Mojmír Grygar - Patří Rusko do Evropy?

Válka na Ukrajině výrazně připomíná tradiční otázku: Patří Rusko do Evropy? Není její asijská část, rozlohou několikanásobně převyšující její evropské území, důkazem, že nepatří do Evropy? píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Mojmír Grygar

31. července 2022 - 06:20

Toto mínění sdílí a zdůrazňuje prezident Zelenskyj tím, že se snaží postavit Rusko proti všem demokratickým státům Evropy i světa. Pokud jde o kritérium demokracie, museli bychom si nejdřív položit otázku, jak je to se stavem lidských práv v jeho zemi. Je známo, že tam vládnou oligarchové a vojenští páni s různou mírou kompetence a moci, spojení se zahraničními rádci a sponzory. Prezident Zelenskyj vystupuje jako svrchovaný vládce, zatímco o tom, jaké kompetence má parlament a politické strany, se můžeme jen dohadovat. Naproti tomu o závislosti ukrajinské vlády na USA nikdo nepochybuje: bude-li se jednat o ukončení bojů, nerozhodne se to v Kyjevě, ale ve Washingtonu.                                            

Můžeme dnes sto padesát let starý Nerudův výrok – „v Rusku se škvíří otroctví ve všech formách svých“ – spojit s prohlášením osmdesáti předních osobností německé kultury, spisovatelů, vědců, umělců, kteří, ve snaze obhájit na podzim 1914 válečné tažení Německa na východ, zahrnuli „barbarské“ Rusko všemožnými invektivami a žalobami? Nešlo tehdy spíš o to, co vyjadřuje heslo – útok je nejlepší obrana? A nepřipomínají nám to některé dnešní ničím neomezované útoky na ruské vojáky jako paliče, násilníky, zloděje a zbabělce? Nezakrývá antiruská zběsilost špatné svědomí žalobců?               

Rusko nemělo v Evropě ani po první světové válce nejlepší pověst. Zakladatelé Panevropy, iniciativy, která již byla blýskáním na časy dnešní Evropské unie, Rusko sice z Evropy nevykazovali, ale kvůli bolševické revoluci jí zatím přístup do Panevropy neudělili. S tím, že Hitler zdůvodňoval svůj vpád do Sovětského svazu obranou evropské árijské kultury, již není nutné polemizovat. Šokuje však, že nacisté téměř doslova opakovali invektivy, které se objevily ve zmíněném berlínském memorandu vydaném několik měsíců po vypuknutí první světové války.                                                                                         

Zaráží, že válka na Ukrajině přiměla vládnoucí politiky v Evropě a závislé novináře k tomu, aby oživili všemožné předsudky, které ruský národ staví na lavici hanby. Co říct o tom, že italská univerzita zakazuje přednášky o Dostojevském, že tradiční ruská jídla se přejmenovávají, na adresách ruských ambasád v Evropě se objevují jména ruských opozičníků nebo „ukrajinských hrdinů“, že se kácí památníky nejen ruským vojevůdcům, ale že pomníkový hon na čarodějnice odnesl i básník Puškin, který opravdu nemůže za to, čím kdy Rusové ublížili Ukrajincům. U nás nastala po Listopadu historicky zcela výjimečná situace, kdy je cílevědomě přiškrcován pozitivní vztah k současné i minulé ruské kultuře. To nemá v českých dějinách, až na německou okupaci a válku, obdobu. Vybavuje si mi vzpomínka z posledního roku války, kdy mi knihovnice olomoucké veřejné knihovny oznámila, že Turgeněvův román si nemohu vypůjčit, protože úřady daly ruské autory na index. Kdo vydal pokyn zadržování všeho ruského (Kennanův termín z dob studené války) u nás po pádu Husákova režimu?                             

Dnešní negativní vztah k Rusku je dán existencí osmdesát let trvajícího pokusu vytvořit nový společenský řád vycházející z myšlenky sociální spravedlnosti. Tuto situaci stoupenci západní kapitalistické demokracie považovali nejen za něco nesmyslného, ale především nebezpečného. Ani dočasné spojenectví Západu se Stalinovou říší během druhé světové války, kdy se Hitler utrhl z řetězu a nečekaně poslal své armády proti Francii, Anglii a Americe, nemohlo překlenout nevraživost vůči sovětskému Rusku. Rychlý obrat k „normálu“, který ihned, jakmile skončila válka, přítele změnil v nepřítele a nepřítele v přítele a spolubojovníka, patří k nejrychlejšímu přeskupení sil, k jakému kdy v dějinách Evropy došlo. Současně je to důkaz neobyčejné ohebnosti páteří západních politiků. Pouze Roosevelt by s takovým akrobatickým kouskem nesouhlasil – zemřel symbolicky právě toho dne, kdy odpovídal Stalinovi na dopis se stížností na porušování hospodářských dohod ze strany západních spojenců.                                                                         

Rozpad Sovětského svazu v prosinci 1991 vedl k tomu, že se  23 milionů Rusů rázem stalo cizinci v nových státech a Rusko přišlo o polovinu svého průmyslu. Vítězné mocnosti a národy zbavené jha přivítaly tento převrat jako věc dějinné spravedlnosti. Nad negativními důsledky rozpadu sovětské říše málokoho na Západě a ve světě bolela hlava. Nikomu nevadilo, že zavádění nových politických a ekonomických pořádků v rozpadlé komunistické říši řídili vybraní američtí ekonomové – „hoši z Chicaga“, že velké přírodní bohatství Sovětského svazu bylo rozchváceno a zbídačení obyvatelstva dosáhlo úrovně z carských dob.

Změny v duchovní, kulturní a ideologické sféře odpovídaly celkovému politickému a hospodářskému převratu. Do masové kultury začalo pronikat násilí, obscénnost, hrubost, zatímco překvapení a šokovaní sovětští diváci v těchto typických projevech produktů amerického zábavního průmyslu jen stěží viděli žádoucí závan svobody. Mezi romány, v nichž ruští autoři reagovali na rozpad Sovětského svazu, většinou převažovaly katastrofické vize. Rozumím tomu, že autoři, jako Viktor Pelevin, Vladimír Sorokin nebo Viktor Jerofejev, u nás pohotově překládaní, nemohli najít na zbořeništi velkého sovětského utopického snu žádné světélko, z něhož by mohli čerpat naději do budoucnosti. Přesto Pelevinovo tvrzení, že prvním pokusným astronautům usekávali nohy a vědomě je posílali na smrt, nebo že záběry z kosmických stanic byly natáčeny v podzemních prostorách, přece jen překračuje míru kritické nadsázky. Také Sorokinova vize o tom, že Rusko bude v budoucnosti ovládáno novodobými opričníky, tlupou ozbrojených násilníků, je motivována katastrofismem, který vyhovuje nepřátelům Ruska a z obyvatelů země dělá pasivní stádo nehodné soucitu. Z požářiště sovětského experimentu vzlétl málo Fénixů, ptáků obrody, zato dost krkavců kroužících nad zdevastovanou zemí. Připomeňme Eduarda Limonova jako reprezentanta „prokletých básníků“ knižního jarmarku, nebo Alexandra Dugina, postmoderního ideologického šarlatána pyšnícího se univerzitními tituly.                     

Kdo není s to si uvědomit hloubku rozvratu a ponížení Ruska, ten také nemůže objektivně posoudit ani jeho pozdější vývoj spojený s Putinovou vládou.    Nahradí-li diktát trhu diktát politické moci, kultura se dostává z bláta do louže. Produkci kultury určuje zisk, navíc štědře podporovaný politickými zakázkami. V letech, kdy se Jelcin vydal všanc americkému vlivu, veřejnost si začala zvykat na to, že televizní kanály přetékají západními produkty, o nichž můžeme říct s Nerudou, že se v nich „násilí škvíří ve všech formách svých“. Na druhé straně ruské, čínské, íránské i jiné zahraniční filmy, které sbíraly na festivalech vavříny, se u nás staly nežádoucím zbožím. Kdo zná například filmy Aleksandra Sokurova nebo Abbase Kiarostamiho a dalších zahraničních režisérů, které nemohou americkým kasovním filmům konkurovat, protože uvádějí zcela jiné typy lidí v zcela jiných společenských podmínkách, vymykající se stereotypům kasovní produkce západního filmového průmyslu. Nevím, kdo určuje nákup zahraničních filmů v české televizi, ale nemůže mi to nepřipomenout doložku poválečného Marshalova plánu zavazující Francii k povinnému nákupu hollywoodských filmů. Američtí stratégové dobře vědí, co to je soft power, měkká síla propagandy skryté v zábavném obalu.                                     

Z hlediska americké politiky se dnes nalézáme v nové fázi studené války, kdy NATO vede na Ukrajině nepřímou superhybridní válku s Ruskem. Spojené státy zatím používají ukrajinskou armádu jako beranidlo proti svému tradičnímu nepříteli, ale pokud bude masivní vojenská a finanční podpora pokračovat a pokud se politici a stratégové Západu nevzdají myšlenky ukrajinského vítězství, může se občanská válka proměnit v požár mimořádných rozměrů. Ukrajinští nacionalisté se netají úmyslem, dostanou-li vhodné bojové prostředky, ostřelovat území Ruské federace. Ikona oranžové revoluce Tymošenková již v roce 2014 vyjádřila přání „topit moskaly“ a vidět Rusko „spálené atomem“. Proto nelze vyloučit, že se sen krajních nepřátel Ruska může přiblížit na dosah ruky. Co jiného si mohou dnes obyčejní lidé přát, než aby se v Americe našli politikové, stratégové a představitelé „hlubokého státu“, kteří by byli s to celosvětové katastrofě zabránit? Fanatičtí podněcovatelé války zapomínají na železný zákon války – octne-li se velmoc, bez ohledu na okamžité vedení a vnitřní poměry, ve smrtelném nebezpečí, její představitelé použijí všechny prostředky, aby se nestali hrobaři své země. Američtí jestřábi, neschopní se poučit z ruských ani ze svých dějin, nejsou s to si uvědomit, jak hrubě se dotkli národního vědomí ruského národa. Ani Zelenskému nedochází, jakou riskantní roli hrají jeho vojáci ve sporu atomových velmocí. Mohou obranu pohyblivých hranic státu, rozšířených v roce 1954 ve prospěch Ukrajiny Chruščovem – navíc v příkrém rozporu s národnostními a historickými poměry –, považovat za svou svatou vlasteneckou povinnost?  

Otázku, zda Rusko patří k Evropě, neurčí dnešní podněcovatelé války. Jsou jen dočasnými hráči na šachovnici Evropy a světa. Masaryk, uznávaný znalec ruské otázky,  ve svém třísvazkovém díle zdůraznil jak historické sepětí Ruska s Evropou, vliv Evropy na pozitivní změny ruské společnosti, tak také přínos ruské kultury evropské a světové kultuře a civilizaci.

Obrátíme-li pozornost od kultury k ekonomice a položíme-li konkrétní nerétorickou otázku, byl-li podíl ruských energetických dodávek Evropě v posledních desetiletích rafinovaným pokusem ovládnout Evropou, nebo přirozeným obchodem výhodným pro obě strany, nepopřeme, že dlouhodobý dovoz plynu Německu a jiným státům umožnil rozvíjet moderní průmysl a obchod bez licitací a kladení politických podmínek. Jeden čtenář časopisu The Economist si dovolili připomenout obchodní zásadu Haškova hospodského Palivce, který prohlásil, že naleje pivo každému, kdo zaplatí, ale politiku ať do hospody nikdo netahá. Kdo zatáhl do evropské hospody politiku? Kdo měl a má z toho užitek? Lze dnes vůbec odhadnout ztráty, které obě strany za tento spor zaplatí?

Bude-li Rusko odděleno od Evropy umělou železnou oponou, nezahyne, přežije, ale Evropa na to doplatí, stane se přívěskem americké sféry vlivu a ztratí možnost uplatnit ve světě svůj kulturní, ekonomický a civilizační potenciál. Před několika lety došlo ke skandálnímu vpádu amerických výzvědných služeb do speciálně chráněného mobilu kancléřky Merkelové. Nebyl to varovný symbol připravovaného „zániku Evropy“? Můžeme vyloučit konec světové nadvlády bohatých atlantických států a začátek nové éry, kdy se otěží světa chopí asijské mocnosti?

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)