Lužičtí Srbové včera a dnes
Lužičtí Srbové včera a dnes
Lužičtí Srbové, stejně jako další Polabští Slované, přišli do své vlasti někdy v 5. století. Slovanský lid zaujal svá sídla i hluboko v dnešním Bavorsku, Rakousku a blížil se až k Hamburku. Dnešní střední a východní Německo neexistovalo. Všude byly slovanské kmeny.
Někdy na přelomu 7. a 8. století Germáni zahájili svůj Drang nach Osten, který v pozměněných formách a s jinou intenzitou trvá, vždy po určitém zklidnění, až dosud. Ohněm a mečem šířili u pohanských Slovanů křesťanství. Tak volali do světa. Ve skutečnosti jim šlo o východní slovanská území. V neustálých bojích oslabovali slovanské kmeny, aby je postupně si podrobovali. Němci svými kontakty s římskou civilizací získali v řadě ohledů, i v oblasti vojenství, předstih před slovanskými kmeny. Ty se sdružovaly v kmenové svazy, nedopracovaly se však v potřebné době ke státnímu zřízení, které si Němci již přisvojili a díky i němu měli na válečném poli potřebnou převahu. A tak postupem doby vítězili. V připojených zemích vládli němečtí pánové, katolická církev, postupně v městech se zabydlovali i němečtí měšťané, řemeslníci. Slovanský lid byl jimi zle tísněn. Koncem 10. století se jejich obětí stali i Lužičtí Srbové, kterým Němci vzali jejich samostatnost v boji. Od té doby se vyvíjeli jen v německém rámci. Je pravděpodobné, že Lužičané se formovali již někdy ve 14. či 15. století v lužickosrbský národ. Tehdy o právu národů na sebeurčení se nemluvilo. O poddaných Slovanech rozhodovali jejich němečtí páni.
V průběhu první světové války, v jejím závěru, Wilson ve své deklaraci vyhlásil právo národů na sebeurčení. Možné, že právě tehdy byla doba, kdy Lužičtí Srbové mohli využít tohoto svého práva a prohlásit se za národ a vymezit své státní území. K tomu bohužel nedošlo. Přesto však podle tehdejších měřítek měli být Lužičtí Srbové považování za národ. Jeho národní existenci a národní území mělo vzít Německo na vědomí. Nestalo se tak. To však neznamenalo, že by Lužičtí Srbové neměli být považování za svébytný národ. Pokud bychom se drželi této mezinárodně-právní konstrukce, pak jako národ by nemohli být Němci transformovaní ve stále omezovanou národnostní menšinu. Jejich postavení by dnes bylo zcela jiné.
Je otázkou pro mezinárodněprávní experty, co s uvedeným je možné ještě v současnosti dělat. Ať však by jejich posouzení bylo také či jinaké, rozhodně by měli mít Srbové, vzhledem k tomu, že žijí ve svých původních sídlech, na které se postupně šířila německá populace vedle lužickosrbské, aby nakonec za pomoci státní moci se stala v Lužici početně silnější a vládnoucí, mnohem širší práva než jako nějaká národnostní menšina. Lužičané nejsou obyčejnou menšinou, ale jsou částí zbývajícího lužickosrbského národa, a proto by jejich postavení ve SRN mělo být zásadně jiné.
Co s tím můžeme dělat? Mluvme o tom, nenechme Lužické Srby pomalu umírat. Nemohou přece zemřít na svém sídelním území, byť již jen na jeho části, jako nějaká obyčejní národnostní menšina. Znakem národnostní menšiny je, že je části národa, který má vlastní stát, ale žije na území jiného státu. U Lužických Srbů tyto znaky nejsou naplněny. Jsou totiž oni sami zbytkem lužickosrbského národa, jež žije ve své původní vlasti.
J. Kovář
