Mnichov v kontextu (sudeto)německých dějin 4

 PhDr. Eva Hahnová

V duchu salcburské dohody se sudetoněmečtí nacisté účastnili československého parlamentního života a tvrdili, že jsou demokraty, loajálními občany svého státu a že požadují menšinová práva pro tzv. sudetoněmectvo, jak ve svém žargonu nazývali své přívržence. Jejich volební výsledky byly zpočátku neslavné, ale na přelomu 20. a 30. let se jejich popularita paralelně s úspěchy NSDAP v Německu dramaticky zvýšila. Následky antidemokratické a velkoněmecké agitace se projevovaly ve třech sousedních státech obdobně, což konstatoval např. známý sudetoněmecký politik Wenzel Jaksch slovy: "Události v Německu, Rakousku a Československu v období 1931 až 1933 na sebe navzájem působily jako ve spojených nádobách".19

V době Hitlerova převzetí moci v lednu 1933 byla DNSAP nejsilnější německou politickou stranou v ČSR. Poté se sama rozpustila, protože o její činnosti jako páté koloně hitlerovského režimu a jeho velkoněmeckých cílů již tehdy nebylo pochyb a jednalo se o jejím zákazu. Její vedoucí politici se postarali o založení náhradní strany, do jejíhož čela vybrali spoluprací s DNSAP nezkompromitovaného učitele tělocviku z Aše. Touto náhražkou se stala Sudetoněmecká strana, jejíž vůdce Henlein tedy nevděčil za svou popularitu vlastním politickým úspěchům, hospodářské krizi či chybám československých politiků, jak se často dočítáme dokonce i v odborné literatuře. Zatímco vůdčí představitelé sudetoněmeckých nacistů, mj. i Rudolf Jung, uprchli do Německa a pokračovali odtamtud ve své protičeskoslovenské agitaci, sklidil Henlein "úspěchy" jejich neúnavného dlouhodobého působení při volbách roku 1935.

Henleinův úspěch byl výdobytkem DNSAP. O tom zanechal sám četná svědectví stejně tak jako o úvahách zakladatelů Sudetoněmecké strany. Poté, co ho prý" vůdci DNSAP vyzvali, aby převzal vůdcovství sudetoněmectva", byl konfrontován s velkou otázkou: "Měla by být nacionálněsocialistická strana nadále činná v ilegalitě, nebo by se mělo hnutí navenek maskovat a vést svůj boj za sudetoněmecké sebeprosazení a přípravu na návrat do Velkoněmecké říše legálními prostředky?" Rozhodnutí padlo jak známo ve prospěch alternativy druhé a Henlein později vzpomínal plný hrdosti: V průběhu několika málo let se prý sudetoněmectvu podařilo rozvrátit vnitřní stabilitu Československa tak hluboce, že stát dozrál k likvidaci ve smyslu vznikajícího nového pořádku na evropském kontinentě. Podařilo se to prý jen díky tomu, že se celé sudetoněmectvo hlásilo k nacionálnímu socialismu. 20

Podobně se vyjadřovali i Henleinovi spolupracovníci a příznivci, např. později známý politik vyhnaneckých organizací v SRN Franz Höller (1909-1972): Když se mluvilo o národní jednotě, všichni posluchači prý věděli, že byla míněna jednota v duchu nacionálněsocialistického světového názoru; a když se mluvilo o vůdcovství, všichni prý věděli, že šlo o Adolfa Hitlera a jeho hnutí. Že duchem nacionálního socialismu byly prodchnuty veškeré akce Henleinova hnutí, prý věděl každý, kdo se jich účastnil.21

Stejný dojem měli i kritičtí pozorovatelé, a proto narážela Sudetoněmecká strana na rezolutní odpor i mezi příslušníky německé menšiny v ČSR. Právě ti tehdy varovali před tzv. sudetoněmectvem a poukazovali na jeho spojitost s nacismem v Německu nejintenzivněji, jak dokládá např. pražský německý deník Sozialdemokrat z 30. let. Výpovědi jak Henleina, tak i jeho kritiků o roli nacismu v první republice byly po válce potvrzeny nesčetnými dokumenty a studiemi. Zdánlivě náhlý obrat Sudetoněmecké strany proto nebyl obratem, nýbrž veřejným přiznáním vlastního kréda jejich nositelů.

Konrad Henlein opustil Československo v polovině září a 17. září 1938 vyzval z Německa své přívržence, aby se dali do služeb sudetoněmeckých vojenských jednotek a jejich ozbrojeného boje proti ČSR. Ty byly tehdy založeny pod kontrolou berlínského režimu a přidalo se k nim na 40 000 sudetoněmeckých aktivistů, uprchlých z Československa. Následkem jejich přeshraničních teroristických útoků v druhé polovině září 1938 ztratilo přes sto československých občanů život. Jejich osudy stále ještě patří k bílým místům historické literatury o "Mnichovu 1938". Za těchto okolností byla vyjednána a podepsána ona dohoda, na kterou dnes bývá v nejrůznějších situacích odkazováno, aniž by bylo připomínáno, že u její kolébky stál násilný útok ozbrojených sudetoněmeckých nacistů proti českolovenskému státu.

Česká veřejnost začala být ostražitá vůči sudetoněmeckému nacistickému hnutí až po nástupu Hitlera k moci v roce 1933. Do té doby vyvíjeli nacisté svoji činnost v liberálně-demokratickém Československu svobodně, a asi proto bývá dodnes kontinuita mezi dějinami sudetoněmeckého nacistického hnutí a Henleinovou SdP opomíjena. Z německé perspektivy se tato souvislost nevnucuje proto, že by jí němečtí historici věnovali velkou pozornost. Ale studium sudetoněmeckých dějin ji dokazuje zřetelně a jednoznačně.

Co plyne z těchto poznatků pro užívání odkazů na "Mnichov"? V létě 1938 nešlo o československý menšinový problém, nýbrž o následek dlouhodobého působení velkoněmeckého nacistického hnutí v českých zemích. Mnichovské události proto patří do kontextu nacionálněsocialistických dějin, a nikoli do kontextu menšinových konfliktů. Historická jedinečnost nacistického režimu - jeho ideologie a cílů, jeho rasismu a zločinů včetně holocaustu - nedovoluje užívání analogií, a tudíž ani metaforických odkazů na "Mnichov" v běžných politických konfliktech. Proto by bylo jistě záhodno méně než doposud o "Mnichovu 1938" rozjímat a místo toho věnovat větší pozornost vzpomínkám, výzkumu a vysvětlení mnichovských událostí samotných. Mezinárodněpolitické souvislosti kolem "Mnichova" nebyly totiž příčinou mnichovské dohody, nýbrž následkem dvacetiletého vývoje všeněmeckého nacistického hnutí ve třech sousedních státech: Rakousku, Československu a Německu. Bez přihlédnutí k těmto souvislostem nelze pochopit ani tehdejší rozhodnutí československé vlády, ale ani vlád Velké Británie a Francie. Obviňovat je ze zbabělosti by bylo chybné, protože byly nuceny rozhodovat za dramatických okolností na základě daleko méně informací, než jsou nám dnes dostupné. Spokojovat se ale dnes s povrchními soudy komentátorů oné doby, či dokonce s ještě povrchnějšími informacemi, než byly tehdejším současníkům k dispozici, nevystavuje nikomu dobré vysvědčení o serióznosti jeho historického vědomí.

Mnichov 1938 a česká společnost, sborník z mezinárodního sympozia k 70. výročí mnichovské dohody. Vydal Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2008, str. 19-35.

Poznámky:

1 Pro pozoruhodný pohled na zneužívání metafory "Mnichov" v současném politickém světě viz. WHEATCROFT, Geoffrey: "Munich" Shouldn't Be Such a Dirty Word, in: The Washington Post 28. 9. 2008.

2 KOVAŘfK, Petr: Co vlastně víme o Mnichovu v září 1938? ln: Pražský deník 24.9.2008, s. 21.

3 HAVEL, Václav: Medvěd šlápl na trpaslíka, cit. podle http://www.lidovky.cz, 31. 8. 2008.

4 Bibliografické odkazy tohoto eseje informují pouze o pramenech citátů a nenabízejí informace o obsáhlé historické literatuře týkající se mnichovských událostí.

5 Konfliktgemeinschaft, Katastrophe, Entspannung. Skizze einer Darstellung der deutsch-tschechischen Geschichte seit dem 19. Jahrhundert (Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění. Náčrt výkladu německo-českých dějin od 19. století.) Hrsg. in Gemeinsame deutsch-tschechische Historikerkommission, Miinchen 1996. Vydala Společná česko-německá komise historiků, Mnichov 1996, s. 38,40 a 42.

6 Tamtéž.

7 LEMBERG, Hans: Porozumění. Češi - Němci - Východní Evropa 1848-1948, Praha 1999, s. 237.

8 SALOMON, Dieter: Od rozpadu podunajské monarchie do konce druhé světové války 1918-1945, in: Tisíc let česko-německých vztahů. Data, jména a fakta k politickému, kulturnímu a církevnímu vývoji v českých zemích, ed. PANEVROPA Praha, Praha 1995, s. 183-231, zde s. 212.

9 ROHR, Werner: September 1938. Die Sudetendeutsche Partei und ihr Freikorps, Berlín 2008, s. 83.

10 Das braune Netz. Wie Hitlers Agenten im Auslande arbeiten und den Krieg vorbereiten, Paris 1935.

11 MAREK, Jaroslav (ed.): České a československé dějiny II: od roku 1790 do současnosti. Praha 1991, s. 76. Podobné odkazy na "dopad krize na politickou orientaci Němců v Československu" a na následky nástupu nacismu k moci v sousedním Německu se objevují ve školních učebnicích běžně. Větu "Proti agresivnímu nacionalismu byly demokratické politické proudy v defenzivě" nalezneme např. v kapitole "Od krize hospodářské ke krizi politické" v učebnici HARNA, Josef - FIŠER, Rudolf: Dějiny českých zemí II. Od poloviny 18. století do vzniku České republiky. Praha 1998, s. 156. Jako by popularita a agresivita nacismu byly jakýmsi přirozeným následkem ekonomických problémů.

12 JIUNG, Rudolf: Der nationale Sozialismus. Seine Grundlagen, sein Werdegang und seine Ziele. Dritte, vollständig umgearbeitete Auflage. Miinchen 1923, s. 66.

13 Příkladem krajně vulgární prezentace takových postojů je např. kniha vydaná čtyřmi známými sudetoněmeckými organizacemi - Ed. Sudetendeutsche Landsrnannschaft Oberösterreich, Sudetenpost Linz, Heimatkreis Mies-Pilsen e.v., Sudetendeutsche Lehrer und Erzieher e.V., Sudetendeutsche Lehrer und Erzieher e.V.: 70 Jahre Miinchner Abkommen 1938 und das Schicksal der Sudetendeutschen. Dinkelsbühl 2008.

14 JESSER, Franz: Zweitheilung? ln Der Deutsche Volksbote (Prag), 1903, Nr. 11, faksimile in JESSER, Franz: Volkstumskampf und Ausgleich im Herzen Europas. Erinnerungen eines sudetendeutschen Plitikers. Aufgezeichnet von Dr. Arthur Herr, Niirnberg 1983, s. 183.

15 Deutsche Arbeiterpartei.

16 Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei.

17 Eva Hahn: Über Rudolf Jung und vergessene sudetendeutsche Voräaufer und Mitstreiter Hitlers. In: Hans Hennig Hahn (ed.): Hundert Jahre sudetendeutsche Geschichte. Eine völkische Bewegung in drei Staaten. Franktfurt am Mein 2007, s.91-143.

18 SCHILLlNG, Alexander: Dr. Walter Riehl und die Geschichte des Nationalsozialismus. Mit einem Anhang: Hitler in Österreich. Leipzig 1933, s. 252.

19 JAKSCH. Wenzel: Cesta do Postupimy. Vina a osud v podunajském prostoru. Praha 2000, s. 125.

20 HENLEIN, Konrad: Das Sudetenland, in: Das grössere Reich. Grossdeutschland am Anfang des IX. Jahres Nationalsozialistischer Staatsführung. Berlin 1943, s. 36-78, zde s. 44f.

21 HOLLER, Franz (ed.): Von der SdP zur NSDAP. Ein dokumentarischer Bildbericht. Reichenberg 1939, s. 4.