Marie Novotná, Znojmo
Marie Novotná
(Prožila těžkou dobu řádění znacizovaných henleinovců ve Znojmě, vše viděla na vlastní oči a později se rozhodla o této době, o útocích na Čechy a antifašistické Němce, Židy, napsat. Její dílo „Rok 1938 očima žurnalistů a dokumentů“ postupně vyvěsíme, takže budete mít možnost se s jejím dílem seznámit)
Narodila jsem se ve Znojmě v roce 1923. Tatínek byl listonošem. Bylo mi devět roků, když tatínek zemřel a já zůstala s maminkou sama. V mém klidném životě nastal v roce 1938 zlom a celý rok 1938 byl pro mne jen smutkem. Maminka postonávala a v květnu roku 1938 zemřela. Okresní péče o mládež mne umístila do sirotčince.
V té době se i atmosféra života změnila. Najednou se v ulicích začali objevovat muži v bílých ponožkách a krátkých kalhotách, chodili v sevřených útvarech, zdvíhali pravé ruce, křičeli hajl, vyvolávali potyčky s Čechy, nejvíce v České ulici a já z nich měla strach. S kamarádkou Markétkou jsme se vzájemně navštěvovaly, psaly společně úkoly, chodívala jsem s ní, ač jsem byla bez vyznání, na májové pobožnosti, neboť v kostele voněly lilie, hrály varhany a bylo tajemné přítmí. Po maminčině smrti se stala jediným blízkým člověkem. Najednou mi Markéta řekla, že se již nebudeme stýkat, a když jsem se jí zeptala proč, řekla mi proto, že jsem Češka, že jí to zakázala maminka. A požádala naši paní učitelku, aby nás rozsadila, což se stalo. Ničemu jsem nerozuměla a byla jsem úplně sama, i když v sirotčinci bylo několik desítek dětí. Blížil se konec školního roku, na frekventačním vysvědčení, tak se nazývalo vysvědčení na ukončení čtvrté třídy měšťanské školy, jsem měla samé jedničky. Přála jsem si být učitelkou a studovat na učitelském ústavu, což mi bylo zástupci péče o mládež slíbeno. Pamatuji se, že ještě před koncem školního roku bylo na tehdejším Mariánském náměstí obrovské setkání lidí, kteří křičeli hajl, zdvíhali pravice a lidé si vykládali, že čekají na svého vůdce Henleina. A pak někdo řečnil a opět se ozývalo bouřlivé hajl. Utekla jsem domů. Jak jsem prožila prázdniny si nepamatuji. Blížil se měsíc září a já jsem měla začít studovat. Šla jsem za paní správkyní, která byla velmi hodná a na otázku, kdy půjdu do školy, mi řekla, že teď není na školu čas. A najednou tu byla další pohroma. Měli jsme si zabalit nejnutnější věci s vysvětlením, že pojedeme do Brna. Měla jsem jen uzlíček, kufr jsem neměla a šli jsme v průvodu na nádraží. Tam již bylo plno lidí s kufry a ranci a vykládali si, že je to poslední vlak do Brna, a já opět nevěděla proč. Do vlaku jsme konečně všichni nastoupili. A kam jsme jeli, také již nevím. A pak byl povel z vlaku vystoupit a zřejmě jsme šli opět do nějakého sirotčince, kde jsme zůstali několik dnů. Ale toto zastavení nebylo poslední. Jednoho dne jsme opět balili, všichni jsme plakali a děkovali, že se nás neznámí lidé ujali, a jeli opravdu do Brna. Na nádraží mi naše paní správkyně řekla, abych se všemi rozloučila. Jen jsem plakala. Čekala na mne jedna paní, která mne zavedla do kláštera, který byl v ulici Dlouhá, nyní Lidická. Jak dlouho jsem tam byla, nevím, ale vím, že pobyt zde na mne působil velmi tísnivě. Radost i křik mně celkem neznámých dětí v sirotčinci a klášterní ticho spojené s neznámou klášterní sestřičkou tvořily velký kontrast. Na dotaz sestřičky, zda bych chtěla zůstat v klášteře, jsem řekla ne. Pocit nejistoty, co se mnou bude a kam půjdu, mne doháněl k pláči a dusil. Jednoho dne pro mne přišla jedna paní a zavedla mne do ústavu pro pracující a studující mládež. A zde jsem již zůstala do konce druhé světové války.
Chtěla bych jen dodat, že Markétina maminka byla Němka a tatínek Čech, zaměstnaný jako strojvedoucí u Československých státních drah. Nejstarší bratr studoval teologii v Brně, mladší byl studujícím českého gymnázia. Šlo o národnostně smíšené manželství, ale tomu jsem tehdy nerozuměla. A také jsem nebyla rasově vhodná, abych seděla s Markétou v jedné lavici a z těchto důvodů jsme nemohla být její kamarádkou.
Až mnohem později jsem se v novinách z roku 1938 dočetla, že Zemská péče o mládež evakuovala 25 sirotčinců do vnitrozemí, což bylo nejméně tisíc dětí.
Všem neznámým lidem, kteří se o nás starali, děkuji.
PhDr. Marie Novotná, v roce 1938 Znojmo