Jdi na obsah Jdi na menu
 


Likvidace Československa fašistickým Německem XXXVI, 1938 – 1939

2. 11. 2019

 

Likvidace Československa fašistickým Německem XXXVI, 1938 – 1939

 

 

Na incidenty v českých zemích již netrpělivě čekal goebbelsovský tisk. S přesnými fakty si nedělal starosti, všelijak je kroutil a zveličoval. „Týrání Němců“ patřilo ke zdůvodňování německé agrese.

Maďarsku nabídl Hitler zelenou k pochodu na Podkarpatskou Rus. Nejdříve jej však musela maďarská vláda ujistit, že hospodářské a strategické zájmy říše budou na tomto území uznány a šetřeny. U Mukačeva vpadly maďarské oddíly 14. března na podkarpatské území a zahájily útok na Užhorod. Utkaly se s česko-slovenskými vojáky, kteří tu hájili civilní obyvatelstvo a svou čest.

d) Úloha Hitlera a l’uďáků při vyhlášeni Slovenské republiky

Z vývoje na Slovensku usoudila Beranova vláda, že hrozba separatismu je velmi vážná. Pokusila se mu čelit vojenským zásahem 10. března. Byli zatčeni hlavní l’uďáčtí radikálové, sesazena Tisova autonomní vláda a vedením nové vlády byl pověřen Karol Sidor. Ten se vzápětí dostal pod tlak Německa, které se chystalo obsadit české země a pro politické zajištění a krytí této agrese potřebovalo odtržení Slovenska. Vyhlášení samostatného slovenského státu Slovenské republiky mohl zajistit bývalý ministr Ferdinand Ďurčanský, který uprchl do Vídně a v tomto smyslu vydával různá prohlášení. Německo si však žádalo proklamaci samostatnosti přímo na Slovensku. 12. března vyhledali Sidora němečtí zprostředkovatelé, státní tajemník Keppler z ministerstva zahraničí a vídeňští nacističtí předáci Bűrchel a Seyss-Inquart. Sidor si z jednání zapsal řadu poznámek svědčících o krutém jednání a nátlaku Kepplera. Ze samostatného rozhovoru s Bűrchelem si Sidor poznamenal. „Pro samostatné Slovensko jsem nepřijal nic od Prahy. Jsem voják slovenského národa a jako takový plním přesně rozkazy předsednictva strany a předsednictva sněmu, používaje své funkce k tomu, abych pomohl svým zavřeným bratrům z vězení a přinesl mír a pořádek na Slovensko.“ K okamžitému vyhlášení samostatnosti Slovenska se Sidor přemluvit nedal. (R. Kvaček, Československý rok 1938, s. 189.)

Německo se zatím pokusilo získat pro okamžitou osamostatňovací akci Tisa. Do kláštera v Bánovcích mu byla předána tři poselství navrhující, aby přijel na poradu do Vídně a odtud jel do Berlína, kde ho měl přijmout sám Hitler. Tiso přijel 3. března do Bratislavy. Radil se nejprve se Sidorem, pak se v redakci Slováka sešlo předsednictvo l’udové strany a vláda. Debata netrvala dlouho. Jak vylíčil Sidor: „Každému bylo jasné, že je třeba jet.“ 13. března přivedl Keppler Tisa k Hitlerovi po osmnácté hodině na osvětlené nádvoří říšského kancléřství, kde byl slavnostně uvítán. Slavnostní pozdrav měl jediný cíl – dát Tisově návštěvě oficiální ráz. Tiso totiž v tu dobu již žádný vládní úřad nezastával. Důvod Hitlerova pozvání ovšem tušil, ale nečekal, že vůdce bude tak ultimativní.

„Nejde o dny, ale o hodiny,“ dramatizoval situaci Hitler. Svého času řekl, že „osamostatní-li se Slovensko, bude tyto snahy podporovat, ba dokonce garantovat. Stojí za svým slovem, pokud Slovensko svou vůli k samostatnosti jasně vyjádří. Kdyby váhalo, nebo se neodtrhlo od Prahy, ponechá Slovensko svému osudu a událostem, za něž nebude odpovědný.“

V napjaté atmosféře zachoval Tiso jistou opatrnost. Slíbil sice Hitlerovi, že dokáže, jak je hoden jeho zájmu a péče o Slovensko, ale rozhodnutí o vzniku slovenského státu, na něž Hitler tak netrpělivě čekal, vyhradil bratislavskému sněmu. Z Berlína proto požádal o jeho okamžité svolání.

Sidor telefonoval do Prahy ministerskému předsedovi Beranovi, aby požádal prezidenta Háchu o svolání sněmu na 10 hodin 14. března. Bylo mu ihned vyhověno. V úterý ráno 14. března o 9. hodině se sešla ministerská rada a celé předsednictvo strany. Dr. Tiso referoval o svém rozhovoru s Hitlerem. Situaci vyložil tak, že všichni jednohlasně uznali za potřebné předložit sněmu pouze jeden návrh, a to ten, aby celý sněm manifestačně potvrdil neodvislost Slovenska.

Protože dva členové předsednictva sněmu, poslanci Sokol a Stano, byli ministry, zbylý člen prezidia dr. Mederly převzal předsednictví sněmu. Sněm se sešel o jedenácté za předsednictví Mederlyho. Sidor podal demisi. Pak se řízení sněmu ujal Sokol, který předal slovo Tisovi. Jozef Tiso ve svém referátu seznámil poslance s rozhovorem s Ribbentropem a Hitlerem. Jeho referát vyzněl v tom smyslu, že Hitler je rozhodnut udělat konec českým provokacím na Slovensku. Dává možnosti, aby se rozhodlo, zda chce samo spravovat své záležitosti, nebo ne. Když bude Slovensko váhat, nebo nebude chtít rozvázat své spojení s Prahou, ponechá jeho osud na pospas událostem, za které odmítá odpovědnost. Už minulý rok stál před rozhod-nutím, zda má dovolit Maďarsku obsadit Slovensko. Nejde už o dny, ale o hodiny. Proto když se chtějí Slováci zachránit, ať bleskurychle vyhlásí samostatnost. Poslanci se pak povstáním vyslovili jednomyslně pro slovenský stát. Po vyhlášení zákona o slovenském státu a jmenování jeho první vlády ukončili zasedání sněmu. Hned nato se rozletěla zpráva o vyhlášení samostatnosti po celém Slovensku.

Stručný záznam doplnil Sokol dalšími poznámkami.

„Slovenský sněm nerozhodoval o tom, zda je pro další trvání Československé republiky. O tom již před tím rozhodl Hitler. Otázkou, o níž jsme měli rozhodovat, bylo, zda má být Slovensko připojeno k Maďarsku, případně zda má být zachováno jako celek a vytvořit samostatný stát. Odpověď slovenských poslanců nemohla být jiná než vyhlášení slovenského státu. Ze sympatie nebo ze solidarity k Čechům jsme mohli spáchat národní sebevraždu, ale museli jsme v dané situaci vyvodit takový politický důsledek, jaký podle našeho názoru nejlépe vyhovoval zájmům našeho národa. Teprve časem se mělo ukázat, jaký stát tu vlastně vznikl.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář