České národní listy

Markrabě Gero

- život saského velmože na východní hranici otonského impéria

Jan Tomášek

Dějiny Polabských Slovanů lákají již více než půl druhého století odbornou i laickou veřejnost. Od počátku kritického dějepisectví vznikl nespočet prací z různých vědních oborů. Zprávy, které nám o dějinách Polabských Slovanů zanechaly dobové písemné prameny zahraniční provenience, představují dodnes významné obohacení historického, archeologického, lingvistického, religionistického či kulturně antropologického výzkumu.

Badatelský zájem o teritorium Polabských Slovanů, do něhož můžeme zahrnout i území později známé jako Horní a Dolní Lužice, vycházel především z německého, polského a ovšem i z českého prostředí. V době zhruba od počátku 19. století až do konce druhé světové války byly výsledky jednotlivých studií mnohdy ovlivněny nacionálním a politickým smýšlením autorů. Začlenění domény Polabských Slovanů do říšských struktur se tak pro některé německé badatele stalo prostředkem vyzdvižení kulturně-civilizačního poslání německého národa, zatímco pro české a polské historiky potvrzením odvěké německé agrese vůči slovanskému obyvatelstvu a zároveň varováním do budoucna.

Tímto způsobem se některé historické postavy staly v průběhu času jakýmsi ztělesněním tendenčních představ jedné či druhé strany. Jako příklad osob, které se v prvním případě ocitly v pantheonu národních hrdinů, či v národní klatbě v případě druhém, uveďme prvního krále saské dynastie Jindřicha I. Ptáčníka, jeho syna a nástupce Otu I. a markrabata Hermanna Billunga a Gera. Negativní obraz obou panovníků v mimoněmeckém prostředí posílila zejména propaganda nacionálního socialismu. Přední nacističtí ideologové vyzdvihovali oba vládce jako strůjce německé expanze na východ a obě markrabata jako vzor německých ctností.

Krutost Němců vůči Slovanům byla dokazována mimo jiné i na samotném Gerovi, jehož dlouhý život se zejména pro Lužické Srby omezil pouze na útržkovité zprávy o jeho bojích se srbskými kmeny a především krvavou hostinu, při níž měl Gero zosnovat vraždu třiceti slovanských předáků. V české historiografii jej i Pavel Josef Šafařík označil za zlopowěstného Slowanobigce. K tendenčnímu obrazu markraběte Gera přispěl v roce 1904 český spisovatel Alois Jirásek. Jeho dnes již málo známou čtyřaktovou divadelní hru Gero přeložil o dva roky později s podporou Arnošta Muky lužickosrbský kaplan a publicista Miklawš Andricki do hornolužické srbštiny. Jiráskova hra splňovala dobové požadavky a pozornost širší veřejnosti si získala i vystoupením vynikajícího českého herce Eduarda Vojana v titulní roli. Jirásek ji ostatně Vojanovi dedikoval.

Pokud bychom měli hru ve stručnosti charakterizovat, musíme v prvé řadě upozornit na Jiráskovu dobrou znalost písemných pramenů. Ve hře vystupuje mnoho historicky známých slovanských knížat ze srbské, havolanské či obodritské oblasti. Hlavní postavu představuje pochopitelně markrabě Gero, nemilosrdný a cílevědomý vykonavatel vůle krále Oty I., osnující se zrádným slovanským knížetem Tugumírem z kmene Havolanů (nebo Stodoranů) plán podmanění luticko-srbských kmenů. Paralelně s hlavním dějem probíhá na pozadí milostný příběh Gerovy neteře Irmingerdy a Tugumírova synovce Želibora. Děj graduje v druhém jednání, kdy Gero zavelí k povraždění svých slovanských hostů slovy: „To je kříž. Ten musí zvítězit A zvítězí, ale jen krvavý! Zabijte je všechny!". Celá hra končí tragicky. Láska Irmingerdy a Želibora nedojde naplnění a Gero v boji se Slovany ztrácí svého syna Siegfrieda, jemuž chtěl zajistit pevné postavení, aby se po smrti Oty I. mohl stát novým králem.

Hra představuje názorný příklad negativního obrazu markraběte Gera v českém prostředí, kde se paralely tehdejších národnostních sporů často hledaly v raném středověku. Tento trend zesílil zejména za nacistického režimu a tvrdé politiky vůči lužickosrbské menšině. Gerovy činy, o nichž se zmiňují písemné prameny, byly bez hlubší kritiky považovány za projev jeho povahy. O tom svědčí i vyjádření českého slavisty a překladatele z lužické srbštiny Jana Hanuše Máchala, který na Jiráskovu hru napsal pochvalnou kritiku. „Ke kresbě osob poskytovala historie příliš málo povahopisných rysů - svými činy je vlastně jen Gero a Tugomír určitěji charakterizován. Jirásek podržel základní rysy jejich povahy, náležitě je zesílil a dodal jim životnost. Gera vylíčil nejen jako lstivého a nelidského ukrutníka, ale i jako ctižádostivého vládce a starostlivého a milujícího otce... Jirásek ostře kritizuje slabé stránky slovanské povahy - přílišná důvěřivost, nejednotnost a nesvornost. Ve svém díle vytvořil jedno z nejdrásavějších českých historických dramat.“

Odhlédněme nyní od tohoto dobově zkresleného obrazu a pokusme se vyprávět příběh markraběte Gera v kontextu historických událostí. Chceme-li Gerovy životní osudy správně pochopit, musíme nejprve ve stručnosti popsat prostředí, do něhož se Gero narodil, a představit kroniku saského mnicha Widukinda z Corvey jako náš hlavní dobový zdroj informací.

Přesné datum narození markraběte Gera, v jehož osobě se podle Widukinda snoubilo mnoho druhů nadání, bohužel neznáme. Středověké prameny zaznamenávaly datum narození jen výjimečně. Jisti si můžeme být pouze tím, že se Gero narodil na sklonku 9. století či v prvním desetiletí století následujícího (nejčastěji se uvádí rok 897 či 900). Přišel na svět tedy ještě před nástupem otonské dynastie na říšský trůn (919). Jedním ze znaků rané saské šlechty byla její vzájemná propojenost skrze příbuzenské svazky. S určitým nadhledem by se dalo tvrdit, že v podstatě celá saská nobilita představovala jednu velkou rodinu. Není proto překvapením, že po nástupu otonské dynastie se Gero stal příbuzným samotného krále.

Výňatky z první části textu, Česko-lužický věstník, č. 3/2017, str. 20-22