Mají nám naši prezidenti T. G. Masaryk a E. Beneš ještě v současnosti co říci o demokracii?
Mají nám naši prezidenti T. G. Masaryk a E. Beneš ještě v současnosti co říci o demokracii?
Zamysleme se nad touto otázkou! K odpovědi se můžeme přiblížit, když uvážíme jejich myšlenky o demokracii.
Masaryk zdůrazňuje, že „Pravá demokracie nebude nejen politická, nýbrž také hospodářská a sociální“.
Beneš uvádí, že jde o „přerod staré, ryze politické demokracie měšťanské v nové formy a stadia vyšší a zároveň hlubší a dokonalejší demokracie politické, sociální a hospodářské, jíž bych nazval demokracii humanitní.“
Prezident Osvoboditel i Budovatel tedy shodně konstatují, že budoucnost demokracie spočívá v jejím rozšíření z oblasti politické i do sféry sociální a hospodářské.
Probíhá tento proces v současnosti v naší republice? Můžeme říci, že nikoliv. Je realitou, že demokracie je ohrožena výraznými změnami v oblasti hospodářské. Bohatství se stále více soustřeďuje v rukou menšího počtu multimiliardářů, kteří tak nabývají reálné politické síly. Silně ovlivňují republiku přímo či zprostředkovaně. Jejich návaznost na vnější síly celou naši situaci, samozřejmě i politickou, dále komplikuje.
V celém liberálním světě roste v důsledku bohatnutí bohatých a chudnutí chudých sociální nerovnost. Taktéž je tomu u nás. Naše „demokracie“ nejenže neprolíná i do hospodářské a sociální oblasti, ale dále se jen formalizuje a stává se jen demokracií omezenou. Demokratické termíny zůstávají, ale jejich obsah se vytrácí. Co bude s takovou „demokracií“ zítra?
Z hlediska uvedeného můžeme říci, že proces vývoje demokracie nesměřuje k demokracii humanitní, ale k její postupné degradaci i v oblasti politické. Žijeme v době úpadku demokracie, jíž nazýváme liberální. V období liberálního kapitalismu nemůžeme nic jiného očekávat. Hodláme-li kvalitativně změnit demokracii, musíme usilovat i o změny v oblasti hospodářské a sociální. Pak teprve můžeme nastartovat proces vývoje současné, stále více formální a upadající demokracie, v demokracii humanitní. Bez systémových společenských změn to nepůjde. A za této situace nám mohou jak TGM, tak E. Beneš ještě mnohé říci.
Problémem však je, že o jejich díle mladší generace téměř nic nebo zhola nic neví. Hesla o tom, že žijeme ve znalostní společnosti, jsou pokusem zakrýt realitu. Znakem doby je naopak sílící nevzdělanost a nevychovanost nastupujících, stále více odnárodněných, generací. Vzdělávání a výchova, láska k vlasti, k sociální spravedlnosti se tak musí opět stát jedním z pilířů rodící se nové doby.
Dr. O. Tuleškov
