Milí čtenáři,
Milí čtenáři,
„Zastavení a zamyšlení s Milošem Zemanem“ představují můj subjektivní pohled na prezidentskou éru státníka světového formátu.
Byla sestavována průběžně během jeho obou prezidentských období od roku 2013. Krom zhodnocení toho, co ze svého úhlu pohledu pokládám na tomto období za zásadní, pojímám tento text i jako jakési doporučení, jakému ideálu by se měla blížit budoucí hlava státu. Rozhodně by to tedy neměl být někdo, jehož hlavním a jediným rysem je ideologický fanatismus, projevující se odporem ke všemu ruskému a čínskému. To samozřejmě diskvalifikuje „prázdné obaly“ typu senátorů P. Fischera, M. Hilšera, J. Drahoše, M. Vystrčila, M. Němcové, generála, P. Pavla či neúspěšného politika M. Kocába.
Budoucím prezidentem by podle mého nejpevnějšího přesvědčení neměl být nikdo, kdo je jakkoli spojen s americkými „think-tanky“, jakými je například „Aspen Institute Central Europe“ (Institut byl založený v Praze roku 2012 – a tuto pobočku instituce, v jejíž správní radě zasedají mj. M. Albrightová či C. Riceová, finančně podpořil Z. Bakala).
Ať se dívám, jak se dívám, důstojného nástupce po M. Zemanovi v tuto chvíli (píše se březen 2021) nikde nespatřuji.
Miloši Zemanovi bylo často z různých míst vytýkáno, že údajně rozděluje společnost. Termínem „rozdělování společnosti“ se však ve skutečnosti myslilo to, že prezident Zeman odmítl být prodlouženou rukou právě takových organizací, jakou je již výše uvedený „Aspen Institute Central Europe“. Neváhal jít do sporu s kýmkoli, kdo po něm chtěl ohnutý hřbet, srovnání kroku a přejímání toho, co se mu řekne. Upozorňoval na propojení rádoby veřejnoprávní televize s panem Bakalou a jeho ekonomickými zájmy. Stavěl se proti tomu, aby naše tajná BIS podléhala zájmům americké CIA. Navíc se opakovaně vymezoval vůči všem novinářům, kteří se nedrželi faktů, ale vyjadřovali se k čemukoli nikoli z hlediska znalostí dané problematiky, ale ideologického zaujetí.
Tímto svým přístupem si samozřejmě nadělal spoustu nepřátel – ale současně si získal přízeň většiny občanů naší země.
Ono rozdělování naší společnosti pak není ničím jiným, než střetem mezi zájmy občanů, které důsledně hájil právě prezident republiky, Miloš Zeman, a zájmy amerického imperialismu, jehož někteří stoupenci jsou již výše též zmíněni.
Dne 27. 12. 2017 vyšel v LUK (Literatura, Umění, Kultura – Obrys – Kmen, Haló noviny) můj článek, Zeman mýty bořící, kdy jsem na základě shody slov a činů Miloše Zemana tohoto politika opět podporoval v přímé prezidentské volbě.
Nyní je dávno po obou volbách M. Zemana na Hrad, přesto ale protizemanovská dikce z veřejného prostoru nevymizela. Naopak – nenávist médií se zaměřila i na Zemanovy voliče.
Část společnosti, názorově přitom menšinově zastoupená, již vůbec nezastírá, jak nenávidí většinu za to, jak ta smýšlí a volí. Například Jáchym Topol, držitel Státní ceny za literaturu, se nechal slyšet, že „Zemana zvolili hlupáci“, že „nás Zeman chce zavléct do Ruska“ a s nadějí v hlase potom tenhle „morální vzor“ dodává, že „tu Zeman již dlouho nebude“.
Jan Hřebejk, který Zemanovy voliče nazval „rudými a hnědými prasaty“, neopomíná opakovat, jak je Zeman „zlý“, „odporný“ a „hnusný“. Asi Hřebejkovi dosud nedošlo, že hovořil sám o sobě.
Kde vůbec ti lidé berou drzost druhé nálepkovat, ponižovat a urážet je? Jste-li volič Zemana, jste hned „staré nevzdělané hovado“. Jak by mohl Zemana volit někdo vzdělaný, moudrý a zásadový, že?
Tahle mantra je vyloženě odporná.
Jakub Kalenský nás urážkami prezidenta poškozuje v zahraničí. Označuje ho za „ruského agenta“ – samozřejmě bez důkazu.
Stvůry jako Bartík, Kartous, Pavel Novotný či Hutka Zemanovi buď přímo smrt přejí či šíří lži o jeho zdraví. Pseudonovinář Tabery, držitel Ceny Ferdinanda Peroutky, který dávno nectí žádný etický kodex – a proto budiž nazván pseudonovinářem, hovoří o Zemanovi jako o psychopatovi, což je zjevná nepodložená urážka.
Senátoři, kteří si nevidí na špičku nosu a kteří jsou voleni hrstkou občanů s tak směšnou volební účastí, že žádné referendum by při ní nebylo platné, podávají na M. Zemana žalobu, kde jsou ale naprosté faktické nesmysly. Jako že měl ovlivňovat soudce, byť je černé na bílém řečeno policejními orgány, že nic takového zjištěno nebylo.
Nebo mu je předhazována prozatímní vláda J. Rusnoka. Toho ale prezident republiky v souladu s Ústavou jmenovat samozřejmě mohl. M. Němcová mu nedodala sto jedna notářsky ověřených podpisů, tak byla ustanovena vláda prozatímní, vedoucí k předčasným volbám.
A tak by šlo pokračovat. Tito senátoři ukazují světu následující: Svou hloupost, omezenost, a co je nejhorší – neznalost. Proč mají být takovíto nekvalitní politici placeni, je otázkou.
Naši společnost prý rozděluje M. Zeman. Proč nikdo nemluví o tom, jak šířením lží, pomluv a nebetyčné zášti rozdělují společnost lidé jako J. X. Doležal, M. Rejžek, D. Drtinová, N. Fridrichová, J. Janda, J. Pehe, S. Slonková, Z. Šarapatka, K. Steigerwald, J. Šídlo nebo již výše jmenovaní E. Tabery či J. Hutka?
Není snad dne, aby se z médií na adresu M. Zemana a jeho voličů nevalily – s prominutím za tvrdší výraz – „tuny sraček“. Posedlost Zemanem u řady novinářů překročila jakékoli mantinely a únosné meze. Bývalý politik za ODS, M. Lang, dokonce vybízel k jeho zavraždění – a nejen jeho – i dalších politiků. Jaký silnější projev fašismu ještě soudy potřebují, aby konaly?
Dennodenně jsme médii štváni proti sobě. To tu snad někteří chtějí občanskou válku? Nebo obdobu ukrajinského Majdanu?
Jakým právem jsou voliči M. Zemana uráženi a zesměšňováni? Nebo snad právo na svobodné politické vyznání bylo v naší společnosti odstraněno? Potom ale čelíme vlně totalitní, která se bojí voleb – a která za jiný než „jedině správný“ názor jeho nositele trestá.
Frustrované elity nám jako vzor cpou simulakrum „pana dokonalého“ v podobě Václava Havla. Jeho osobní život i jeho politické kroky však měly k dokonalosti velmi daleko. Ten člověk posvětil několik útočných válek, jež mají na svědomí miliony lidských životů. Takto nelze definovat humanistu. Humanista dělá vše proto, aby útočné válce zabránil – a rozhodně ji nepodporuje.
Miloš Zeman v žádném případě svobodu slova a projevu v naší společnosti neohrožuje. Naopak. Zavelel k diskusi – a to na mnoha frontách. Jenže frustrované elity ztrácející svou moc nehodlají diskutovat. Ty jsou schopny tak leda vrhat po názorových odpůrcích vajíčka, házet jejich pietní květiny do odpadkových košů, ukazovat jim rudé karty, pískat na ně, řvát na ně a sprostě jim nadávat. Nemají totiž argumenty, aby v jakékoli racionální diskusi obstály. Ocitly se přímo ve smrtelné křeči – a proto tolik kolem sebe kopou – obrazně i doslova.
Není nikomu nápadné, že o Miloši Zemanovi se smí psát jen jako o „pomstychtivém zahořklém starci, který kolem sebe pouze vše ničí – a možná je zplozencem samotného Pekla?“ V demokratické společnosti by se hned musela objevit studie s opačným hodnocením. Ne tak v České republice. Něco je hodně špatně.
Pavel Kosatík vydal útlou publikaci výroků T. G. Masaryka pod názvem 100 x TGM. Již se nechal slyšet, že podobně by mohl přistoupit k V. Havlovi – ale rozhodně nikomu jinému, natož M. Zemanovi.
Nehodlám jít v Kosatíkových stopách. Aspoň ne úplně. Nemám potřebu vyhledat stovku nějakých frází, a ty okomentovat. Spíše mi půjde o postižení vizí a činů M. Zemana. Ano, také vyjdu z celé řady jeho projevů, které budu pokud možno stručně glosovat. Tyto projevy ovšem budou zasazeny do kontextu doby, aby čtenář mohl posoudit, nakolik prezident Zeman dokázal v době mimořádně rozbouřené udržet nejenom kormidlo, ale i určitý kurs. Kurs, který loď zvanou Česká republika nenese na nejbližší útes, ale umožňuje jejím občanům mimořádně bouřlivé období překonat bez výraznějších šrámů.
Prezidentské období M. Zemana jsem si rozdělil do následujících tematických celků: 1) Zemanova zahraniční politika, 2) Zeman a ostrovy negativní deviace a 3) Zemanovy hodnoty.
Zemanovu zahraniční politiku pokládám za něco, co snad bude teprve s časem náležitě oceněno. Kromě Kavanovy zahraniční politiky, kdy byl premiérem republiky právě Miloš Zeman, totiž nenacházím ministra, jenž by se aspoň náznakem pokusil o samostatnou zahraniční politiku – a nepoklonkoval toliko zájmům USA. Mezi nejhorší ministry řadím v tomto ohledu T. Petříčka, K. Schwarzenberga, A. Vondru či J. Zieleniece.
Zemanova politika se nese v duchu „všech azimutů“, v podpoře něčeho, čemu bychom mohli říkat Evropský obranný pakt – a co by jednou mohlo konkurovat útočnému paktu NATO – a v ochraně národních zájmů.
Dne 22. listopadu 2017 vyjádřil Miloš Zeman při setkání s předsedou vlády Ruské federace Dmitrijem Medveděvem protest proti článku na webu ruské armádní televize Zvezda, který obsahuje řadu hrubých lží o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.
Prezident republiky vyzval předsedu vlády Ruské federace, aby se distancoval od této provokace, čímž dokázal, že se před nikým nehrbí. Statečnost je jednou z hodnot Miloše Zemana, kterou se může pochlubit jen málokterý další politik. Navzdory politikům napříč Evropskou unií se M. Zeman nenechal zastrašit – a v květnu 2015 dal jasně najevo, že si cení role Sovětského svazu při porážce nacismu – a jel se do Ruska poklonit padlým v tomto boji. Jak opačný postoj oproti ministrovi zahraničí, T. Petříčkovi, který pomáhá rehabilitovat kult banderovců, tedy obdobu německých nacistů.
Miloš Zeman jako jeden z mála evropských politiků podpořil D. Trumpa jako nového amerického prezidenta. Současně ho neváhal podrobit kritice, že některé své sliby nedodržuje – a že zejména jeho celní politika je krajně nešťastná.
Kromě odvahy si na M. Zemanovi cením jeho mírové politiky a odporu proti nacismu. V době, kdy je nacismus rehabilitován – například právě na Ukrajině za souhlasného mlčení politických špiček Evropské unie, prezident České republiky proti těmto projevům systematicky otevřeně vystupuje.
V době, kdy se o „západních“ či „evropských“ hodnotách toliko planě vykřikuje bez jakéhokoli skutečného morálního apelu, považuji Zemanovu koncepci za oázu na jinak beznadějně vyprahlé poušti.
Marek Řezanka
