České národní listy

Po válce v roce 1945 byly tisíce Němců vyšetřovány za válečné zločiny. Když bylo zjištěno, že obviněnému by hrozil trest menší než 10 let, byl zařazen do odsunu, zvláště když byl živitelem rodiny. Americké kontrolní orgány při předávání transportů odsunovaných Němců z Československa se mimo jiné zaměřovaly i na to, zda vysídlované rodiny byly úplné. Když někdo z rodiny chyběl, hrozilo i vrácení této neúplné rodiny zpět do republiky.

Takto možná desítky tisíc Němců se vyhnulo soudu, odsouzení a trestu za zločiny, jichž se dopustili. O této skutečnosti však sudetoněmecký landsmanšaft vůbec nemluví. Myslím, že ji dokonce zatajuje. Sytými barvami popisuje zlé Čechy, kteří trýznily a dokonce zabíjeli zcela nevinné Němce. Líčení příběhů v letech 1945 a 1946 vypadá, jako kdyby válku začali Češi vpádem do Německa, které se česko-bolševicko-židovským hordám jen horko těžko bránilo.

Ano, výše uvedená skutečnost má však i řadu vysvětlení. Jedno spočívá v tom, že československý justiční i vězeňský systém po válce se znovu formoval. Pro německé zločince nebyl dostatek vyšetřovatelů, soudců ani míst ve vyšetřovací vazbě a ve vězení. Problémem v tu dobu těžko řešitelným bylo pouhé zajištění  stravování většího počtu osob.

Snad bychom si měli připomenout, že řadu soudců, pracovníků československé bezpečnosti Němci v době druhé světové války stačili povraždit. Uzavřením českých vysokých škol znemožnili, aby naši mladí lidé získávali potřebné znalosti i praxi v justici  a po válce mohli chybějící nahradit. Vybíjení inteligence bylo zaběhlou praxí ve všech státech Němci okupovanými, zvláště v Polsku a Rusku.

Závěrem je nutné zdůraznit, že vedle těchto praktických důvodů, nesporně existovalo i hledisko lidskosti. Propuštění Němci, byť vinní, mohli se svými rodinami nastoupit cestu do nového domova.

Uzná některý odsunutý Němec toto dobrodiní našich otců a dědů a dodatečně tak poděkuje, že místo 5 či 10 let v československém  vězení, mohl žít se svou rodinou?

J. Skalský