Likvidace Československa fašistickým Německem XXXII, 1938 – 1939
Likvidace Československa fašistickým Německem XXXII, 1938 – 1939
Objevila se útočná pravicová publicistika, která napadala nejen demokratické politiky (zvláště Beneše, ale i Masaryka), ale také demokratickou antifašistickou kulturu a její tvůrce. Pro pomnichovskou republiku hledala novou, konzervativní ideologii, převážně spojenou s katolicismem, třeba i barokní (pobělohorskou rekatolizační) minulostí. Antisemitismus pronikal nejen do kulturních institucí. Byl ekonomicky prosazovaný spolky advokátů a lékařů.
Demokratická kultura však dále žila. Připomínala nedávné obranné vzepětí národa, udržovala mu páteř. Promlouvala i v publicistice Karla Čapka, v Osvobozeném divadle (do jeho zákazu) a u dalších nezastrašených autorů. Vše se odehrávalo v nepřirozeně rozvířené atmosféře poznamenané nejistotou o budoucnosti. V této souvislosti byl veden útok - doprovázený dopisy politické a lidské spodiny – i proti Karlu Čapkovi, jenž mu nakonec v prosinci 1938 podlehl.
Vládní proměny začaly 4. října výměnou v úřadě ministra zahraničí. Kamila Kroftu nahradil pravicově orientovaný František Chvalkovský. Příští den odstoupil prezident Beneš. Jeho odchod z politické arény však vyjadřoval nejen degradaci české buržoazní politiky a její slabost vůči Berlínu, ale i postupující orientaci doprava. Rozvrat buržoaznědemokratického bloku podstatně ztížil pozice pokrokových sil, jež se snažily uchránit nezávislost a celistvost státu a udržet alespoň část demokratických svobod. Páteří tohoto úsilí se stali komunisté, kteří nepropadli demoralizaci a spolu s dalšími demokratickými činiteli, mezi něž patřila nemalá část sociálních demokratů a inteligence, zejména z tzv. petičního výboru Věrni zůstaneme, se snažili sjednotit demokratické síly. Sjednocování bylo velmi obtížné. Bylo nutné vytvářet nový demokratický blok od základu a v podmínkách mocného nástupu reakce, podporované německým nátlakem.
Výhodné vnitropolitické a mezinárodní situace využila česká reakce k rozhodujícímu nástupu. Soustředila se k úplnému ovládnutí politického života. Zneužila přirozeného odporu lidových vrstev proti předmnichovské stranické přebujelosti a snažila se usměrnit všeobecné volání po jednotě národa do pravicových vod k vytvoření jednotné „všenárodní“ strany. Pod vedením agrárníků a Národního sjednocení vznikla tak zvaná Strana národní jednoty. Během listopadu s ní splývaly ostatní buržoazní politické strany - národněsocialistická, živnostenská, lidová a další. Strana Národního sjednocení získala monopolní postavení v politickém životě. Měla se stát masovou stranou českého fašismu. Její vytvoření podporoval český agrární a velký průmyslový kapitál. Její střetnutí s tradičním českým fašismem (Stříbrného Liga a Gajdova Národní obec fašistická) skončilo tím, že silnější Strana národní jednoty si podřídila zkorumpovaného Stříbrného i ambiciózního Gajdu.
Tak se sjednotil celý český buržoazní tábor v jedné straně. Vytvářená masová česká fašizující strana zahrnovala i poměrně rozsáhlou část prostého členstva z řad agrární, národněsocialistické a dalších stran, což vytvářelo řadu specifik. (Rozpor mezi fašistickým charakterem strany a vysloveně protifašistickým smýšlením řadových příslušníků.) Stranou tohoto fašistického uskupení zůstala malá skupina Vlajka; jako agentura Berlína si chtěla uchovat volné ruce.
Z budování fašistické struktury se vymykala Národní strana práce, odbory a další legální organizace. Sociální demokracie vystoupila z II. internacionály, přetvořila se v Národní stranu práce. Sama se prohlašovala za loajální státotvornou opozici, ale skutečnou opozici nepředstavovala. Byla jen pouhým přívěskem buržoazie. Skutečná opozice se formovala mimo politické strany v různých zájmových spolcích, zčásti již v ilegalitě.
Aby KSČ nepřekážela procesu likvidace demokratických a sociálních práv – fašizaci, byla její činnost 20. října pozastavena a 27. prosince 1938 spolu s dalšími pokrokovými organizacemi úředně prohlášena za rozpuštěnou. Skutečná protifašistická opozice se formovala mimo politické strany – v ilegalitě.
KSČ neuznala jako jediná z československých politických stran mnichovský diktát a nesouhlasila s kapitulací. Na zasedání 4. října vypracoval ÚV KSČ program boje za vytvoření celonárodní fronty, na obranu okleštěné republiky a jejího demokratického režimu. Tuto politickou linii postupně začala KSČ uskutečňovat ilegálně.
