Mojmír Grygar - Co se skrývá za fasádou masového vraždění?

Psychologové, kteří se zamýšleli nad duševním stavem masového vraha střílejícího na Filosofické fakultě a v Klánovickém lese, konstatovali, že nic nesvědčí o tom, že by byl postižen nějakou  z j e v n o u  duševní poruchou.

Mojmír Grygar

31. prosince 2023 - 02:20

Nikdo také nepochybuje o jeho intelektuální vyspělosti, kterou prokázal ve své odborné práci o dějinách jednoho povstání v Polsku; pozitivně je hodnotili historikové pražští i polští. Ptejme se dál na úroveň jeho dovednosti, kterou Kant nazval praktickým rozumem. Ani v této oblasti nešlo o někoho zaostalého, nešikovného, neschopného zvládnout náročný úkol, vymykající se jakékoli průměrné činnosti, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Za prvé – dokázal se vybavit zbraněmi, z nichž jedna patřila k velmi drahým útočným puškám, za druhé – sám zřejmě nemohl získat dovednost nezbytnou k provedení složité akce. Někdo mu zřejmě pomáhal. Zde narazíme na dvě okolnosti, které se teprve nyní stávají  předmětem zásadní kritiky. Oč jde? Úřady při udělování certifikátů, bez nichž by terorista (ano, to je ta obecná kategorie, do níž student David K. patří) zbraně nikdy nemohl získat. Když se na evropské úrovni projednával zákon omezující benevolentní prodej zbraní, vznikla u nás široce podporovaná iniciativa, která žádala zmírnění tohoto zákona. Všimněme si argumentu, jimiž se tito lidé snažili omezit působnost unijního zákona. Nešlo o nich menšího než o princip  o s o b n í   s v o b o d y,  zaručující jedinci se zbraní chránit sebe a svůj majetek před útočníky. Formulace zákona, že obrana musí být adekvátní, je bezzubá, protože přenechává výklad slova „adekvátně“ subjektivním dohadům.

Zákon mluví o sebeobraně. Ale k čemu zoufalec, který končil se sebou a světem, potřeboval celý arzenál  ú t o č n ý c h  zbraní?  V článcích o nákupu zbraní se říká, že v   s y s t é m u, který řídí jejich prodej, není nic, co by spustilo signál, že kupec zbraní něčím překračuje dovolenou mez. To je divné, protože vrah z Filozofické fakulty si opatřil i zbraně útočné určené profesionálům v armádě a policii. Jak je možné, že si je mohl koupit běžný občan, který ani nebyl registrován ve zvláštních střeleckých klubech? Jak je možné, že ministr vnitra Rakušan „nechce spekulovat“ o tom, že zákaz prodeje  ú t o č n é  pušky by mohl masakru zabránit. Tady vůbec není není o čem spekulovat – útok není obrana – David K. povolení dostat neměl.

Kolébkou masových vražd zvláštního, žádnou politickou nebo náboženskou ideologií nemotivovaného typu je Amerika. Vraždění sebevrahů, kteří chtějí vzít s sebou na onen  svět co největší počet lidí, je již dlouho předmětem výzkumu odborníků–psychologů. Jejich hledání  p ř í č i n  tohoto jevu nevedlo, pokud vím, k ničemu konkrétnějšímu, než k závěru, který je nasnadě a který odborníci na univerzitách nazvali  „zoufalství z beznaděje“, tj. pro daného jedince nesnesitelné životní podmínky. U některých lidí se tento pocit mění v  totální agresi vůči sobě, svému okolí  a celému světu. Typické americké pragmatické uvažování, řízené osobním zájmem, směřující k nějakému konkrétnímu cíli, výhodě, zisku, je v tomto případě zcela vyřazeno ze hry a stává se strašákem, nepochopitelným monstrem. V této perspektivě se masakry sebevrahů odsouvají do oblasti   i n d i v i d u á l n í   patologie.  Je to věc podobná biologické a přírodní výjimečnosti a nahodilosti, nějaké bádání, vyjma policejního šetření, nevede nikam. Můžeme ovlivnit tornáda, zátopy, zemětřesení, výbuchy sopek?                

Sledujeme-li však pražského vraha, vidíme, že šlo o promyšlenou a delší dobu připravenou akci. Příčinu jeho vražedného činu lze zahrnout do extrémního  a n t i s p o l e č e n s k é h o   jednání.  Sebevrah se mstí všem lidem, celému světu. Je charakteristické, že ideologové  pokročilého kapitalismu tyto masové vraždy nezahrnují do oblasti společenského, tedy politického, celé obce se týkajícího jednání. Proč je tomu tak? Protože je pro politiky výhodné přenechat tuto problematiku policistům, lékařům, psychologům, tedy těm, kteří řeší bezprostřední průběh a  d ů s l e d k y   zabíjení, nikoli jeho  p ř í č i n y.  To je známá slabá stránka amerického pragmatismu. Absurdní událost se prostě zčista jasna stane, nic s tím nenaděláme. Kdo mohl tušit, že se ten spíš nenápadný, talentovaný student z bohaté rodiny dopustí takové hrůzy? Zítra to bude někdo jiný, „od něhož by to nikdo nepředpokládal“, prostě je to ve hvězdách.
    

Pokud nejde o běžnou psychickou nemoc, která je již zkatalogizovaná,  jde o speciální nemoc  s p o l e č e n s k o u.  Fyziolog Bechěrev vypracoval obdobu Pavlovovy podmíněné reflexe; nazval ji   k o l e k t i v n í   reflexí, jež napadá členy daného prostředí a šíří se   n a p o d o b o v á n í m,  což je sama o sobě blahodárná vlastnost člověka, bez níž by nebyla možná výchova jedince v rodině ani ve společnosti. Snažíme-li se odkrýt obecné, hromadné příčiny nějaké negativní reflexe, octneme se na prahu problematiky, která si žádá důkladného a všestranného rozboru. Patří k ní sebevražednost jako taková, bez přívlastku; nahodilá úmrtí způsobená předávkováním;  růst násilných smrtí určitých skupin obyvatelstva a také nárůst smrtelných psychických nemocí, vyskytujících se například u veteránů nebo sociálně a psycho–sociologicky deprimovaných lidí. Uveďme zde americkou statistiku z minulého roku: počet předávkovaných, zejména zvýšeným používáním fentanylu, který je 50krát silnější než heroin, dosáhl rekordního čísla 110 000. Přiřadíme-li k tomu o něco menší počty obětí zaviněných sebevraždou a alkoholismem během roku, dosáhneme počet úmrtí, jež převyšují počet padlých ve všech válkách, které Amerika vedla po druhé světové válce. Proč se o těchto věcech u nás nepíše?

Mojmír Grygar: O americkém izolacionismu a chytrém vedení války
    

K složité problematice, kterou nevyčerpá ani obsáhlá kniha psaná odborníky mnoha oborů, uvedu jen pár poznámek. Neutěšený stav společnosti (mírně řečeno), který nelze měřit ekonomickým růstem (například i přepych plodí negativní důsledky) je průběžně zaznamenáván  m a s o v o u  kulturou, před kterou dnes nikdo neuteče, najde si objekt infikace v každé fázi lidského života a kamkoli se kdo pohne. Ona je také neúnavným  p o d n ě c o v a t e l e m   daného  stavu. Přitom to, co bylo v minulosti nepředstavitelné, se nezadržitelně dere pod hesly svobody a zisku do popředí, nikdo nemůže stanovit konečné limity těchto etických, právních, citových, estetických a bůhvíjakých ještě zábran. 

Jednoznačnou obžalobou západní civilizace je to, že nejžádanějším tématem filmů, románů, televizních seriálu, her je násilí, zabíjení, ničení. Kolik jen žánrů slouží tomto cíli – od klasických westernů až po nákladné utopické, gangsterské a historické horory. Zvláštní kategorií jsou filmy o válce, jejichž cílem není varovat před touto činností, která člověka degraduje, ubíjí, sráží, ale spíš vynášet vojenské ctnosti na sám vrchol lidské cti a slávy. Co je na nich tak přitažlivé? Kdo má na tom zájem? Komu to slouží? Co nahrazují unavenému, nespokojenému, frustrovanému divákovi, čtenáři, posluchači? Především je to pastva pro oči, sluch a hmat. Z hlediska tematiky to není jen vítězství silnějších a schopnějších, ale také citové vytržení, rozkoš, ne nepodobná libidu, jež doprovází podrobný barevný obraz smrti, výbuchů, zkázy. Kolikrát jen ochromený divák vychutnal tu opojnou chvíli, kdy hrdina zabíjí, rozsévá zkázu, drtí, ničí a stává se tak během těch opojných vteřin všemocným pánem, nadčlověkem. 

Dřívější motivace smrti jako odplata za zlo již dávno neplatí – do popředí jde samo zpodobení smrti, a to má pro vycepovaného diváka hodnotu samu o sobě. Ve vrcholném okamžiku se v  divákově nevědomí rozeznějí všechny ty miliony smrtí, které za dlouhá léta nasál z médií. Pud napodobení, podmíněný reflexem krutosti a zkázy, se náhle vybijí v několika okamžicích smrtonosné akce. Masový vrah z Filosofické fakulty se bezpochyby chtěl obšťastnit tímto voláním pudu temného boha Thanata. Názorně přitom demonstroval nemoc dnešní bohaté západní civilizace – život je boj, padajícího doraž, celá společnost ať jde k čertu, ať žije svoboda činu!  Neotálej, čas kvapí, začni hned v rodině a na pracovišti. Souznění, empatie, láska, altruismus jsou jen levné atrapy a útěchy pro slabochy. Zaposlouchej se do rachotu slavných kapel a pusť si některé záběry z Milénia, slavné švédské detektivky, a víš, oč jde.
    

Když jsem psal tuto glosu, vybavil se mi rozjitřený hlas jednoho talentovaného chlapce, který mi řekl, jak ho silně zasáhly zprávy z války na Ukrajině, zejména výrok našeho vrcholného politika – Jsme ve válce s Ruskem. Od této chvíle, řekl patnáctiletý hoch, vidím svět i svou budoucnost jinak. Co mě čeká? Kdy přijdu na řadu? Jak se budu bránit?

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)