Mitteleuropa Friedricha Neumanna jako plán německé hegemonie v Evropě za první světové války II
Mitteleuropa Friedricha Neumanna jako plán německé hegemonie v Evropě za první světové války II
Jiří Kořalka
Německý císař Vilém II. se v různých rozhovorech pokoušel získat pro myšlenku středoevropské hospodářské spolupráce také Francouze, jimž roku 1901 líčil výhody společné celní linie proti Severní Americe: Poté se bude muset Anglie konečně rozhodnout, chce-li jít společně se Střední Evropou proti USA nebo společně s USA proti Střední Evropě. Pojem Střední Evropy nebyl cizí ani ideologům extrémního německého nacionalismu. Objevil se například v názvu jedné z nejrozšířenějších všeněmeckých publikací z roku 1895, nazvané Grossdeutschland und Mitteleuropa um das Jahr 1950 (Velkoněmecko a Střední Evropa kolem roku 1950). Její autor, profesor zeměpisu na univerzitě v Lipsku, tehdejší předseda a hlavní ideolog Všeněmeckého svazu (Alldeutscher Verband) Ernst Hasse, nebyl na titulní straně brožury uveden, ale jeho autorství bylo brzy všeobecně známo. Základem německého panství nad široce chápanou Střední Evropou měla být přeměna Německa, habsburské monarchie, Nizozemí, Belgie, Lucemburska a německé části Švýcarska v jednotný německý stát, zbavený nejen národnostních menšin, nýbrž i celých neněmeckých národů. Velká území od Pobaltí až po Černé moře by byla k Velkoněmecku připojena celní unií a společným panovníkem v Polsku, na Ukrajině, v Rumunsku a v jihoslovanském království. Velký přirozený přírůstek německého národa se měl využít k vnitřní kolonizaci východu a jihovýchodu, podle příkladu osídlování západních území USA. Pokud někteří extrémní všeněmci obviňovali tuto brožuru z umírněnosti, protože nepočítala s germanizací francouzského Burgundska a dánského Jutska, odpověděl profesor Hasse, že „ve Střední Evropě” (výslovně!) pokládal za oprávněnou – vedle Němců – národní existenci Francouzů, Italů, Skandinávců, Rusů, Poláků, Rusínů, Rumunů a Jihoslovanů, vzhledem k jejich počtu, jejich dějinám a vzhledem k území, které obývají, kdežto ze stejných důvodů upíral právo existovat Čechům, Maďarům, Slovákům a Slovincům. Při zdůvodnění této představy použil profesor Hasse v politické publicistice zřejmě poprvé později oblíbený výraz Vertreibung pro vyhnání větší části neněmeckého obyvatelstva z území, které nárokoval pro německý národ (Alldeutsche Blätter, 13. 1. 1895). Podobné názory, vycházející z tehdy módního sociálního darwinismu a z uplatňování „práva silnějšího”, ovlivňovaly na konci 19. století zřejmě jen část veřejnosti v Německu, které prožívalo v té době mohutný hospodářský a kulturní vzestup. Ukazovalo se, že v Berlíně, Hamburku, Brémách, Kolíně nad Rýnem nebo Frankfurtu nad Mohanem mohli příslušníci jiných národů nacházet mnohem větší pochopení pro svůj svébytný rozvoj než v prostředí vyhrocených národnostních konfliktů. Jinonárodní studenti a zahraniční řemeslníci i dělníci, mezi nimi také mnozí Češi, se většinou dobře uplatnili na říšskoněmeckých univerzitách, v ekonomice velkých měst nebo v dolech porúrské uhelné pánve. Rozmach moderního velkoprůmyslu a přesnost železniční dopravy, německá průbojnost a efektivita, veřejné stavby a čistota německých měst přispívaly k dobrému jménu Německa ve veřejnosti řady evropských zemí, bez ohledu na časté znepokojení v důsledku politických aktivit německých vlád a extrémně nacionalistických organizací.
Debaty v předvečer a na počátku první světové války
Na počátku 20. století se v německé veřejnosti velice rozšířila nespokojenost s tím, že mezi světovými velmocemi měla Německá říše jen druhořadé postavení, způsobené velkým opožděním německých koloniálních výbojů. Tuto náladu vydatně živil nejen německý císař Vilém II. svými výbušnými projevy a poznámkami v různých částech světa, ale také německý říšský kancléř hrabě (od roku 1905 kníže) Bernhard Bülow (1849–1929), který požadoval pro Německo „větší místo na Slunci”. Národohospodářští odborníci se pokoušeli kompenzovat mocensko-politickou slabinu Německa, které se v mezinárodních vztazích často dostávalo do izolace, cílevědomou obchodní a kapitálovou expanzí na evropském kontinentě. Idea Střední Evropy pod německým vedením nabývala v této souvislosti znovu na síle. Velkou aktivitu rozvíjel Středoevropský hospodářský spolek (Mitteleuropäischer Wirtschaftsverein), který byl založen roku 1904, vybudoval své pobočky v několika městech Rakousko-Uherska a Belgie a snažil se získat vlivné politiky a podnikatele pro myšlenku středo-evropské celní unie. Oficiální německá zahraniční politika se však zaměřovala spíše na prosazení Německé říše jako světové a koloniální mocnosti, přičemž idea Střední Evropy měla pro většinu německých politiků instrumentální ráz, daný snahou omezit vliv Ruska a jeho slovanských spojenců na Balkáně a zajistit nástupiště pro německou expanzi jihovýchodním směrem do Osmanské říše.
Alternativu vůči požadované územní expanzi Německa nastínil v roce 1913 Walther Rathenau (1867–1922), vlivný zástupce elektrotechnického průmyslu, liberální politik a pozdější německý ministr zahraničí zavražděný v roce 1922 extrémními nacionalisty. Podle jeho názoru mělo Německo vzít na vědomí, že se opozdilo při rozdělování velkých koloniálních území a že případná snaha o násilnou změnu této situace neměla naději na úspěch. Místo uplatňování vysokých ochranných cel v zájmu zemědělství se Německo a ostatní evropské státy měly zaměřit na podporu exportního průmyslu a na usnadnění vývozu, aby mohly konkurovat hospodářství Spojených států amerických. Jediné řešení spatřoval Rathenau ve vytvoření středoevropského celního spolku, k němuž by se v delší perspektivě musely více či méně dobrovolně připojit také státy západní Evropy. V takto propojeném evropském celku se sjednoceným obchodním zákonodárstvím se měl prosadit volný pohyb zboží i lidí. Měl by se zavést také jednotný daňový a celní systém, který by umožňoval odškodnit ekonomicky postižené oblasti a výrobní odvětví. Rathenau předpokládal, že rychlý vzestup evropského hospodářství, který by byl méně závislý na zámořském obchodu, by mohl příznivě ovlivnit také politickou sféru a otupit vzájemnou nenávist evropských národů. Díky vysoké úrovni německého hospodářství by podobný nevojenský expanzionismus byl pro Německo mnohem výhodnější než případná válečná dobrodružství. Walther Rathenau a podobně smýšlející Němci se však neprosadili. Všechny středoevropské úvahy a plány získaly v Německu novou konkrétní podobu po vypuknutí první světové války v srpnu 1914. Zčásti byly podmíněny důsledky hospodářské a obchodní blokády země, především však obrážely touhu po zásadní změně údajně nerovnoprávného postavení Německé říše mezi světovými velmocemi. Expanzivní cíle Německa se ve válečných podmínkách soustředily nejdříve na hospodářské a politické podřízení vlastních spojenců a na ovládnutí vojensky obsazených území. Do berlínského říšského kancléřství a na zahraniční úřad přišlo hned v prvních týdnech války několik pamětních spisů, které podstatně ovlivnily první konkrétní program německých válečných cílů. Vyhlásil jej německý říšský kancléř Theobald Bethmann –Hollweg (1856–1921) již 9. září 1914 v době rychlého postupu německých vojsk do vnitrozemí Francie jako předběžnou směrnici pro brzy očekávané jednání o mírových podmínkách. Klíčová věta tohoto programu obsahovala vládní představu o Střední Evropě ovládané Německem: Je třeba dosáhnout založení Středoevropského hospodářského svazu prostřednictvím společných celních ujednání zahrnujících Francii, Belgii, Holandsko, Dánsko, Rakousko-Uhersko, Polsko a případně také Itálii, Švédsko a Norsko. Tento svaz, snad bez společného konstitučního vrcholu a při zachování vnější rovnoprávnosti svých členů, musí stabilizovat hospodářskou nadvládu Německa nad Střední Evropou. V rozhovorech s nejbližšími spolupracovníky Bethmann-Hollweg připouštěl, že německou hospodářskou a politickou hegemonii nad velkou částí evropského kontinentu nebude možné prosadit dohodou s příslušnými vládami, nýbrž jen při uzavření námi diktovaného míru pod tlakem politické přesily. Vlivným skupinám německých průmyslníků, spojeným hlavně s odvětvími těžkého průmyslu, se kancléřovy návrhy zdály být příliš umírněné. Všechny nesocialistické politické strany v německém říšském sněmu se v prosinci 1914 shodly na prohlášení, že chtějí pokračovat ve válce, dokud nebude vybojován mír odpovídající nesmírným obětem, které německý národ přinesl a které nám zabezpečí trvalou ochranu proti všem nepřátelům. Válečný výbor německého průmyslu podmínil svůj souhlas s vytvořením Středoevropského hospodářského svazu požadavkem značného územního rozšíření Německa na západě i na východě. Kancléř Bethmann-Hollweg a jeho přátelé mezi obchodními, bankovními a průmyslovými podnikateli z exportních odvětví proti tomu namítali, že hospodářské, politické a vojenské podrobení Rakousko-Uherska a sousedních států musí probíhat jen pozvolna, pod tlakem válečné nutnosti, aby se neodradily jinak s Německem spřízněné vlivné kruhy ve spojeneckých a neutrálních zemích. Požadavky teritoriální expanze Německa po vítězné válce, o jejímž výsledku ještě v roce 1915 málokdo z Němců pochyboval, však neustávaly.
