Moje pravda, Slobodan Miloševič XXIV
Moje pravda, Slobodan Miloševič XXIV
(Moje pravda, integrální text projevu před “Mezinárodním trestním ribunálem“ v Haagu ve dnech 31. srpna a 1. září 2004, vydavatelství Le Oerjus, Association Vérité et Justice, z francouzštiny přeložil Jiří Řezníček, celý dokument je na našem webu, ceskenarodnilisty.cz, který jako první v ČR přinesl jeho celý text)
Chorvatský separatismus
Co se týče války ve Slovinsku a v Chorvatsku, spokojím se s krátkou připomínkou termínů, kterými Warren Zimmermann - který byl posledním americkým velvyslancem ve FSRJ - komentuje na str. 173 své knihy, pozici JNA (Jugoslávská národní armáda) a tak zvaný hrdinský boj Chorvatů a Slovinců proti dosud legální jugoslávské armádě: „JNA byla ve své vlastní zemi. Její jednotky byly legitimně rozmístěny ve všech jugoslávských republikách. Přesto, po vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska, tato vojska byla považována za okupační síly, i když neopouštěla ubytovací prostory. Slovinská taktika, později i chorvatská, která se nemůže chlubit nijakým zvláštním heroismem, byly založeny na odmítnutí jakéhokoli otevřeného sražení a směřovala k přivedení vojáků do stavu hladovění a přinucení k odchodu“.
JNA, která byla včera emblémem země a která byla od tohoto dne považována za okupanta, byly silným účinkem na vojáky, kteří byli zatlačeni mezi dvě loajality. Později, po uvážení všech těchto okolností, Zimmermann ve své knize uzavřel, že by bylo mylné hovořit o nějakém útoku JNA proti Slovinsku a potom proti Chorvatsku.
Warren Zimmermann, který byl jedním z největších antisrbských aktivistů a který se tehdy nalézal na místě, zdůrazňuje skutečnost dobře známou, že je falešné hovořit o agresi Chorvatska ze strany JNA, zatímco vy, zde, jste přijali za úkol tvrdit, že agrese byla věcí JNA a to ve vlastní zemi. V Jugoslávii chorvatské separatistické tendence nezmizely s porážkou pronacistického Nezávislého státu Chorvatska za druhé světové války.
Tyto tendence se začaly projevovat velmi otevřeným způsobem na začátku 70. let napříč hnutím Maspok v Chorvatsku, animovaným částí politického vedení této republiky. Tehdy se objevily požadavky nezávislosti Chorvatska a byly činěny silné tlaky a hrozby na srbskou populaci. To přes skutečnost, že Chorvaté v poválečné Jugoslávii dostali zvláště vysoká místa ve státním aparátu a měli dominantní postavení. Takto byla v Chorvatsku a v jiných místech soustavně udržována téze údajné srbské hegemonie. Čemu se podobala tato dominace, tato hegemonie, to právě uvidíme.
*) Francouzské vydání této knihy vyšlo pod titulkem „Hitler mi řekl“, Paříž 1939. Je to přehled soukromé konverzace, jejíž autentičnost byla později zpochybněna. Byla použita jako doličný předmět v Norimberském procesu.
Od druhé světové války a po celou dobu existence Jugoslávie je notoricky známo, že absolutním pánem až do své smrti v r. 1980 byl Tito, který byl Chorvatem. po dobu trvání socialistické Jugoslávie, od r. 1945 do r. 1992, to jest po dobu 47 let, Chorvaté byli na čele jugoslávské vlády 30 let, ostatní se dělili o zbývajících 17 let. Jediný Srb Petar Stambolic byl šéfem vlády od. r. 1963 do r. 1967. Při vědomí toho, jak je možné tvrdit, že Srbové dominovali v politickém vedení země? Co se týče armády, složení generálního štábu, bylo zajisté dodáno jedním z vašich svědků. Byl tam jeden Jugoslávec, ministr obrany Veljko Kadijevic, narozený v Chorvatsku ze smíšeného manželství srbo-chorvatského, dva Srbové, jeden ze Srbska, druhý z Bosny, osm Chorvatů, dva Slovinci, dva Makedonci a jeden Muslim.
Navic jeden z nejužších spolupracovníků Tita, konceptor všech úrovní ústavního systému, byl Slovinec Edvard Kardelj. To vše ukazuje velmi jasně, že prohlašování o srbské dominaci v Jugoslávii je průhledná, prostá lež, stejně jako tvrzení, podle kterého Chorvati a Slovinci měli důvod ke stížnostem na nerovnost a malou reprezentaci. Fáma o srbské hegemonii byla pouhým nástrojem propagandy určené k maskování reality a ospravedlnění secesionistických machinací.
V poválečné Jugoslávii byla ustašovská genocida vůči Srbům tématem, o kterém se nemohlo příliš mluvit. Srbové přežívající na území bývalé NDH, zvláště ti z Krajiny, které slavný srbský básník Matija Beckovic popsal jako zbytky podřezaného lidu, souhlasili v duchu usmíření, nemluvit o martyriu svých blízkých a přijali dokonce i to, že jim nebude poskytnut normální způsob pohřbu. Společné hroby jako Jadovno, Prebilovci, Golubnjaca, byly jednoduše zality betonem a ponechány zapomenutí a byla vypuštěna pověst, podle které Srbové potom znovu pohřbili své mrtvé, zatímco tito nešťastníci neměli na pohřeb nikdy právo.
S vědomím tohoto hrozného masakru v nedávné minulosti, co mohli Srbové v Chorvatsku pociťovat vůči shromáždění chorvatské HDZ v únoru 1990 v Záhřebu, kde předseda této strany Franjo Tudjman prohlásil mezi jiným, že nezávislý stát Chorvatsko nebyl loutkovým státem a fašistickým zločinem, ale výrazem legitimních aspirací chorvatského lidu? Pro Srby bylo nejpřirozenějším nechat slyšet své hlasy „chorvatskému lidu“, protože se tehdy nejednalo o záležitost Chorvatů vcelku, ale o exrtrémisty podporované ze zahraničí, že se jednalo opět jednou o zabránění jejich údajných historických aspirací. To je informace, kterou máte, kterou však nechcete vidět. Tento ilegální soud neváhal v odstavci 94 hovořit o nelegitimních a nekvakifikovaných informacích o HDZ, zatímco tato strana oživila praxi a symboly ustašovské doby. Zatímco v článku 95 stejně falešného aktu obvinění, Demokratická strana Srbska pro-jugoslávské orientace, je nazývána stranou nacionalistickou. Taková prezentace je manipulací, protože je známo všechno o šovinistických aktivitách HDZ, ale bylo zakázáno slovem se o tom zmínit. Vše, co bylo možno říkat o HDZ, bylo zamlčeno, zatímco SDS, srbská demokratická strana měla být hanobena. To umožňovalo zastírat skutečnost, že aktivity srbského lidu v Chorvatsku byly motivovány legitimní obranou.
Ve své knize Zdroje jedné katastrofy Warren Zimmermann píše, že v Tudjmanově Chorvatsku „práva Srbů byla krutě potlačována“. Srbové byli vytlačováni ze zaměstnání, nuceni podepisovat prohlášení o loajalitě. Vrchol ironie, je to vůči mně, komu je vyčítáno, jsem to já, kdo vyžadoval údajná prohlášení loajality, aniž by bylo možno nalézt jedinou osobu, která skutečně podepsala takový papír. Jsou to pouze absurdity. Zimmermann pokračuje a odhaluje, že byly ničeny domy a majetek Srbů, že Tudjmanovi ministři častovali Srby nejhoršími urážkami. On sám se toho nezúčastnil, ale také tomu nebránil. Na straně 215 své knihy říká, že Tudjman hrál velkou roli v procesu násilného zániku Jugoslávie, ve válce v Chorvatsku a v Bosně a zdůraznil rasistický postoj Tudjmana vůči Srbům, který podle něho přispěl k tomu, že z Chorvatska učinil republiku nedemokratickou a explozivní. To jsou jeho vlastní slova.
Antisrbská orientace chorvatské vlády je spojena se skupinou Groupe de Nerval. Nerval je město v Kanadě, kde se shromažďují františkáni ustašovského ražení ze západní Hercegoviny. Ministerstvo zahraničí Kanady považovalo neustašovské organizace v této zemi za více extremistické, než pro-nacistické organizace ustašovců v lůně Hitlerovy NDH. V současnosti chorvatský tisk o těchto věcech volně píše. K tomu, abych vám to ukázal, mi chybí čas, ale je důležité, že v té době, tj. v r. 1987 byla koncipována představa budoucího nezávislého státu Chorvatska, spočívající na čtyřech bodech. Získal jsem je z chorvatských novin Globus. Primo: Chorvatsko musí být za každou cenu státem nezávislým, autonomním. Sekundo: Jde o to, udělat z Chorvatska stát etnicky homogenní a čistý, jak je možno. Jinými slovy, redukovat srbskou komunitu v Chorvatsku na nepatrnou menšinu, aby Srbové přestali být „rušivým činitelem“. Tercio: Vést boj o Chorvatsko na jednotné frontě proti hlavnímu nepříteli, Srbům. K porážce Srbů se spojit s komunisty a příznivci a získat s nimi, pomocí pevného spojení, konečné vítězství. Quatro: Vůči Bosně-Hercegovině vést politiku, která dříve nebo později, vyústí k připojení Západní Hercegoviny a oblastí čistě chorvatských, k Chorvatsku.
Martin Spegelj, ministr obrany Tudjmana v době, kdy se to odehrávalo, pronesl asi před třicítkou osob tato slova otištěná v listu Drevnik 28. října 2001: „Když Srb uvidí, že jeho dům hoří, už nebude mít kam se vrátit“. V dalším vysvětlil, že tato slova byla vyslovena Gojko Susakem. Ale tentýž Martin Spegelj sdělil, v novinách Novi List z 29. října 2001, že Tudjman a Susak tvořili svou koncepci čistého národního státu podle Nezávislého státu Chorvatska, který existoval během druhé světové války. Ostatně New York Times z 8. 12. 1993 psaly o deseti tisících domů zničených dynamitem. Dále již nebudu citovat, abych neztrácel čas.
Navíc k tomu, že byl obětí tlaků, trýznění a fyzických agresí, krátce celkové degradaci v rovině individuální, tak i v rovině kolektivní, srbský lid na území Chorvatska byl kolektivně ponížen i v rovině právní. Je známa famózní Vánoční ústava, která zbavila Srby statutu konstitutivního národa, kterému se těšili až dosud ve všech ústavách Chorvatska. Na straně 61 své knihy Balkan Odyssey, David Owen píše, že stejný odpor k začlenění do chorvatského státu se projevoval v oblastech obydlených Srby v severní Dalmácii, Lice, Baniji, Slovinsku a Baranji, oblastech, které dohromady tvořily hraniční zónu mezi impériem habsburským a ottomanským. Marches a Krajina byly ovládány z Vídně a nikoliv ze Záhřebu. tento odpor byl zvláště citelný po r. 1945, protože obyvatelé byli vystaveni ustašovské genocidě během druhé světové války.
