Mojmír Grygar - O znásilňování přirozených vztahů mezi zeměmi
Mojmír Grygar - O znásilňování přirozených vztahů mezi zeměmi
Jsou určité přirozené přírodní, zeměpisné podmínky, které podmiňují osudy národů a států. Pokud nějaké vnější politické zájmy a vlivy porušují tyto přirozené vztahy mezinárodních styků, dochází k hlubokým chybám, krizím, válkám.
Mojmír Grygar
30. ledna 2024 - 02:20
Dnes tento nepřirozený, vynucený nátlak určuje vztahy mezi Evropou, Amerikou a Ruskem a je příčinou všestranné krize, jejíž popis a rozbor nenajdete v žádné učebnici ekonomie. Ohniskem této globální krize je válka na Ukrajině jako toxický plod jednoho takového hrubého porušení přirozeného běhu věcí, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Stačí pohled na mapu: Evropa je malým výběžkem velkého asijského kontinentu, který obsahuje obrovské přírodní bohatství. Nic není přirozenějšího než napojení přelidněného evropského výběžku na asijské přírodní bohatství. Éra velké hospodářské prosperity Německa a některých evropských států byla podmíněna dovozem levných evroasijských energetických surovin.
Amerika, věrna svému sebeklamu o tom, že jí prozřetelnost udělila poslání šířit po celém světě svůj nadřazený model společnosti, udělala vše (nezávisle na okamžité konstelaci vládní moci), aby podnikla dlouhá léta promýšlený a připravovaný plán – znemožnit oboustranně výhodné německo–ruské (evropsko–ruské) obchodní vztahy; zapojit do hry po dlouhá léta Západem podněcované ukrajinsko–ruské rozpory vyvolané staletými historickými příčinami; zatáhnout Evropu do války, podkopat její hospodářskou prosperitu; probudit k životu dávná monstra, která v Evropě a Rusku živila nenávist mezi národy a vedla k dobyvačným válkám (Drang nach Osten, obě světové války i jejich dočasné ochlazení v éře atomového soupeření). Přirozené evropsko–ruské vztahy byly zlikvidovány obnovou dobyvačných záměrů atlantických mocností, Ameriky a Británie, které již z povahy svých dobyvačných genů tajně i zjevně usilovaly a usilují zmocnit se velkého přírodního bohatství Euroasie a Dálného východu.
Nikdo nemůže popřít, že příčinou téměř neřešitelné energetické, finanční, hospodářské krize Evropy je porušení jejích přirozených vztahů k Rusku a v širší perspektivě také k Asii, zejména k Číně. Amerika vnucuje Evropě dovoz svých mohutných přebytků břidlicových plynů, získávaných nemilosrdným drancováním přírody (co tomu říkáte, němečtí a evropští ochránci přírody?). Zatím evropští politici škemrají o plyn u arabských států a přitom jim nevadí, jak je šejkové a potentáti nejhorších orientálních despocií ponižují.
Třešničku na dortu nesmyslného popření jakýchkoli přirozených obchodních vztahů představuje příjezd amerického tankeru s tekutým plynem do zapadlého bulharského přístavu. Tato atlantická transakce zcela zlikvidovala přímý kontakt mezi mezi Bulharskem a ruským plynovodem v nedalekém Turecku. Tak získáme absurdní rovnici vzdáleností mezi americkým a ruským zdrojem, vyjádřenou poměrem: 8 000: 5. Také se nikde neobjeví cifry ukazující, kolikrát je plyn ze zámoří a arabských států dražší než ten ruský ohrožující zájmy Ameriky. To je zřejmě pečlivě utajené tajemství těch, kteří tuto krizovou situaci vyvolali.
Podívejme se z hledska přirozenosti na ukrajinsko–ruské vztahy. Ukrajinština se vynořila z tisíciletého ruského kmene jako malá větévka v 16. století. Dodnes nejsou jazykové a prostorové hranice tohoto rodícího se národa jasně vyjádřeny. Povstání na Majdanu v roce 2014, bohatě podporované a dotované Západem, někteří znalci prezentovali jako rozhodující krok na cestě k ukrajinskému sebeuvědomění, k národní jednotě, jejímž podstatným svorníkem je nenávist ke ruštině a všemu ruskému. Na celém území dnešní Uikrajiny se však bezpečně domluvíte rusky, ne ukrajinsky. Nelze opomenout, že osudy Ukrajinců v carské říši a v Sovětském svazu zažily velké vzestupy (20. léta a období poválečné rekonstrukce) i katastrofické pády (30. léta a období německé války).
Vést přesnou hranici mezi ukrajinsko–ruským a ukrajinsko–polským obyvatelstvem není možné, politické hranice po r. 1994 nepřihlížely k národnostnímu rozdělení a mísení obyvatel. Chruščovův dekret z roku 1954 měl být jakýmsi darem Ukrajině zničené vpádem a ústupem německých armád. Po roce 1964 se stal dekret jablkem sváru – ruský jazyk, ruská kultura a vše ruské se stalo terčem útoků, které dnes kulminují neproveditelnou likvidací všeho ruského na teritoriu ovládaném kyjevskými ultranacionalisty.
Západem hýčkaný spisovatel Serhij Žadan, vzešlý z podpolní punkové scény Charkova, vyhlašuje kulturní revoluci vyjádřenou protikladem mezi Tarasem Ševčenkem, národním idolem, a Sergejem Puškinem jako reprezentantem ruského impéria.
Zelensky neúnavně hlásá, že Rusové patří k nebezpečným teroristickým národům postiženým kolektivní vinou a že mezi Putinem, Stalinem a Hitlerem není žádný podstatný rozdíl. Již to, že Zelensky se narodil, dospěl a stal se komikem jako ruský Žid je fakt, který vzbuzuje pozornost. Nijak nelze přece zamlčet, že jeho odpadlictví je plodem nepřirozeného vnějšího zásahu, který mu otevřel cestu k závratné politické kariéře. Může být jeho ukrajinský patriotismus věrohodný? Není plodem vypočítaného převleku? Skličující je, jak snadno lze ve věku státem kontrolovaných médií vyvolávat nenávist a nepřátelství k lidem jiného jazyka, kultury a tradic, a jak obtížné je na druhou stranu překonávat staré nespravedlnosti, předsudky a nenávisti.
Uměle vyživovaná konstrukce ruského nebezpečí je udržovaná při životě neustálým připomínáním ruské hrozby. Zelensky dnes vystupuje jako nazlobený a uražený bojovník za svobodu a demokracii doma, v Evropě a kdekoli. V rozhovoru s britským novinářem řekl: „Dáváte-li nám peníze nebo zbraně, podporujete sami sebe. Chráníte své děti, ne naše.“ Zas a znovu varoval před Putinem, o němž prohlásil, že „cítí slabost jako zvíře, protože je zvíře. A on vás chce sežrat k obědu i s celou vaší EU, NATO, svobodou a demokracií.“ Toto není způsob řeči politika vědomého si váhy slov, nýbrž výron podprahových emocí, podvědomí a pudů. Anglický reportér zaznamenal, že prezident v černé mikině při řeči rozčileně tloukl pěstí do stolu a málem prorazil čelem obrazovku. (The Economist, Battle o wills. Zápas vůlí, 6.1., 17–18) Nápadně to připomíná útočnost a slovník nacistické propagandy. Neustále se mi vybavuje varovný výrok malíře Goyi:
Zapadá-li rozum, vylézají příšery.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
