Československo také - jako poslední evropský stát - uznalo sovětskou vládu de jure až poté, když byla její spolupráce s Německem po Hitlerově nástupu k moci oslabena. Teprve tehdy, když se Sovětský svaz přiklonil ke Společnosti národů a podřídil se jí deklarovaným pravidlům mezinárodní politiky, uzavřelo s ním Československo - spolu s Francií - spojeneckou smlouvu. Tím se snažilo - bráníc svou vlastní existenci - přispět k oddálení Ruska od Německa a o mezinárodní izolaci nacistického Německa. Vzhle­dem k německo-ruské spolupráci od počátku dvacátých let je ovšem irele­vantní a zcela mylné konstatování autorů, že to byla právě československo­-sovětská smlouva z roku 1935, která předznamenávala Sovětům cestu do střední Evropy" (606). Takovýto názor šířila německá nacistická propagan­da především v roce 1935 a 1936 a znova se k ní vrátila po roce 1941.

Také řada dalších tvrzení autorů o československé zahraniční politice je zcela v rozporu se skutečností. Nebyly "opomenuty možnosti nového spo­jenectví, příp. přátelství s Rakouskem", jak tvrdí (401). Právě naopak. Čes­koslovensko-rakouská jednání byla zahájena jen několik málo dní po pod­pisu mírové saint-germainské smlouvy a již v lednu 1920 vyústila do podpi­su tzv. pražské smlouvy o vzájemné spolupráci. V roce 1921 byla pak slavnostně podepsána tzv. lánská smlouva, jejíž význam byl podtržen pří­tomností rakouského prezidenta Hainische v Praze, kde byl hostem prezi­denta Masaryka.

Rakousko také podporovalo postup Československa proti pokusům o restauraci Habsburků v roce 1921, o němž se autoři domnívají, že šlo o bez­významnou záležitost, která se vyřešila "pouhou diplomatickou demarší Do­hody" (406). Ve skutečnosti šlo o vážný pokus o obnovu územní integrity starých Uher, který ohrožoval všechny státy sousedící s Maďarskem a byl Ii­kvidován až mobilizací československé a jugoslávské armády.

Pokud jde o Československo, šlo v tomto konfliktu především o Sloven­sko, na které si Maďarsko činilo nárok. Právě to také bylo příčinou "mrazi­vých" vztahů Československa a Maďarska (406), nikoli česká "slepota vůči tomu, čím se ohlašovala budoucnost" (554), jak se velmi mlhavě vyjadřují autoři. V úsilí o znovuzískání Slovenska pokračovala Horthyho vláda i v ná­sledujícím období a využívala k tomu nejrůznějších prostředků. V roce 1922 byl připravován atentát na Edvarda Beneše, československá ekonomika by­la narušována paděláním československých bankovek, úsilí o vnitřní poli­tickou desintegraci Slovenska nalezlo výraz v systematické - i finanční ­podpoře tukovského křídla v Hlinkově ludové straně. To vše zůstává mimo pozornost autorů. Tím závažnější je skutečnost, že právě činnost maďar­ského agenta Bély Tuky je zřejmě vede ke konstatování, že prý špatné československo-maďarské vztahy neplatily ve "vzájemných vztazích mezi Slováky a Maďary" (406). Slováci prý v nich nacházeli v Maďarsku svého "spojence proti čechoslovakistickému diktátu" a tato "vzájemnost sloven­sko-maďarská" se prý mohla stát základnou pozitivních vztahů mezi Čes­koslovenskem a Maďarskem (406).

Pro Malou dohodu, která vznikla právě jako obranný systém proti ma­ďarským územním požadavkům, mají autoři obecně jen pohrdavé výrazy "neživotná" (605), "neužitečná" (3~6, 406), "neslavná" (406), a dokonce ji viní z jakéhosi, blíže neurčeného, rozbíjení střední Evropy (424).

Autoři činí Československo zodpovědným i za zhoršení vztahů s Polskem po převratu generála Pilsudského v roce 1926 (406). Obecně pak konsta­tují, že Československo nedokázalo "prakticky nikde kolem sebe vytvořit dobré sousedské vztahy" (407). Toto konstatování je zcela v rozporu se si­tuací ve dvacátých letech. Ke zhoršení vztahů mezi Československem a je­ho sousedy však skutečně došlo ve třicátých letech, a to v přímé souvislos­ti nikoli s politikou Československa, ale s agresivní politikou nacistického Německa. Spolupráci s hitlerovským Německem navázalo nejen Maďarsko, ale v lednu 1934 i Polsko a v červenci 1936 Rakousko. Tato mezinárodní ori­entace byla spojena s nárůstem pravicových a nacistických prvků ve vnitro­politickém vývoji těchto států. Tím se po všech stránkách začal stále zřej­měji odlišovat jejich vývoj od demokratického vývoje v Československu. Tuto zásadní politickou diferenciaci států střední a východní Evropy pře­cházejí však autoři mlčením. Tím se ovšem z jejich výkladu vytrácejí rozho­dující politické aspekty a příčinné souvislosti změněných vztahů Českoslo­venska a jeho sousedů.

Autoři jdou současně ve své kritice československé zahraniční politiky tak daleko, že ji činí zodpovědnou nejen za zahraniční, ale dokonce i za vnitřní vývoj středoevropských a východoevropských států. Dospívají k absurdním konstatováním, že prý Československo neučinilo nic pro "podporu německé demokracie" (400), že má podíl na anšlusu Rakouska (401) a že "českým předsudečným nepochopením polské problematiky" (401) nebylo ochotno podpořit Polsko "v žádném z jeho nejdůležitějších životních zájmů".

Všestranné zdrcující kritice podrobuje autorský kolektiv Podiven i vnitropolitický vývoj Československa. Vychází z konstatování, že tento stát nebyl s to vyřešit žádný ze složitých vnitřních problémů.

Na prvním místě pojednávají autoři o vztahu česko-slovenském. Zcela opomíjejí složité historicky dané aspekty, které byly příčinou toho, že česká a slovenská společnost se v okamžiku vzniku společného státu lišily ekonomickou a sociální a tím i politickou strukturou, kulturní a vzdělanostní úrovni i stupněm národního sebeuvědomění. Ze snahy o překonání těchto disproporci vznikla i idea československého národa. Nešlo o "popírání slovenské identity" (349), jak tvrdí autoři, ale o představu dvou větví - české a slovenské - společného celku, v jehož rámci by došlo k všestrannému vyrovnání úrovně slovenského národa s českým. V tomto smyslu přijal ideu československého národa M. R. Štefánik, proklamovala ji martinská deklarace a prosazovaly ji slovenské demokratické strany - sociální demokratická a agrární strana, které reprezentovaly podle voleb v roce 1935 46 % slovenského obyvatelstva. Není proto pravdivé jednoznačné tvrzení autorů, že ji" Slováci nepřijali" (379).