Muži na hranici. Příběhy z roku 1938 II Liptáň 2- Ondřej Kolář
Muži na hranici. Příběhy z roku 1938 II
Liptáň 2- Ondřej Kolář
Přestřelka si vyžádala tři mrtvé povstalce - Johanna Kristka, Aloise Müllera a Karla Metzkeho. Pravděpodobně se stali oběťmi chaotické palby z vlastních řad. Část henleinovců se ve zmatku rozprchla. Ostatní v šoku nad smrtí svých spolubojovníků začali volat po odvetě. Někteří z přítomných, jako obchodník Alois Steffan, později tvrdili, že se snažili dav mírnit. Každopádně výsledek bojovné a pomstychtivé euforie byl tragický - povstalci zastřeli zajaté členy SOS. Většina vyslýchaných se po válce shodla, že uvězněné muže zavraždil Alfred Selig dávkou ze samopalu. Traduje se, že mrtvé povstalci dodatečně zohavili četnickými služebními šavlemi, vyšetřovací protokoly to ani nepotvrzují, ani nevyvracejí.
Následujícího dne do obce dorazila zpráva o vyhlášení mobilizace československé branné moci. Z obav před odvetou se nacisté vedení Franzem Seeligem rozhodli zahladit stopy. Mrtví byli převezeni do Říše a pohřbeni v Hlubčicích (tehdy Leob- schütz , v roce 1945 se město stalo součástí Polska). Pozdější výpovědi se rozcházely v tom, zda v budově padlo pět nebo šest mužů. Nejasnost zůstává především u Františka Čecha, zařazeného u SOS ve Slezských Rudolticích, který prokazatelně byl mezi pohřbenými v Hlubčicích. Chybí však bezpečný doklad, že se v době střelby nacházel na četnické stanici. Nelze vyloučit, že padl na jiném místě v blízkosti Liptaně, když cestoval do obce jako spojka.
V průběhu podzimu se úřady i pozůstalí snažili pátrat po osudu šesti nezvěstných. Až v březnu příštího roku německé úřady přiznaly, že dotyční jsou po smrti. Tajily však okolnosti.. Připustit však, že sudetoněmečtí povstalci vraždili zajatce, se nacistické propagandě nehodilo. Místo toho šířily fabulace, že dotyční byli zastřeleni v boji s německou armádou nebo při pokusu o útěk ze zajetí. Nicméně rodiny Mokrého, Čecha, Hofírka mohly během roku 1939 alespoň převést své mrtvé domů. Tato exhumace a následné zpopelnění části padlých pozůstalými bohužel znemožnila, aby po válce proběhly soudní pitvy, jež mohly objasnit řadu detailů.
Po osvobození, v létě 1945, se rozběhlo rozsáhlé vyšetřování. Někteří z pachatelů, včetně bratrů Seligových, zmizeli. Franz ještě v 60. letech žil v západním Německu, po Alfredovi se slehla zem. Několik dalších obviněných během vyšetřování uprchlo z vazby, nebo byli omylem zařazeni do odsunu, ještě než se dostali před soudní tribunál. Utéct se podařilo i příbuznému hlavních pachatelů Karlu Seligovi. Šlo přitom o nanejvýš důležitého svědka., který jako vlastník likérky v Liptani patřil k místní honoraci a díky příbuzenství se stranickým vedoucím Franzem Seligem byl dost možná zasvěcen po plánů SdP a freikorpsu. V neposlední řadě Karl Selig vlastnil dům, v němž sídlila četnická stanice. Osudného 22. září se podle výpovědí dalších vyšetřovaných nacházel mezi povstalci, jeho roli se však nepodařilo objasnit.
Přelíčení, konané počátkem října 1946 před Mimořádným lidovým soudem v Opavě, se tak nakonec týkalo pouze devíti obžalovaných.. Tři z nich, Bruno Peschke, Josef Schlusche a Alois Steffan, vyslechli trest smrti. Šlo o muže, které vyšetřovatel Černý, jenž v regionu sloužil už před válkou, označil za hlavní aktivisty Sudetoněmecké strany v Liptani. Ostatní čekal dlouholetý žalář. Ti, kteří se dožili amnestie v polovině 50. let, obvykle využili příležitost k vysídlení do západního Německa. V ČSR zůstal jediný z nich, Friedrich Kolbe, který se po propuštění usadil na jižní Moravě.
Koncem 60. let se policejní orgány pokusily vypátrat bratry Seligovy a další pachatele žijící v cizině. Zjistilo se, že Reichl zemřel roku 1961 v Rakousku. Taktéž Görlich měl dožít ve Vídni, což se nepodařilo doložit. Západoněmecká policie dokonce vypátrala místo pobytu Franze Seliga a sledovala ho v naději, že vyšetřovatele zavede k Alfredovi. Nástup normalizace v Československu po roce 1968 však vedl k odložení případu ad acta. ...
O připomínku padlých se z počátku starali zejména příslušníci finanční stráže. Ti nechali roku 1947, po vysídlení liptaňských Němců, na místní pomník obětí první světové války, osadit novou pamětní desku, která připomínala tragické události ze září 1938. Po nástupu komunistického režimu se připomínání příslušníků bezpečnostních sborů "buržoazní" předmnichovské republiky, nehodilo, takže pomník byl opě dedikován neurčitě "bojovníkům proti fašismu". Budova bývalé četnické stanice se při té příležitosti stala kulturní památkou a později na ni byla umístěna pamětní deska. Teprve v nedávné době se dům dočkal rekonstrukce a péčí regionálních nadšenců, byla na pomník znovu osazena deska z roku 1947, připomínající jména šesti padlých obránců státních hranic.
Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938, Vladimír Bružeňák, Jan Ciglbauer, Karel Koc, Ondřej Kolář, Milan Rejthar, Jiří Vaněček, Alena Zatloukalová, nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019, str. 28-31
