České národní listy

6. Německá okupace Čech a Moravy

Okupací československého pohraničí byl splněn Hitlerův cíl likvidace Československa jen částečně. Hitler a všechny nacistické orgány hledali všemi prostředky vojenské i nevojenské sféry, jak vytvořit podmínky k definitivnímu zničení ČSR.

Jednou z variant scénáře byla myšlenka obsadit české země a Slovensko ovládnout jako vazalský stát. Rus ponechat Maďarsku. Varianta vycházela z kontaktů s l’uďáckými radikály, kteří již v říjnu 1938 jednali s nacisty o možnosti „osamostatnění“ Slovenska.

Z Hitlerova příkazu se o l’uďáky začaly zajímat různé nacistické instituce. Početní němečtí agenti a emisaři, krytí novinářskými legitimacemi, diplomatickými pasy a obchodním posláním, se učili znát jména l’uďáků. Hledali spojence a našli je mezi těmi, kteří fašizovali zem, zakázali komunistickou stranu, perzekučně stíhali všechno pokrokové a demokratické a rozpoutávali nacionalistické vášně.

Scénář nezapomněl ani na účast zbytku henleinovců v Československu. Přípravu si vzalo na starost gestapo a nacistická bezpečnostní služba Volksdeutsche Mittel-stelle – esesácká organizace pro řízení zahraničních Němců. Nový šéf zbytků henleinovců Kundt přicházel podobně jako Henlein s dalšími a dalšími požadavky. Kundtovi bylo nabídnuto místo ve vládě, to se však Berlínu nehodilo. Kundt musel odejít z Prahy a předstíral nemoc. I bez oficiálního vůdce zbytek německé menšiny v pomnichovském Československu sehrával roli páté kolony.

a) Nacistická ultimáta - jednání ministra Chvalkovského v Berlíně

Hitler při jednání s Chvalkovským řekl otevřeně: „Musíte být ve všem s námi svázáni, proto vám dávám jedinou cestu – s Německem!“ (R. Kvaček, Česko-slovenský rok 1938, s. 176.) Chvalkovský se dozvěděl, jak by měla taková cesta vypadat. Československo mělo vypovědět všechny spojenecké smlouvy, vystoupit ze Společnosti národů, připojit se k fašistickému paktu proti Kominterně, zahájit pronásledování židovského obyvatelstva, zmenšit armádu na pouhý symbol, vydat Německu část zlata a rezerv Národní banky, povolit činnost nacistické strany.

„Hitler si přeje,“ řekl po návratu Chvalkovský ve vládě, „abychom přijali stejnou ideologii, jaká vládne v Německu. Vůbec na něho nezapůsobilo, když jsem mu vypočítal, co všechno jsme udělali. Nevím, zda je to další lhůta k osvědčení se, nebo úvod k rozhodujícímu zákroku proti nám.“ (Tamtéž, s. 76.)

Brzy se ukázalo. že šlo o to druhé. Hitler již před měsícem, v polovině prosince 1938, se rozhodl pomnichovské Československo zcela rozbít. Potřeboval k to-mu vytvořit jen vhodnou politickou příležitost.

Žádosti nacistů byly tak bezohledné a dalekosáhlé, že se kladla otázka po smyslu ústupu před nimi. Členové pražské vlády si na vzniklý otazník odpovídali vnitřně po svém. Navenek však většinou souhlasili s vyžadovanými opatřeními.

Pro uspokojení nacistických ultimát bylo doporučeno zasahovat proti české publicistice, která chtěla i za těchto podmínek udržovat linii antifašismu, vzdoru a naděje. Zanedlouho došlo k zákazu vydávání dalších českých časopisů. Komunistický tisk nesměl vycházet již od konce října 1938. vláda také vyhověla tomu, co nacisté vymysleli jako židovskou otázku. Proto vydala pokyny, které zhoršovaly postavení židovského obyvatelstva v práci i ve společnosti. Na útočný antisemitismus vsadily i některé české fašistické skupiny, především Vlajka. Ze zhoršeného politického ovzduší se snažila těžit i Gajdova Národní obec fašistická. Vznikla již v polovině dvacátých let, programově opisovala od italských autorů. Z Říma také brala peníze. Do československého politického systému se zařazovala pod ochranou pravicových stran, zvláště agrárníků. Gajda byl postaven do předsednictva druhorepublikové vládní Strany národní jed-noty. Platil za nepříjemného partnera, a byl proto za příslušnou úplatu od rozhodování vzdalován.

Vystoupení Chvalkovského po návratu z Berlína v lednu 1939 ukázalo, že sebevětší snaha vlády vyhovět i nevysloveným přáním nacistů bude odmítnuta a napadána jako nedostatečná.

b) Opatření a nařízení vlády porušující demokratické zásady správy státu

Na počátku roku 1939 vydala vláda další nařízení, která nově orientovala vnitřní vývoj republiky. K nejvýznamnějším patřilo rozhodnutí ministerstva vnitra ze 17. ledna, jež s okamžitou platností rozpouštělo levicovou ústřednu průmyslových odborových svazů, která měla přes 136 000 členů. Spolu s ní vzaly za své i její členské organizace. (Devět členských organizací jako Průmyslový svaz dělníků v jednotlivých oborech.)

26. ledna schválila vláda vládní nařízení o dohledu nad některými spolky. Státním úřadům byla vyhrazena pravomoc schvalovat všechna spolková usnesení, rozpouštět jejich orgány a jmenovat jiné, trpět nebo zastavovat činnost spolku. Další nařízení postihla všechny německé emigranty, kteří v Československu hledali útočiště před nacisty. Jedna ze směrnic nařizovala, aby území republiky opustili všichni, kdo neměli československé státní občanství, nebyli české či slovenské národnosti a zdržovali se v ČSR před represemi, které by je čekaly po návratu domů. Němečtí uprchlíci a jejich předáci v té době již věděli, že osud Československa je zpečetěn. Sociální demokrat Jaksch oznamoval v dopise 25. února britským přátelům následující informace: „Třetí říše předala Československu tyto požadavky: stálá armáda musí být omezena na zlomek své dřívější síly; určité kategorie zbraní musí být dány k dispozici německé armádě a židovská otázka musí být řešena tak drastickým způsobem, že se Československo v krátké době stane fašistickým státem. Tyto požadavky, které byly doplněny o požadavky nacistické (nacionálně-socialistické) strany v ČSR v politické a kulturní sféře, mají být přijaty do 16. března.“

Z československých škol mizely učebnice, jejichž text neodpovídal nové státní politice. V polovině února před revizí školních učebnic byla okamžitě stažena Pracovní učebnice dějepisu pro měšťanské školy od autorů E. Štorcha a K. Čandla.

Pro protižidovská opatření se vymýšlely násilné argumenty, zákroky se vysvětlovaly národnostními ohledy. 2. března uvádělo České slovo, že úřady Židy nepronásledují pro jejich rasový původ, ale že je musí zbavit jejich vlivu, neboť není přípustné, aby rozhodoval takový cizorodý prvek, kterému nadto patří třetina veškerého národního majetku.

Koncem ledna se československá a německá státní policie dohodly, že si budou pomáhat „při potírání politických zločinů“. Byla podepsána dohoda o spolupráci, v níž se obě strany zavazovaly vzájemně se informovat, odpovídat si na dotazy, dávat k dispozici informace o komunistech a emigrantech, navzájem si vydávat komunisty, anarchisty, emigranty a další osoby.

V polovině února jednala vláda o možnosti zřídit mimo normální pracovní tábory ještě kárné tábory pro osoby, které narušují disciplínu v pracovních táborech a vyhýbají se práci.

Veškeré obyvatelstvo mělo být podle říšského vzoru pod stálou evidencí a kontrolou. 1. února schválila vláda nařízení o domovní evidenci obyvatelstva a o opatřeních omezujících jeho pobyt.

V jednom úředním oznámení se sdělovalo, že vláda povolila činnost nacistické strany a jejích odboček, jež bude řídit příslušné oddělení hitlerovské strany v Berlíně. To bylo zvlášť špatné opatření pro budoucnost.

Nacistické ultimativní požadavky chtěla Beranova vláda představovat diplomatům jako „podmínky pro udělení německé záruky za hranice Československa“. Byl to výklad nepřesný, pouhé přání, jak potvrdil další vývoj. 21. února poslala Beranova vláda všem signatářům mnichovské dohody nótu, v níž reklamovala záruky „podle dodatku k mnichovské dohodě“.

V Německu byla nóta přijata s krajní nelibostí. Již pouhé slovo záruka vyvolalo v Berlíně hněv. Dokazovala to odpověď německého ministerstva zahraničí na ver-bální nótu západních velmocí z 8. února, dotazující se na stav garancí. Udělení záruk Československu odmítla. Západ podle ní už neměl ve střední Evropě co pohledávat. „Celá tato část Evropy je napříště revírem Říše,“ napsal po jejím přečtení francouzský velvyslanec  v Německu Coolonde. (R. Kvaček, Čs. rok 1938, s. 181.)