České národní listy

    Němečtí nacisté častovali Edvarda Beneše pro jeho politiku nevybíravými nadávkami a při Hitlerově projevu ve Sportovním paláci v září 1938 bouřil celý sál frenetickým pokřikem "Bluthund Beneš" (krvavý pes Beneš). Sou­časně se nacisté pokoušeli diskreditovat Beneše i v českém politickém tá­boře, snažili se "vnášet rozkol mezi Beneše a jeho národ", jak si pozname­nal Goebbels do svého deníku 28. září 1938.*

Čeští kolaborantští fašisté prováděli tutéž politiku. Navazovali při tom na kritiku Benešovy zahraniční politiky, která vycházela z české politické pra­vice a požadovala jednoznačný příklon k Německu. Jeho protinacistickou politiku považovali za hlavní příčinu mnichovské tragédie. Agrární novinář Kahánek konstatoval v roce 1939: "Neměli jsme víry ve schopnost dr. Be­neše přizpůsobit se. Tragédie zářijových dnů roku 1938 začala [prezident­skou) volbou 18. prosince 1935. Mezi oběma daty je souvislost." **

Z tohoto konstatování pak vycházela nacisty inspirovaná a podporovaná kampaň, v níž byl Edvard Beneš - v naprostém rozporu se skutečností ­označován za hlavního viníka mnichovské tragédie. Ozývaly se dokonce po­žadavky, aby byl za to postaven před národní soud. Nevybíravé politické pamflety a vulgární rozhlasové skeče měly znevážit a zesměšnit jeho veliký- byť marný - zápas na obranu Československa. Tím více se pak snažily zdiskreditovat jeho úspěšný zahraniční odboj.

   Svého vrcholu dosáhla tato protibenešovská kampaň po atentátu na jed­noho z nejvýznamnějších mužů nacistického Německa - na "zastupujícího říšského protektora SS Obergruppenführera Reinharda Heydricha". Atentát, zorganizovaný Benešovou londýnskou vládou a uskutečněný 27. května 1942, manifestoval před celým světem prohlášení této vlády, že Českoslo­vensko - protiprávně rozbité v Mnichově a násilně obsazené 15. března 1939 - je ve válečném stavu s nacistickým Německem a bojuje za obnovu své ná­rodní a státní nezávislosti.

Dalekosáhlý politický význam atentátu vyvolával zběsilou reakci němec­kých nacistických kruhů ústící do krvavých represálií, kterým padly za oběť tisíce lidí. Mezi nimi byl i předseda protektorátní vlády, generál Eliáš, který byl ve spojení s prezidentem Benešem i s exilovou londýnskou vládou. No­vá protektorátní vláda se od atentátu politicky distancovala a rozhodně ho odsoudila. Tím, že desauovala Benešovu zahraniční akci usilující o obnovení Československa, postavila se na stranu nacistických okupantů.Tato svá stanoviska vyjádřila protektorátní vláda v řadě

----------------

* * Joseph GOEBBELS, Deníky 1938, Liberec 1992, s. 242 n. Goebbelsovy deníky od ledna 1932 do května 1933 vyšly pod názvem Vom Kaiserhof zur Reichs­kanzlei v Praze 1942 s předmluvou Emanuela Moravce.

* ** F. KAHÁNEK, Zákulisí prezidentské volby Dr. Beneše, Praha 1939. Viz i Kra­mářův soud nad Benešem. Spor dr. K. Kramáře s ministrem zahraničních věcí dr. Ed. Benešem. Praha 1938. Vladimír KRYCHTÁLEK, Bolševici, Beneš a my. Praha 1941.

projevů pronese­ných po atentátu, po Heydrichově smrti i při jeho pohřbu.

    30. května 1942 prohlásil protektorátní prezident Emil Hácha ve svém roz­hlasovém projevu Edvarda Beneše "veřejným nepřítelem českého  národa  číslo  jedna". Uvedl, že tento "Ižiprezident" a "žoldnéř nepřátelských moc­ností" "vždy stavěl zájmy demokraticko-židovského kapitálu před potřeby naší národní budoucnosti" a "jeho ctižádost učinila jej zcela bezcitným k českému národu". Za to, že zorganizoval "odporný vražedný útok na pa­na Zastupujícího řišského protektora" ho stihne "kletba oněch českých ro­din, které svým zločinem uvrhl do nového neštěstí". Také v oficiálním pro­hlášení české vlády i v projevech jejích jednotlivých členů byl Edvard Beneš označován za "nepřítele národa", za "placeného britského agenta", za "je­šitného zaprodance" vydržovaného "Anglií a světovým Židovstvem". *

Nejvýrazněji se v celé této oficiální vládní kampani angažoval Emanuel Moravec. V celé řadě veřejných projevů mluvil o "panu Benešovi a čeládce kolem něho" , o " Benešově bandě", o "zločinci Benešovi a jeho židovské smečce", o "lotru Benešovi", o "Benešovi Krvavém".

Pozornost zasluhuje zmínka o Moravcově osobním setkání s preziden­tem Benešem bezprostředně po Mnichovu, 2. října 1938, o níž se Moravec zmínil ve svém veřejném projevu v Brně 12. června 1942. Zdůraznil, že prý Edvard Beneš byl tehdy ovládán především strachem. Bál se prý "dát roz­kaz k boji", protože se "bál o svou kůži, o své jmění". Bál se prý však uči­nit i krok "hodný muže"- tj. podle Moravce - "hledat dohodu s Říší". Mís­to toho prý "mužíček Beneš se z pražského Hradu vytratil a v nejpřísnější tajnosti se svými milióny nasedl do letadla a národ nechal osudu a v po­litické břečce, kterou mu se svými pomahači namíchal". Tento strach udělal podle Moravce z Edvarda Beneše "nejtrapnější postavu českých dějin". **

V pozdější verzi vydával však Moravec tuto svou návštěvu na Hradě za po­kus přimět prezidenta Beneše k abdikaci, a to jménem určité opoziční sku­piny, kterou však blíže nespecifikoval. ***

Prokop Drtina, který jako prezidentův tajemník audienci prostředkoval, však zřejmě právem soudí, že hlavním cílem Moravcovy návštěvy byla sna­ha získat informace o nově vzniklé situaci. Z nich pak Moravec vyvodil pro sebe závěr odvrátit se od tradic první republiky a aktivně se přidat k nacis­tům, a to i se svým synem, budoucím SSmannem. ****

Nevybíravé útoky proti politickému vývoji první republiky a proti jedno­mu z jejích hlavních reprezentantů - Edvardu Benešovi - měly znevážit a ze­směšnit demokratický československý stát. Měly umrtvit jeho tradici ve ve­řejném povědomí. Toto úsilí bylo součástí politických záměrů německých nacistických okupantů. Jejich konečným cílem byla pak likvidace českého národa jako celku. K tomu směřovala fyzická likvidace jeho inteligence a politických obhájců demokracie v nacistických koncentračních táborech i úsilí o potlačení české národní identity, k němuž směřovalo zavření vyso­kých škol i odstranění historie, literatury a celé české kultury z okupačního školství. Tento vývoj byl umocňován i rozdělením československého státu na českou a slovenskou část. Vedení slovenského státu se jednoznačně di­stancovalo od vývoje i politických kritérií první republiky. Nový stát se stal spojencem Německa a proklamoval také své naprosto odmítavé stanovis­ko k Benešovu zahraničnímu odboji.

Závažná byla skutečnost, že denunciace první republiky zasáhla i ilegální hnutí  odporu Byla to však denunciace, která vycházela z jiných politických a ideových 

------------

* V hodině dvanácté. Soubor projevů státního presidenta a členů vlády Pro­tektorátu Čechy a Morava po 27. květnu 1942, Praha 1942.

** Tamtéž, s. 41.

*** MORAVEC, Děje a bludy, s. 94.

**** Prokop DRTINA, Československo můj osud, Praha 1991, I, 1, s. 188-192

zdrojů - z komunistického hnutí. V době od uzavření sovětsko­německého paktu v srpnu 1939 až do napadení Sovětského svazu Němec­kem v červnu 1941 se komunisté zcela distancovali od občanských proudů tohoto odbojového hnutí. Odmítali se angažovat po boku "buržoazie" ve vál­ce, kterou pokládali za imperialistickou a odmítali spolupráci s londýnským zahraničním odbojem. Edvarda Beneše činili zodpovědným za Mnichov a považovali ho za hlavního představitele "kapitulantské české buržoazie" i poté, když po vytvoření americko-anglicko-sovětské aliance svá obecná politická stanoviska korigovali.

.