitelství.

Poněvadž moje zranění nebylo dosud zcela zhojeno, byl jsme odeslán na léčení do vojenské nemocnice v Brně-Zábrdovicích. Když 15. března 1939 zabrali Němci nemocnici v Zábrdovicích, byl jsem nucen tuto opustit a najít si byt v Brně v soukromí. Odtud jsem denně docházel na kliniku zemské nemocnice u sv. Anny v Brně, nervové oddělení. Po vyléčení jsem se přihlásil k nástupu služby  a tuto jsem nastoupil na protektorátní hranici na oddělení fin. stráže v Přibicích, insp. Židlochovice."

Výše uvedené vzpomínky jednoho s desítky obránců čs. hranic ležely ukryté v pozůstalosti u rodiny a až nyní, po dlouhých desítkách let, mohly být připraveny k publikování. Těm, ke kterým se Němci a později i vlastní republika zachovaly nespravedlivě, už osobně za jejich odvahu poděkovat nemůžeme. Můžeme ale dále pátrat po jejich činech, po událostech, kterými prošli, a připomínat jejich hrdinství při obraně naší republiky. Je to nutné, protože lidi, "kteří z lásky k vlasti byli by rádi přinesli oběť ještě větší",potřebujeme stále

Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938,   nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019, str.   42 - 48