Jdi na obsah Jdi na menu
 


Masarykův odkaz nám všem

20. 9. 2023

Masarykův odkaz

Prof. PhDr.Stanislava Kučerová,CSc.

 

K  T.G.Masarykovi,  presidentu Osvoboditeli, zakladateli našeho novodobého státu, zakladateli  Československé republiky, se vracíme s úctou a láskou. Stal se symbolem našich zápasů za vlast a národ. Hledáme v něm oporu, zbraň a sílu proti nepřízni dějin, proti historickým nástrahám a nezdarům.

 Je pozoruhodné, že se Masaryk stal  i terčem kritiky z řad  intelektuálů, kteří  by ho rádi  vinili z vlastního selhání, z vlastní bezmoci a neúspěchu. On a jeho dílo jsou  podle nich příčinou  našich nesnází i historických tragédií. S takovým odsuzujícím postojem jsme se setkali  zejména v době tzv. druhé republiky, pod vlivem nacistického násilí a kolaborantské propagandy.

Je zajímavé, že podobné  kritiky  potkáváme i po listopadu 1989. Probírajíce příslušnou publicistiku,  najdeme spisovatele,  kteří   místo aby rozebírali  bohatý ideový odkaz a duchovní bohatství našeho prvního prezidenta, přijímají jej nanejvýš jen jako morální osobnost a vzor.

Stojí za  poučnou   vzpomínku, kolik uznání a obdivu  měl třeba  F. X. Šalda  ve své recenzi jednoho ze stěžejních Masarykových děl z konce 19. stol., „České otázky“ (r.1894).

 

Pro Šaldu je to „Těžká kniha“, která ho „v jádru a opravdu  mohutně vzrušila.“  Šalda zdůraznil, že je to „Politická kniha  ... a co v ní všecko je! Filosofie dějin, kritika  literární a umělecká, sociologická  a předem porážka, rozhodná porážka té politiky ve starém běžném smyslu slova, té zlé špinavé věci, lstivé a malicherné, liché a zlostné, odborné až do sportu a prázdné až do otravy – té politiky, která je přežitkem diplomatickýxh lstí a intrik starého režimu, rokokového absolutismu – té politiky čiře kombinační, počtářské a záludné jako je šachová hra. ...“

 

 Současný autor odkládá  Masarykovy  ideje jako již „prošlé“, neaktuální a nezajímavé. Je to zřejmě neoprávněná a nepřijatelná redukce nepřeberného bohatství idejí. Je to zúžení a omezení   neobyčejného tvůrce našeho novodobého uvědomělého národního společenství. Je to  znevážení  nevšedního rozsahu Masarykova souboru  kulturních hodnot omezením  pouze   na  morální příklad chování jednající osobnosti. 

 Toto znevážení mnohostranného  Masarykova  odkazu a ideového dědictví  se opírá, mimo jiné,  též  o ztichlou  ozvěnu jednoho  dávného  Masarykova akademického  sporu. Traduje se, ( ale  je to již  přežívající předsudek), že uznávaný historik Josef  Pekař vyvrátil Masarykovu filosofii dějin. Následkem toho se zpochybňují naše národní  hodnoty a ideály, naše historická vítězství a prohry.  A tím  je Masaryk   s celým svým širokým  kulturním  obzorem  diskvalifikován. Přitom  ovšem nikdo nevysvětlil, v čem  vlastně spor obou myslitelů  spočíval, čeho se týkal a jaký byl jeho skutečný výsledek. Mlčky se předpokládá, že nic z toho, co z historie proti uznávanému historikovi  Masaryk uváděl, nemůže platit, a že opak toho, čemu Masaryk učil, následkem toho  zřejmě  platí. Tento  spor se odehrál v 2. desítiletí 20. století.

Chtěla jsem uvedenému konfliktu porozumět, a tak jsem se  s napětím  pustila do četby  obsáhlého   výboru  z Pekařových  historických prací. Překvapilo mě a potěšilo, jak uznale a ve shodě s Masarykem  se Pekař vyjádřil o husitství, o Janu Žižkovi, o Bílé hoře, o vzniku ČSR.  Věděla jsem, že Pekař byl  dobrý katolík. Ale zřejmě byl i dobrý vlastenec. Měl  ve svých textech místy i horlivější a vřelejší formulace, než jak zněly   obdobné formulace Masarykovy.

 V zásadních otázkách byla mezi oběma shoda. V čem tedy byl  ten rozhodující rozdíl?

Pekař byl profesí historik, studoval a předkládal  historická fakta. Analyzoval je, ukazoval jejich příčiny a souvislosti. Žádnou heuristickou metodou  ovšem nelze objevit jejich hodnotový  smysl. Jenže Masaryk byl filozof.  A filozof se  zajímá  zvláště o ideje, a nejen o to, jak vznikají a zanikají, ale čím jsou pro kterou dobu příznačné, a proč  i s jinou dobou  souzní. Pekař vidí dějiny  jako sled diskontinuitních  období a kulturních  slohů,  např. gotiky, baroka a dalších. Masaryk sleduje spíše  ideovou  návaznost, příbuznost, spřízněnost idejí i v různých dobách. Po staletích minulosti a dodnes  jsou  některé  ideje přítomné tak či onak, život člověka zniterňují, obohacují, prohlubují, povznášejí. Masaryk hledal podněty a vize  a jejich význam, poslání, smysl. Nešlo mu o  přímou časovou návaznost a filiaci. Z toho důvodu usoudil, že obrozenci  navázali  na reformaci. Ale  tuto myšlenku  právě historik Josef Pekař odmítl.  Kde a jak obrozenci na reformaci navázali? Kde se s ní sešli? Po tak dlouhé době? Ačkoliv ani  dílčí, ojedinělou faktickou filiaci nelze vyloučit, např. rodina  buditele Františka Palackého byla evangelická a ve styku s odkazem reformace, Pekař však  přímou návaznost postrádal. Ale  my se můžeme ptát jinak: Je  rozhodující pro návaznost idejí  místo a  čas nebo jejich  smysl? Výběr hodnot  přes hranice  prostoru  a času, výběr  ideálů, jak jej podává  ten který filozof,  což to  neprobíhá i bez  přímé kontinuity místa a času,? Děje se tak na základě  totožnosti nebo  příbuznosti idejí, nikoli na základě  jejich  faktické historické časoprostorové   kontinuální návaznosti.

 Od těchto převážně  akademických sporů uplynulo  již více než 100 let. Vidíme, že jejich význam je pomíjivý. Masarykovo  pojetí našich dějin jimi nebylo nijak otřeseno. Jinak se dívá historik, jinak se dívá filozof.

 A na adresu zmíněných  současných kritiků zdůrazněme, že odkaz prvního prezidenta ČSR se netýká jen  filozofie našich dějin. Týká se samé identity našeho národa  i další existence našeho  státu ve střední Evropě. Týká se i  našich bilancí a výhledů  v  současném „polistopadovém“ období, v době od roku 1989. Ukazuje se, že „nejspolehlivějším základem našich perspektivních výhledů a strategií udržitelného rozvoje i sebezáchovy v nejistém 21. století je tvůrčí rozvíjení osvědčených hodnot masarykovského kritického realismu, demokratismu a humanismu.Kult mamonu a moci nás nespasí. K historickému odkazu  TGM patří i nedovolovat  zpochybňování našeho československého 1. a 2. odboje ani  úsilí a zásluhy věrného Masarykova nástupcě, presidenta Budovatele, Edvarda Beneše. K historickému odkazu patří i usilovat o společenský konsensus a nepřipouštět zaslepenou fragmentarizaci společnosti. Živé hodnoty Masarykova Československa jsou základem obnovy kontinuity dobrého a spolehlivou orientací v přítomné době civilizačních problémů a světových  krizí. S čistým svědomím můžeme opakovat  závěr projevu druhého presidenta, Masarykova následovníka,  Edvarda  Beneše. Na rozloučenou s T.G. Masarykem vyslovil národní vyznání: „Prezidente  Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme“.

(Bylo to 21. září 1937).