Mír na Balkáně neporušuje Vučič, ani Srbové, ani jejich imperialismu!

Problém je zcela jinde. Tkví  v nedávné minulosti, o níž se málo mluví a více lže. Všichni víme, že z Chorvatska bylo vyhnáno kolem 200 tisíc Srbů, tam dlouhodobě usedlých. Chorvatská armáda pod velením amerických generálů a vyzbrojena německými zbraněmi srbskou Krajinu převálcovala ve dvou dobře připravených akcí.

Stovky Srbů zahynuly. Ti šťastnější utíkali s tím, co si stačili vzít. Velká většina skončila v Srbsku.

O něco později byli postupně vyháněni Srbové ze svých domovu v Kosovu. Bylo jich na 250 tisíc. Majetek museli opustit, aby zachránili své životy. Ne všem se to podařilo. Nemálo zajatců zůstalo v rukou UCK. Co se  s nimi dělo? Někteří byli „použiti“ jako dárci orgánů. Pro určité kruhy Kosovanů to byl velký obchod, který jim přinášel velké zisky po delší dobu. Léta o tom kdekdo věděl. A jaké tresty stihly viníky? Zbytečné mluvit. A opět velká většina Srbů z Kosova našla svůj dočasný domov v Srbsku, které bylo poničeno mnohadenním bombardováním NATO, které si vyžádalo přes 2000 lidských obětí. Materiální ztráty dosahovaly částky asi 60 miliard dolarů. Dostalo Srbsko reparace za škody, které utrpělo i v důsledku použití střel a munice s ochuzený uranem? Nikoliv! Ani kazetové bomby nechyběly.

A co mezinárodní právo? Víme, že oddělením Kosova od Srbska byla porušena rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244, která zakotvovala Kosovo jako součást Srbska. Vyhnáním Srbů z Chorvatska a Kosova se dopustili ti, kteří za tímto trestuhodným stáli, zločinů proti lidskosti. Bombardování Srbska letadly NATO proběhlo bez jakékoliv souhlasné rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Šlo zjevně o agresi, ke které došlo nejen v rozporu s mezinárodním právem, ale dokonce i proti němu.

A najednou se objeví Srbka, Sonia Biserko, zakladatelka a předsedkyně Helsinského výboru pro lidská práva Srbska, která mluví o tom, že problém míru na Balkáně je Vučič a srbský imperialimus, dále pak ještě, k radosti mnohých zahraničních činitelů, odhaluje zločiny srbské armády na Kosovu.  

Všimněme si  s kým mluví tato jemnocitná a pravdymilovná dáma?  S německou stanicí Deutsche Welle.  Její redaktoři  o minulosti Srbska a dřívější Jugoslávie nic neví? Nebo byli radostí bez sebe, že ulovili takového sólokapra? Je zbytečné na toto téma dále mluvit.

Víme pravdu. Byl to Hans - Ditrich Genscher, německý ministr zahraničních věcí, který za podpory papeže Jana Pavla II, zvrátil původní evropské stanovisko, jež sdílely i Spojené státy, zachovat jednotnou Jugoslávii. Místo toho postupně některé evropské státy i USA  uznaly samostatnost Chorvatska i Slovinska. A v důsledku toho, za pomocí německých zbraní, dodaných „trpícím republikám Jugoslávie“, se rozhořely na Balkáně bratrovražedné války. Někdy v tu dobu se nechal slyšet Klaus Kinkel, tehdejší  šéf BND, že Srbsko musí být sraženo na kolena. A téměř na jeho slova došlo. Následovala Kalvárie Srbů. V Bosně byli stínáni mečem mudžahedíny, kteří do probíhajících válek vnesli nebývalou surovost a barbarství. To všechno víme.

V Srbsku též organizovaně proběhla barevná revoluce, která vynesla do vedení státu i některé zjevné zrádce. Slobodan Miloševič nebyl zvolen prezidentem, ale po čase byl vydán do Haagu, kde, jak někteří takéSrbové očekávali, že bude odsouzen na dlouhá léta. Nestalo se tak! S. Miloševič ve své cele zemřel. Ku podivu jeho soudcové po jeho smrti vyhlásili veřejně, že byl nevinen. Zčásti podobný osud měl  Vojislav Šešelj. Dobrovolně se vydal do Haagu, aby se obhájil. Léta však musel čekat na začátek procesu, jehož průběh ukazoval na nevinu obžalovaného. Když ještě u Šešelja byla zjištěna rakovina, byl propuštěn. Ani v Haagu nedokázali ho odsoudit.  Srbští vůdcové vynesení do svých funkcí barevnou revolucí, odcházeli. Srbská veřejnost si stále více uvědomovala, co se stalo. Srbsko bylo v těžké situaci. A v této době Putin i Medvěděv se nechali slyšet asi v tom smyslu, že RF garantuje svrchovanost i územní celistvost Srbska.

A tak opět nyní přicházejí nyní ke slovu osvědčené neziskové nevládní organizace, jejich představitelé a další funkcionáři.  Mluví k radosti svých zahraničních sponzorů, avšak proti pravdě a svému národu.  Do jejich pokladen ale přibývají tak potřebné peníze. Spokojeni jsou sponzoři i obdarovaní. Pravda a srbské národní zájmy  však trpí. Jaké poučení pro nás z toho plyne?  Především paní aktivistka za lidská práva nemluví zjevně pravdu. Je „kritická do vlastních řad“. Mluví však proti vlastním národní zájmům. Jak je to možné? Říká se, že kdo maže, ten jede!  Jsou za tím vším peníze?

Ale na druhé straně, kolik radosti její slova nadělala německým redaktorům a německým posluchačům i divákům. Ze všeho je vinno Srbsko, Vučič, srbský imperialismus a zločiny srbské armády na Kosovu. Německo je ve všem nevinně, je andělsky bílé. A je to skutečně tak?

Dr. O. Tuleškov