České národní listy

Pokud jde o širší vnitropolitický vývoj, autoři nic nevědí o úporném zápase demokratických sil proti nacionalismu ve všech národních podobách, ani o cílevědomém boji týchž sil proti komunistickému hnutí. Místo toho s pohrdáním mluví o "problematické meziválečné demokracii", která byla podle nich produktem "ne zralosti, ale roztříštěnosti politických sil" (408). Podle nich nebyla výsledkem cílevědomého boje proti nedemokratickým a protidemokratickým hnutím, ale pouze jakousi "ctností z nouze" (409).

Je nutno ovšem konstatovat, že demokracie není pro Podivena zásadně nějakou příliš pozitivní hodnotou. Ve svých politických postojích se autoři v podstatě ztotožňují s politikou českého katolicismu, který současně sami označují za "ambivalentní". K jeho charakteristice uvádějí, že byl "vlažně demokratický" s jistými "sympatiemi k ideji stavovského státu, doporučené kdysi dávno jednou z papežských encyklik a nyní uskutečňované italskými fašisty a rakouskou pravicí". Dále uvádějí, že "nacismus katolíci odmítali jako fenomén protikřesťanský. Bylí však ostražití vůči levici, neboť vnímali její hlubokou spřízněnost s bolševismem" (602).

Jejich suverénnímu kritickému odsudku jsou podrobeni především vedoucí představitelé demokratické československé reprezentace. Masaryk je pro ně "nacionalista" (373) a jeho úsilí o vybudování moderní demokratické společnosti zůstává zcela mimo hodnotová kritéria autorů. Jeho politické působení, tak výrazné především v prvním desetiletí československého státu, se prý - podle autorů - omezovalo pouze na ,.příležitostné projevy, které byly přijímány jako pouhý slavnostní rituál" (363). Autoři hodnotí Masaryka jako určitou ideovou autoritu, ale v rámci svého několikrát zdůrazňovaného vůdcovského aspektu konstatují, že nebyl "skutečným vůdcem" (443).

Hlavní kritika autorů je však namířena proti Edvardu Benešovi, a to především pro jeho zahraniční politiku. Tato kritika pak vrcholí v souvislosti s výkladem Mnichova. Autoři sice připouštějí, že v průběhu dramatických událostí roku 1938 nebyl Edvard Beneš ochoten "kapitulovat za všech okolností" (635). Nejsou však s to vidět a ocenit jeho úporný zápas s Hitlerem, díky kterému Československo úspěšně odolávalo náporu nacistického Německa celý rok - od října 1937 do září 1938. Autoři peripetie tohoto zápasu prostě neznají. Místo toho Edvarda Beneše kritizují např. proto, že "ho ani nenapadlo, že by např. odstoupil a předal odpovědnost těm, kdo se o ni hlásili" (643). Při tom autoři zůstávají i v tomto případě u takto nejasné formulace a neříkají, kdo se o takovouto odpovědnost hlásil. Mají snad na mysli předsedu agrární strany Berana, který se nabízel, že zajede do Berchtesgadenu a pokusí se o dohodu s Hitlerem? Nebo snad narážejí na údajné úsilí Emanuela Moravce prosadit abdikaci prezidenta Beneše?