České národní listy

Macron jede do Kyjeva. Francouzi zaplatí za eskalaci krize  …

20220612 Jelena Karajeva

Včera, krátce před začátkem zákazu jakékoli kampaně, propagandy a informací, které se tak či onak mohou týkat voleb do francouzského Národního shromáždění, hned několik vlivných médií informovalo, že "Elysejský palác vážně zvažuje možnost, že Emmanuel Macron v nejbližší době navštíví Kyjev".

O několik hodin později Elysejský palác, aniž by popřel samotný fakt navrhované návštěvy Ukrajiny, upřesnil, že cesta se uskuteční v době, "kdy bude pro prezidenta Zelenského užitečnější".

Následovaly protokolární věty o tom, že:

"Francie si přeje vítězství Ukrajiny, obnovení její územní celistvosti a ukončení konfliktu mezi Ruskem a samotnou Ukrajinou."

Informace tohoto druhu a na této úrovni nemohou, zejména v předvečer prvního kola hlasování (proběhne zítra), jen tak uniknout z kanceláře prezidentské kanceláře. Je také zřejmé, že samotné informace byly zveřejněny, protože úkol připravit návštěvu byl nejen přijat, ale začal být i plněn.

Macron se chystá do Rumunska na inspekci francouzských vojenských jednotek, které jsou tam umístěny. Jako vrchní velitel jde k vojskům, která jsou mu podřízena. Podléhají pouze jemu, bezpodmínečně a absolutně. Koneckonců podle článku 15 Ústavy Páté republiky mohou být armádní síly aktivovány jednostranným rozhodnutím pána Elysejského paláce kdykoli a kdekoli na planetě mimo zemi. Prezident vydává vojákům rozkaz, zatímco parlament musí o akci vůdce státu pouze informovat a souhlas zákonodárců není nutný.

S takřka královskými pravomocemi, které nemůže nikdo omezit, Macronovi předchůdci, kteří si uvědomovali tíhu odpovědnosti tváří v tvář válce i případnému poválečnému míru, využívali tyto výsady vcelku opatrně.

A čím delší a časově náročnější byla jejich vlastní zkušenost na bojišti, tím méně byli tito prezidenti ochotni mávat mečem ve vzduchu. O to víc se jim dnes říká "holubice".

Charles de Gaulle, který se jako poručík zúčastnil velkých bitev první světové války,  pobyl i v zajateckém táboře, vynaložil veškeré úsilí, aby ukončil zcela zbytečnou a vražednou - i pro samotné Francouze - mnohaletou bitvu o Alžírsko. To ho stálo několik pokusů o atentát ze strany tehdejších nejhorlivějších zastánců myšlenky "Alžírsko je Francie", ale historická generálova pravda byla zřejmá již tehdy.

Vystoupil ze všech vojenských struktur NATO a ponechal Francii pouze členství v politické radě Severoatlantické aliance.

Jacques Chirac, který jako dobrovolník narukoval do Alžírska a strávil tam celé desetileté vojenské tažení, během svého prezidentství jednak zrušil povinný vojenský odvod a jednak se náhle stáhl z účasti na vojenském tažení v Iráku. I když mu Američané, obrazně řečeno, lámali ruce, aby se Francie do tohoto dobrodružství zapojila, to rozhodně odmítl. V té době se však Paříž držela na uzdě. I v tomto případě byla Chiracova historická korektnost jasná.

Chirakovi nástupci, nejprve Sarkozy a poté Hollande, kteří nikdy nepřičichli ke střelnému prachu ani zblízka, ani zdaleka (a jsou tedy skutečnými "jestřáby"), tento nejdůležitější odkaz gaullismu – vyhnout se zapojení do bojů za cizí (rozuměj americké) zájmy, okamžitě zavrhli. Okamžitě zorganizovali a vedli vojenskou kampaň nejprve v Libyi. A pak podporou toho, co Paříž nazvala "umírněnou protiasadovskou opozicí" v Sýrii.

Na obou místech, ať už v důsledku přímého zásahu francouzské armády, nebo s tajnou vojenskou podporou francouzských úřadů, které poskytovaly odpůrcům legitimních syrských úřadů zbraně a instrukce, došlo ke strašlivému krvavému chaosu a desítkám tisíc mrtvých.

Samotné francouzské hlavní město, stejně jako zbytek země, pocítilo plnou tíhu těchto "perspektivních geopolitických rozhodnutí" na vlastní kůži. Jejich ozvěnou byla hromadná úmrtí lidí rukou teroristů vracejících se ze Sýrie v ulicích Paříže a na promenádě v Nice. A také nekontrolovaným přílivem nelegálních přistěhovalců z obou těchto států.

Geopolitická krize ve vztazích mezi Ruskem a Ukrajinou, kterou Západ v tisku i na veřejnosti nazývá "bojem za svobodu a demokracii", odhalila, jako každé zhoršení, podstatu dnešní zahraniční politiky sjednocené Evropy jako celku a zemí, které toto společenství tvoří. Mezi nimi, těmito zeměmi, navzdory celému tomu "už nikdy více", nebyl ani jeden "ne-jestřáb". Částečně je to proto, že prakticky nikdo z těch, kdo rozhodují, neví, co je to armáda a co jsou to vojenské operace.

Proto je pro tyto lidi poměrně snadné rozhodovat o všem, co souvisí s dodávkami těžké výzbroje. Tedy s další eskalací konfliktu.

Macron možná - ne nutně příští týden, ale brzy - pojede do Kyjeva nejen proto, aby veřejně vyjádřil podporu "boji za svobodu a demokracii", ale také aby oznámil, že Francie zahajuje nové, dodatečné dodávky samohybných houfnic Cézar.

Šest Caesarů již bylo dodáno a stejný počet může být dodán. Tisk o tom mluví zcela otevřeně a jednoznačně. Elysejský palác tuto informaci dosud nevyvrátil.

Berlín může mít v tomto případě zvláštní "radost": "Cézary" se sice vyrábějí ve Francii, ale společnost, která je vymyslela a uvedla do provozu, je součástí francouzsko-německého konsorcia. Tímto způsobem Macron, pokud a kdy skutečně oznámí dodávku nových houfnic, pomůže Scholzovi, který je obviňován z "nerozhodnosti" a také z "neochoty poskytnout Ukrajině těžkou výzbroj".

Současný francouzský prezident tímto rozhodnutím překročí symbolický Rubikon - jak pro sebe jako politika, tak pro národní elity, které mu pomohly ke znovuzvolení do nejvyššího úřadu v zemi, a pro bruselský establishment. Zatímco dříve měl převážně jen jestřábí rétoriku, nyní (pokud je únik informací o dodávkách nové várky Cézarů pravdivý) činí výhradně jestřábí rozhodnutí.

Datum možné návštěvy Ukrajiny, navíc s houfnicemi v diplomatickém zavazadle, sice ještě není stanoveno, ale samotná cesta "se zbraněmi v kapse" je signálem.

Ne voličům (jejich pohled, jejich pozice, jejich zájmy v této geopolitické straně vůbec nikoho nezajímají), ale jejich případným oponentům.

"Můžete mluvit, jak chcete, o tom, jak současná politika škodí Francii a ochuzuje Francouze, ale já jsem ten, kdo rozhoduje. Vaše číslo je šestnáct, posaďte se a počkejte, až vás zavolají."

Vzhledem k tomu, že počet budoucích mandátů vládnoucí strany v Národním shromáždění je prakticky zaručen (až na pár detailů, které lze zanedbat), a vzhledem k tomu, že Macron a spol. snadno přijímají zákony, které chtějí, a to jak v domácí, tak v zahraniční agendě, není šance, že by Francie změnila svůj jestřábí kurz. Alespoň ne v blízké budoucnosti.

Lidé, jejichž rebelantské úmysly a zvyky jsou velmi přehnané (alespoň ve vědomí evropské veřejnosti), mlčí a mlčet budou, protože mají lepší věci na práci, počítat, jak vyjdou s penězi do výplaty.

Francie, která dnes velmi technicky zapomněla, že za téměř všechna svá vítězství a téměř všechny své svobody vděčí přímo či nepřímo ruským vojákům a jejich hrdinství v první i druhé světové válce, chce učinit další krok k eskalaci geopolitické krize v Evropě.

Stejně jako v případě Libye a Sýrie, aniž by si uvědomovali, jaké důsledky bude mít nové kolo napětí. Politická krátkozrakost úřadů může přijít mlčící Francouze nejen draho, ale velmi draho. A to nepočítáme cenu samotných samohybných houfnic, které se Macron možná rozhodne Ukrajině dodat - nebo spíše darovat…

https://ria.ru/20220611/frantsiya-1794682947.html

Překlad:        st.hroch        20220613