Muži na hranici. Příběhy z roku 1938, III Růženec 1 - Jiří Vaníček
Muži na hranici. Příběhy z roku 1938 III
Růženec 1 - Jiří Vaníček
Jesenicko, dobově Frývaldovsko, bylo v letech první Československé republiky územím obývaným převážně německými obyvateli. Nejinak tomu bylo i v jeho části - Javornickém výběžku. Zde v městysu Bílá Voda byla tehdy umístěna nejsevernější moravská četnická stanice, oddělení finanční stráže i celní úřad. Z Bílé Vody to pak nebylo daleko do nejzapadlejšího služebního místa moravských financů: do Růžence, kterému však nejspíš nikdo z místních neřekl jinak než jeho německým názvem Rosenkranz. Ten tvořil hostinec a pár chalup rozsetých přímo na hranicích. v hlubokém údolí rychlebských hor, ocelová závora Ippen na hraničním přechodu a oddělení finanční stráže.
Právě sem nastoupil na počátku května 1938 Jan Houdek, po čerstvě vykonané služební přísaze pyšnící se titulem dozorce finanční stráže. Neuplynul ani půlrok a v této oblasti prožil nejtěžší chvíle svého života. Díky dochovaným vzpomínkám Jana Houdka můžeme poodkrýt jednu krátkou, leč dramatickou epizodu německé vzpoury v českém pohraničí, tak typickou pro celý podzim roku 1938. Jan Housek vzpomíná:
Dne 22. září 1938 byl jsem vyslán jako spojka z oddělení finanční stráže v Růženci na oddělení fin. stráže do Bílé Vody pro heslo, zprávy a denní poštu. . V době, než jsem si svoje náležitosti na oddělení vyřídil, přijel kolega dozorce Dvořák z oddělení Bílá Voda, který byl rovněž vyslán jako spojka, ovšem k inspektorátu finanční stráže do Javorníka, a hlásil, že je nařízen okamžitý ústup. Telefonicky tato zpráva nemohla býti už jednotlivým podřízeným oddělením finanční stráže z inspektorátu odeslána, poněvadž telefonní vedení, spojující jednotlivá oddělení, bylo už přerušeno. V domněnce a za předpokladu, že telefonní vedení z Bílé Vody na oddělení Růženec nebude ještě přerušeno, odebral jsme se na celní úřad v Bílé Vodě a požádal jsem pana vrch.resp. Vondru, přednostu celního úřadu, aby kolegou Dvořákem přinesenou zprávu o okamžitém ústupu zatelefonoval na oddělení do Růžence panu správci oddělení, resp. Badalíkovi. Bohužel zpráva telefonicky podána být nemohla, poněvadž vedení z Bílé Horyny Růženec bylo již rovněž přerušeno. Nezbývalo tedy, než abych podal tuto zprávu ústně a vydal jsme se proto ihned na cestu na Růženec."
Přerušením telefonního spojení začala konečná fáze vyhnání Čechů z této části moravského pohraničí. Dosud sice byla situace napjatá a oddělení finanční stráže v Bílé Vodě bylo opakovaně cílem střelby od německé hranice, všechny bezpečnostní složky včetně Stráže obrany státu (SOS) však setrvávaly na pozicích. Tentokrát to však bylo jiné: výsledkem sudetoněmeckého povstání, které c česko-německém pohraničí vypuklo již 12. září 1938, bylo zajetí nebo ústup všech příslušníků čs. státní moci, a tím ovládnutí celého výběžku Němci. SOSáci v Bílé Vodě a jejím okolí tak neměli jinou možnost, než doslova utéct a pokud možno zachránit si alespoň holý život. Události začaly nabírat spád:
"Ještě než jsem se vydal na cestu, přišel za, mnou kolega dozorce Petřík se vzkazem od pana správce oddělení z Bílé Vody, vrchního respicienta Davida, abych vyřídil dvoučlenné hlídce z tamního oddělení respicientu Kabelemu a dozorci Vraštilovi, konající službu u závor na celní cestě, aby se ihned vrátili na oddělení, že je nařízen okamžitý ústup. Vzkaz jsme jmenovaným vyřídil. Na jejich naléhavé dotazy, co se vlastně děje, jsem samozřejmě nemohl dát uspokojující odpověď, poněvadž jsem sám nevěděl a myslím, že tehdy ještě málokdo tušil dosah těchto rozkazů. Resp. Kabele závoru uzavřel a s kolegou Vraštilem odcházeli k Bílé Vodě, já pokračoval v cestě na Růženec. Asi v jedné třetině přilehlého zámeckého parku přicházel jsem k můstku, jenž byl zatarasen dvěma dlouhými ráhny.
Pozastavil jsem se nad tím, poněvadž při mé cestě do Bílé Vody tato překážka na můstku ještě nebyla. Ze svého rozjímání jsme byl vyrušen výstřelem. Pud sebezáchovy mne přiměl, abych okamžitě hledal úkryt za silným bukem. Sotva jsem dostihl tohoto primitivního úkrytu, ozvala se druhá rána. Byl zasažen asi strom, za nímž jsme hledal úkryt, poněvadž odštěpek kůry zabodl se mi do tváře. Nebylo pochyb o tom, že jsem byl asi někým zpozorován.Bylo nutno hledat východisko z této situace. Rozhlížel jsem se, abych se orientoval, případně si vyhledal směr, jímž bych se dal na ústup. Na úbočí parku zpozoroval jsem skupinu ozbrojených mužů, kteří se ve spěchu přibližovali k místu mého úkrytu. Nebylo pochyb o tom, kdo tito mužové byli a jaké jsou jejich úmysly. To jsem si jasně uvědomil, že proti přesile těchto všehoschopných dobrodruhů bych nic nepořídil. Nebylo v tomto případě zbabělostí dát se na ústup, a proto využívaje stromů zámeckého, parku, snažil jsem se nějak mužům uniknout z dohledu. Padnout jim do ruky, to znamenalo vydat se na pospas zlovůli těch, kdož první , vyhnuvše se povinnosti nastoupit vojenskou službu v čs. armádě, přebíhali do Německa a zde čekali na první příležitost, jak by se nenáviděným "Bémákům" pomstili. Kdož by neznal a neslyšel něco o ordnerech! A že to byli oni,m, kteří se tu ke mně blížili, bylo skoro více než jisté. Co dovedli nebo čeho se odvažovali, o tom svědčí několikeré případy hlídek fin. stráže těmito zloduchy, kteří přišli z Německa. Však podobný přepad zažili kolegové vrch.resp. Netřebský a doz. Rambousek.Rychle jsem se tedy rozhodnul. Viděl jsem, že na Růženec se nedostanu. Vrátil jsem se zpět k Bílé Vodě. Na vesnici vlály už vlajky s hákovým křížem. Obešel jsem vesnici. Obešel jsem vesnici a pustil se přes pole ke klášterním lesům. Resp. Kabele a dozorce Vraštil, kteří se po mém vzkazu vraceli do Bílé Vody, mě viděli. Počkali na mne a ustupovali jsme pak společně po kraji lesa, abychom měli silnici stále v patrnosti a viděli vše, co se na této děje. Směřovali jsme na Bílý Potok a km městu Javorníku. U Hoštic jsme dohonili družstvo z Bílé Vody, které postupovalo před námi. Zde jsem si teprve uvědomil, jak bylo dobře, že jsem se už nevracel do Bílé Vody, když naši už zde nebyli. Bylo nás nyní celkem dvacet: vrch. resp. David, vrch. resp. Netřebský, resp. Kabele, doz. Šuška, doz. Tylšar, doz. Rambousek, doz Petřík, doz. Vraštil, doz. Zeman a já. Dále jeden vrchní strážmistr četnictva (jméno si již nepamatuji), pak štábní strážmistr Červinka, strážm. Novák, strážm. Skoták, strážm. Kouřil, dále četař v záloze a tři vojíni, kteří byli přiděleni do Bílé Vody. Jména posledních si napamutuji."
U zmíněných jmen se na chvíli zastavme. Jednalo se o příslušníky družstva Stráže obrany státu tvořeného z místních financů, četníků a vojenských posil. Mezi jmény tedy vidíme ty, kteří původně dohlíželi v obci a na hranici na pořádek, ale od mimořádných opatření na hranicích v květnu 1938 v podstatě nepřetržitě konali službu z bojového stanoviště SOS a nemohli se plně věnovat rezortní službě.
Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938, Vladimír Bružeňák, Jan Ciglbauer, Karel Koc, Ondřej Kolář, Milan Rejthar, Jiří Vaněček, Alena Zatloukalová, nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019, str. 39 - 42
