Literární politika aneb odpustek a heroizace místo mementa – Prof. Jan Rataj 2

Nad knihou Jaroslava Meda, Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939)

Jaroslav Med několikrát deklaroval, že smyslem jeho knihy ve vztahu k druhé republice a aktivismu katolických literátů je "rozbít schémata historiků z devadesátých let“, odstranit "stereotypy“ a interpretace "prismaty vžitých historických klišé či brýlemi ideologických předsudků“. Uvedené ambiciózní krédo vzbuzovalo očekávání bohatého a nového teoretického fundamentu knihy a autorova výzkumu pramenů, který podepře zajímavými dokumenty naplánovanou interpretační revizi. Bohužel musím však konstatovat, že historická a politologická literatura ( a to i katolických autorů) k problematice totalitárních a autoritářských systémů, typologie nacionalismu, vztahu katolické církve a katolicismu k demokracii a fašismu v meziválečném období až na výjimku v Medově práci absentuje. Autor ze své vůle vstupuje autoritativně na půdu jiných disciplín, aniž by v nich nabyl zásadní orientaci a kompetenci, což nesvědčí o rozvaze. Rovněž citace dokumentů a výroků z druhé republiky byly z valné části vybrány z děl předešlých autorů. Zdá se, že autorova revize není podepřena vlastním novým výzkumem pramenného materiálu. Často chybí jakýkoliv kritický rozbor dobových pramenů a pojmů. Představa, že lze převyprávět výsledky výzkumů na základě vysokého stupně názorové neochvějnosti, autokraticky kategorického slova, vlastních impresí a druhorepublikových názorů Ferdinanda Peroutky, činí Medův konstrukt vnitřně slabým. Až příliš často se v knize bez doložení argumentací či prameny objevuje sousloví "v žádném případě nelze“ , kdy realita je opačná, ale autor ji prostě nebere na vědomí.

Med interpretuje řád druhé republiky s eliminovaným parlamentarismem a svobodami jako autoritářský, chybně však konstruuje, že zůstal v mezích systému "silné demokracie". Autoritářský a totalitní režim jsou různé typy výrazně nedemokratických režimů, které se odlišují způsobem ovládání společnosti, nikoli mírou demokracie. Hájení údajně demokratické podstaty "autoritativní demokracie" (mimochodem opět druhou republikou převzatý Mussolliniho termín) nelze nekriticky postavit na dobových pozitivních výrocích "puncovaného liberála" (s. 258) Ferdinanda Peroutky a nevzít prostě na vědomí, že za nového autoritářského režimu F. Peroutka svůj liberalismus zásadně zredukoval a stal se stoupencem konzervativní politiky Beranovy autoritářské vlády, její etapovité taktiky protidemokratického zvratu s demokratickou fiktivní fasádou, v níž zůstávají načas demokratické formy, ale s definitivně umrtveným obsahem. F. Peroutka rovněž významně podpořil snahy Beranovy konzervativní garnitury podsunout se do přízně III. říše proti pohoršení, které tento vazalský a protidemokratický kurs vzbuzoval u části české veřejnosti. Peroutkův výrazný názorový obrat byl tehdy zaznamenán a komentován s výhradami či se zadostiučiněním všemi tehdejšími politickými proudy od levice až po krajní pravici.

Normativní optika Jaroslava Meda je konzervativně národně katolická. Obdobně jako u Arne Nováka není pro něho důležitá masarykovská demokratická modernizace po vzniku první republiky, založená na široké škále individuálních svobod, občanské rovnosti, sekularizaci společnosti a toleranci k názorové alternativnosti, ani její likvidace druhorepublikovým řádem, ale uskutečnění národního programu v souladu s katolickou tradicí. Masarykovskou demokratickou modernizaci, která našla svůj výraz v prvorepublikové státní ideji humanitní demokracie, téměř nereflektuje. Nicméně jí neopomine vytknout vstřícnost vůči levicovým ideálům a levici vůbec.

Vlastní útočný protipluralitní koncept integrálních katolíků a fundamentálně odmítavou zášť českých katolických intelektuálů vůči mladé liberálně parlamentní Československé republice, která zrušila jednotu oltáře a trůnu a nastolila rovnost vyznání a svobodu svědomí i pro ateisty, autor nepřipomíná, ba dokonce konstatuje, že "čeští katoličtí intelektuálové a spisovatelé vstupovali do nově vzniklého státu s určitou nejistotou a pocity jisté provinilosti za chování katolické církve před válkou a za ní"(s.21). Popisy některých protidemokratických politických traktátů katolických publicistů z meziválečného období nejsou představeny se širšími souvislostmi obtížné a v nedohlednu se klikatící cesty katolicismu k akceptaci demokratických principů, ke vzniku koncepce křesťanské demokracie, a s v katolické církvi přetrvávajícího nedemokratického společenského ideálu na principech organického hierarchizovaného státu. Zastupitelská demokracie byla pro papežskou kurii jen jednou z možných forem vlády z nezbytí a rozhodně nikoli nejoblíbenější. Nepřipomíná se spojitost mezi autoritářským konzervativismem a tradicionalismem restauračního typu a fašistickou protiliberální a protilevicovou revoltou, jež je u krajní pravice tak čitelná.

Prvorepublikovou modernitu charakterizuje autor spíše záporně. Nalézá ji ve vlně odnárodněného "levicového utopismu", který označuje jako "znatelný rozpad tradičních jistot a zpřetrhání mnohageneračních vazeb... výraz duševního zmatku, revizi dosavadních hodnot" a likvidaci tradiční kultury (s.9, 252). Meziválečná modernizace je tradicionalisticky vnímána jako vnášení cizích rozkladných vlivů, které oslabily národ a vedly ke státní porážce.