České národní listy

Místní ordneři hned druhý den k ránu hledali, aby ho mohli pověsit na prvním stromě

Jak jsem prožíval okupaci a její důsledky pro naši rodinu?

Když slyším nebo čtu nehoráznosti štváče Neubauera, šéfa sudetoněmeckého landsmanšaftu, nutně mi přijdou na mysl vzpomínky na mé dětství a rok 1938, kdy mi bylo třináct roků. Toto období zřejmě vypadlo z paměti zmíněného bojovníka za práva sudeťáků. Nechce o té době nic slyšet a zřejmě ví proč. Co se tehdy dělo, jsem prožíval v Suchohrdlech u Miroslavi a v Miroslavi samé.

Asi v roce 1925 přišel můj otec jako ruský legionář posilnit českou menšinu do tehdy převážně německým obyvatelstvem osídleného pohraničí (bylo to na výzvu první československé vlády). Do této oblasti přišlo tehdy 72 českých rodin na menší zemědělské usedlosti. Oficiálně byli nazýváni kolonisty. Němci měli zákonitou dvoutřetinovou většinu v lidosprávě a podle platných zákonů odhlasovali, co chtěli, včetně obecního rozpočtu, a Češi jako menšina neměli jinou možnost čelit jejich přehmatům, než podáváním protestů okresnímu úřadu. Otec jako vedoucí menšiny podal za jedenáct roků přes deset protestů a všechny vyhrál. Tak se stalo, že byl Němci považován za nepřítele číslo jedna. Podobné problémy byly ve všech šesti obcích.

Asi po jedenácti letech hospodaření musel dát otec hospodářství do pronájmu pro zdravotní stav maminky. Přestěhovali jsme se do Miroslavi, kde pak otec pracoval jako vedoucí filiálky Hospodářského družstva. Již po první mobilizaci na jaře 1938 otec se znalostí politické situace a snad i díky svým zkušenostem z ruských legií větřil možné nedobré konce, a proto již začátkem léta začal přesunovat zařízení naší domácnosti do rodné Nosislavy, eventuálně Židlochovic, to je asi 20 km od Brna, a tam se cítil být méně ohrožen. V den vyhlášení mobilizace na podzim tam již zůstali oba moji mladší bratři. Já jsem s rodiči připravoval k přestěhování zbytek věcí z bytu v Miroslavi.

Večer toho osudného dne jsme poslouchali z rádia stále vzrušenější zprávy střídané znělkou bum, bum, bum, kterou do smrti nezapomenu. Když pak k půlnoci oznámili vyhlášení mobilizace, zabalili jsme rádio a další drobnosti, připevnili je na připravené bicykly a vydali jsme se směrem ke státní silnici Znojmo-Brno. Když jsme přijížděli k první křižovatce, viděli jsme tam nějaký rozruch a nebylo nám dobře po těle. Naštěstí to byla naše vojenská hlídka u protitankových zátarasů, doplněných ostnatými dráty. Byli jsme okamžitě zastaveni, přivolán velitel hlídky a rodiče se museli legitimovat. Když podal otec velícímu důstojníkovi svoji legitimaci Československé obce legionářské, ten mu zasalutoval a řekl: „Prosím, pokračujte“. Podobná procedura se na dvaceti kilometrech do Židlochovic ještě několikrát opakovala. Po celé cestě jsme z pravé strany (směrem od rakouských hranic) slyšeli jednotlivé výstřely i kulometné dávky… To všechno jsou pro mne zážitky, které nikdy nezapomenu. Když se pak otec v dalších dnech, než byl proveden zábor našeho území, setkal s našimi lidmi, kteří tam zůstali a v tajnosti otci pomáhali odvézt zbytek našich věcí, tak se od nich dozvídal, že ho místní ordneři hned druhý den k ránu hledali, aby ho mohli pověsit na prvním stromě. Tomu tedy otec unikl, ale velké starosti a potíže se zabezpečením rodiny teprve čekaly.

Nastaly starosti s bydlením a jeho úhradou, protože otec nemohl najít zaměstnání. Až po nějaké době získal místo vedoucího skladu obilí v Příkazích u Olomouce. Asi po dvou letech byl sklad zrušen, když byly uskladněné zásoby vyčerpány. Nakonec uspěl ve stejném oboru v Dubě nad Moravou. Byla to však odysea se stálým stěhováním a přecházení nás tří kluků ze školy do školy, které jsme během toho roku vystřídali každý tři. Protože v situaci, kterou vyvolal vynucený útěk z pohraničí, byl otec nucen brát jakoukoliv práci za jakoukoliv mzdu, žili jsme v době protektorátu velmi nuzně, prakticky z ruky do huby. To by se při existenci republiky určitě nestalo.

Svatopluk Zedník, tehdy Suchohrdly u Miroslavi