České národní listy

Ludvíček přežil I

Stateční mučedníci - manželé Vaňkovi

Nejvíce Marie zaujala vnoučata vyprávěním krutého příběhu z období heydrichiády, jejíž obětí se stali i babiččini příbuzní: manželé Ludvík a Josefa Vaňkovi z Ouběnic na Benešovsku a jejich maličký synek Ludvíček. Mne potom coby novináře vláčela touha jejich osiřelé dítě, po mnoha létech již chlapa, najít a promluvit si s ním o jeho životním osudu.

Ludvíka Vaňka jsem našel. Jeho tatínek byl bratrancem babičky Marie. Narodil se Josefe ve vězeňské nemocnici na Pankráci 2. listopadu 1942.

Ludvík právě s manželkou odpočíval na dvorku své rekreační chlupy ve Mlýnech na břehu Semovického rybníka nedaleko Bystřice, odkud je coby kamenem dohodil do parku zámku Konopiště, kde babička Marie zamlada sušívala seno a vídala rodinku Ferdinanda d´Este jezdívat v kočáře.

Poté, kdy českoslovenští parašutisté, vyslaní do Protektorátu Čechy a Morava z Velké Británie s úkolem zabít zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, vykonali na katu českého národa spravedlivý ortel v kobyliské zatáčce, atentát na Hitlerova oblíbence zcela převrátil naruby život celé Vaňkovy rodiny. Ve sklepě svého domku v Ouběnicích ilegálně ukrývali protinacistické odbojáře MUDr. Břetislava Lyčku a řídícího učitele Františka Kotrbu. Doktor Lyčko ošetřoval atentátníka Jana Kubiše, raněného do tváře a oka střepinou granátu, který hodil na Heydrichovo auto.

Když přijelo gestapo do Ouběnic Lyčku a Kotrbu zatknout, oba raději zvolili statečnou smrt z vlastních rukou. Ve sklepě se zastřelili pistolí.

To již bylo po děsivém vyvraždění a vypálení Lidic a Ležáků, a bestiální fašistická mašinérie neumdlévala v popravách českých lidí. Vyhlášky v barvě krve s černým písmem zveřejňovaly seznamy zastřelených či sekyrou sťatých osob. Prolitá krev zbrotila celé území protektorátu. O život přicházeli rodinní příslušníci a příbuzní atentátníků a vlastenci, kteří jim pomáhali zlikvidovat Heydricha.

Marii sevřela v té hrůzné atmosféře hlavu obruč šíleného strachu a těžké deprese Trnula hrůzou, že si pro ni do Nové Vsi, kde bydlela, přijede benešovské gestapo. S nervy napnutými k prasknutí líhala za teplých letních nocí ve stodole na mlátě vystlaném trávou, s opratí od trakaře u hlavy. Rozhodnutá, že než padnout do spárů gestapa, raději se oběsí na trámu stodoly, o nějž měla opřený žebřík.

A její muž Josef nic netušiL Ležel v chalupě jako Lazar na posteli, sklácený děsem událostí a souchotinami.

Mariiným mozkem se ztřeštěně míhaly obrazy dcer, pečujících o tátu v jeho těžké chvíli. „Panenko Marjá, co jsem komu udělala," šeptala Marie v slzách. „Proč nás tak trestáš? Prosím tě, prosím, zachovej moji rodinu." Přitom dříve na mše do kostela nechodila, pouze půlnoční mši o Vánocích si v chrámu svátého Jakuba v Popovicích nikdy nenechala ujít

Odpovědí zoufalé sestřenici Ludvíka Vaňka bylo jen štěbetání vlaštovek - jiřiček, které si pod střechou nad vraty stodoly slepily dvě hnízda, z nichž vyváděly do světa vylíhlá ptáčata. Vlaštovky kroužívaly nad dvorkem Mariiny chalupy a létaly naproti přes prašnou silnici k Sochůrkově chalupě, kde se na dřevěných vratech kolny vypínalo bílým vápnem natřené písmeno V - Viktoria, jež propagandisticky vtloukalo venkovanům do hlav, že hitlerovská říše ve válce vítězí na všech frontách, jak taky vyřvával Goebbels.

Když Marie kolem tohoto velkolepého symbolu německé nadřazenosti jezdívala s trakařem, naloženým ve škarpě silnice posečenou trávou pro králíky a kravku Bělinu, vždy si s gustem odplivla. Písmeno V Marii připomínalo dvě ostří velkých nůžek, které můžou kdykoliv přicvaknout obě ostří k sobě jako gilotina.

Běsnící nacistický moloch se ale nakonec babičce vyhnul. Považovala to za zázrak. Z vděčnosti k Panně Marii, své jmenovky ni, pak za vlahých nocí obracela oči k obloze, přibité k bezedné tůni vesmíru zlatými hřeby hvězd a vroucně šeptala: „Panenko Marjá, odpusť mi, že jsem se ti tak rouhala. Děkuji ti, žes mě vyslyšela."

Pokračování

Ukázka z chystané knihy Drahokamy domova

Jan Jelínek, Haló noviny, 3.5. 2017, str. 11, 13,