Ludvíček se narodil ve vězeňské nemocnici na Pankráci
Ludvíček se narodil ve vězeňské nemocnici na Pankráci
O příběhu dítěte Ludvíka Vaňka, narozeného za heydrichiády Jožce Vaňkové, podala svědectví paní Marie Novotná na podkladě vyprávění Věry Smejkalové, sestry Josefy Vaňkové.
Když se Jožčin syn Ludvíček narodil 2. listopadu 1942 ve vězeňské nemocnici na Pankráci, přišla německá dozorkyně za Annou Vaňkovou-Sekáčovou, matkou popraveného Ludvíka Vaňka. Objevila se jako strašidlo za ponuré noci, kdy studený vír harašil větvemi stromů a kvílel jak plačka nad hrobem nebožtíka. Od žalářované Josefy doručila moták, napsaný na toaletním papíře hnědé barvy. Anna přelétla očima řádky a bolestnou radostí ji bodlo u srdce z té zprávy: „Narodil se mi chlapeček. Má modré oči a po tátovi mu říkám Ludvík. Jestli se nevrátím domů, ať ho vychová maminka stejně jako mě a sestru Věru." Na konci vzkazu na motáku mámě a sestře přikázala, aby jej spálily, což také udělaly.
Německá dozorkyně se u Sekáčů ukázala dvakrát. Za její vstřícnost jí darovali mýdlo. Byla to malá žena, oblečená do hnědého kabátu, ošklivé tváře, s tlustými skly na očích. Na hlavě měla legrační špičatou čepici zavázanou tkalounem pod bradou. Byla hodná a snažila se rodinám zatčených vlastenců pomáhat. Po válce se tím vyhnula tvrdému trestu, ale čekal ji odsun do Německa. S přispěním této Němky nechali Sekáčovi vystavit chlapci rodný list.
Ve vězeňské nemocnici sloužíval lékař Navara. Anna Vaňková-Sekáčová se přes něho pokoušela navštívit na Pankráci dceru Josefu. Navara popřel, že by o Josefě cokoliv věděl. A zděšeně ji okřikl: „Pani, radši se o to nestarejte!"
V roce 1945 dostal Navara Malý retribuční dekret jako provinilý proti národní cti za nacistické okupace naší země Chtěl spáchat sebevraždu skokem z okna. Ale nezabil se Jenom si pochroumal nohu.
Matka a dcera Sekáčovy hledají chlapečka
V březnu 1943 oznámil gestapák rodině Sekáčové smrt Josefy Vaňkové Byla popravena 26. ledna téhož roku v mauthausenské plynové komoře
„Přišel k nám v pátek večer v koženém kabátě a se štětkou na klobouku," vyprávěla Věra Smejkalová. „Vytáhl úmrtní list a vyzval matku, aby podepsala jeho převzetí Máma leknutím a v mdlobách spadla pod stůl. Můj bratr gestapákoví povídal: .Dejte mi to, já vám převzetí podepíšu sám.' Bratr chtěl, aby gestapák brzy odešel z našeho domu. Ale ten tvrdošíjně vyžadoval podpis od šokované mámy. Chuděrka se nakonec přece jen zmátořila a lejstro se strašnou zprávou vlastnoručně pode psala. Když gestapák odcházel ze světnice, musel jít bratr před ním. Tolik se bál, že by mu mohl zezadu něco zlého udělat."
Od tohoto tragického okamžiku matka Sekáčová a její patnáctiletá dcera Věra vytrvale hledaly Josefino dítě. A přitom musely pravidelně docházet k výslechům na gestapo.
Anna s sebou přinesla do Petschkova paláce dva kufry - v jednom bylo prádýlko pro nemluvně a v druhém jídlo „Někde mi tady rodila dcera, dyť to bude potřebovat," bláhové žádala gestapáky o předání kufrů Josefě Gestapák stroze odsekl: „Támhle to postavte. Když to bude potřebovat, tak si to vezme.** Anna se ho otázala: „Můžete mně aspoň říct, co se dceři narodilo?" Kolohnát se smrtkou na čepici se ušklíbl a potměšile procedil skrz zuby: „Pani, já u toho přece nebyL"
Anna horečně pátrala po Ludvíčkovi. Naštěstí se potkala s Naďou Kadlecovou, provdanou Jeníkovou, přítelkyní její dcery Josefy. Naďa měla také další kamarádku, která dělala ošetřovatelku v Thomayerově nemocnici v Praze-Krči a sloužívala tady i v lazaretu pro raněné německé vojáky. Ta Nadě umožnila navštívit v jednom z pavilonů nemocnice šestnáct dětí, o nichž nevěděli, odkud jsou, ani neznaly jejich jména. V Nadě však procitla intuice důvtipného detektiva. Vzala do náruče jednoho chlapečka, s kterým se nechala vyfotografovat. A nemýlila se! Byl to Ludvíček.
To se událo v březnu 1945, kdy se přísnější poměry v nemocnici uvolnily a kdy se hitlerovská říše řítila do záhuby. Naďa se domluvila s Annou a Věrou Sekáčovými na smluvené místo na kopci pod stromy v Krčském lese v sousedství nemocnice, kam přivedou Ludvíčka s ostatními caparty na vycházku. „A na vašeho chlapečka ukážu rukou,“ slíbila Naďa. A slovo opravdu dodržela.
Já stála s maminkou za keřem a kolem nás šly ty děti oblíknutý do kabátků z vojenských dek. Kalhotky měly ze sypkoviny a na hlavičkách červený rádiovky," vzpomínala Věra. „A na konci toho klubíčka capartů se šoural klouček, který pak z cestičky lezl po čtyřech na kolínkách kousíček nahoru na travnatý palouček. A já v tu chvíli vyhrkla: ,Mami, ten poslední je náš. Ludvíček‘„
Rudá armáda osvobodila Prahu 9. května 1945. Dva dny poté si Anna s Věrou přišly pro Ludvíčka do Thomayerovy nemocnice. Neměl žádné doklady. Pouze měl na krku na šňůrce zavěšenou plechovou ceduličku s nápisem: „GT 57." GT byla zkratka gestapa. Záhy však československé úřady vystavily dítěti rodný list a babička Anna mohla dostávat na Ludvíčka potravinové lístky. Rozuměl německy i česky. Ale sám nepromluvil ani slovo. „My doma neměli postýlku. Tak ho matka uložila na velkou postel s prošívanou dekou,“ líčí Věra. A když v noci máti rozsvítila, viděla, jak Ludvíček sedí uprostřed pokoje na podlaze, sedí a nebrečí, jen se kouká a nemluví..
Dítěti chutnaly slupky od brambor
Babičku Annu trápil vzhled chlapce, který přišel na svět ve vězeňské nemocnici poznamenaný podvýživou. Měl křivé nohy a nafouklé bříško. A strašně se bál fotografa, když si chtěli pořídit jeho snímek. Anna proto odcestovala s Ludvíčkem za svým bratrem - lékárníkem do Kopidlna. Na ozdravné kúře s dítětem tady zůstala čtvrt roku a hubeňourka tam kurýrovali léky a živili dobrým jídlem a vitamíny. „A můj strejda zakřiknutého nemluvu Ludvíčka v Kopidlně naučil říci první slovo, které jsme s velkou radostí poprvé uslyšeli: ,Eště.‘ Strejda mu škrtal sirky o krabičku, klučinovi se moc líbilo, jak sirka vzplála, chtěl škrtat další a další a přitom jásal a volal:
,Eště, eště, eště..
A Ludvíček měl pořád hlad.
Chutnaly mu i slupky od brambor.
Věra říká: „Když se najedl a potom kakal, tak z konečníku vytlačoval střeva. Já jsem nechtěla být s Ludvíčkem sama doma. Bála jsem se, že s ním budu muset jít na nočník.
Náš doktor Pavelka mu plácnul do zadečku kus vazelíny, střeva mu strčil zpátky a povídal: Až dítě zesílí, tak se to bude muset chirurgicky spravit'"
Zásluhou léčebného pobytu u strýčka v Kopidlně se chlapec operaci vyhnu L Pravidelně však musel jíst vařenou mrkev, rozmačkanou na kaši. V poválečném Československu byla mrkev vzácnou zeleninou. Mrkev šla klučinovi k duhu. Anna Sekáčová se uměla ohánět. Sehnala půlmetrákový pytel mrkve. A k tomu jako hlavní diod servírovala dítěti pudinky.
Profesora Manna znepokojovala jizva rýsující se na Ludvíčkových zádíčkách. Ale podezření, že na něm mohl být spáchán pokus nacistických lékařských zrůd, se naštěstí nepotvrdilo.
Ukázka z chystané knihy Drahokamy domova
Jan Jelínek, Haló noviny, 3.5. 2017, str. 11, 13,
