České národní listy

5. Druhá republika

Říjen 1938 až 15. březen 1939

Mnichovský diktát a jeho důsledky nastolily základní problém – další existence Československé republiky.

Mnichovský rozsudek odsoudil Československo ke ztrátě území ve prospěch Německa, Polska a Maďarska v rozloze 41 098 km2 s více než čtyřmi miliony a osmi sty tisíc obyvatel. Bylo však mezi nimi i milion a dvě stě padesát tisíc Čechů a Slováků. Na zbývajícím území o rozloze 99 579 km2 žilo přes devět milionů Čechů, Slováků a Ukrajinců, 376 000 Němců a 92 000 tisíc Maďarů. Nové hranice si Hitler vynutil tak, aby odpovídaly jeho dalším záměrům. Byly obsazeny nejprůmyslovější oblasti, přerušeny hlavní železniční dopravní spoje a hlavně zlikvidováno pohraniční opevnění. (Tak třeba do záboru si Němci vynutili převážně české město Břeclav a podobně.) Byl tak rozvrácen přirozený obranný systém. Ekonomika země byla oslabena ztrátou jedné třetiny průmyslové výroby, ztrátou celé hnědouhelné těžby a poloviny těžby černého uhlí.

Obrovský rozsah okupovaného území přivedl do nových států také početné obyvatelstvo českého a slovenského původu. V roce 1938 se dostalo pod cizí svrchovanost 1 161 616 osob české a slovenské, případně ukrajinské národnosti. Připočteme-li k tomu ještě Čechy a Slováky , kteří na území sousedních států žili dříve (stačí připomenout Rakousko a jeho Vídeň), pak se koncem roku 1938 předpokládalo, že na území Německa žije 900 000 Čechů a Slováků, v Maďarsku 600 000 a v Polsku 200 000. Jejich osud byl neradostný. Žádný ze sousedů, kteří se tak bili proti údajnému potlačování národního práva svých menšin v ČSR, našim menšinám neposkytl ani zlomek  toho, čeho požívali před Mnichovem Němci, Poláci a Maďaři v Československu. Češi byli vystaveni ústrkům, omezování národního školství a kultury, odnárodňováni a hospodářským i sociálním sankcím.

Územně poničený československý stát se měnil i zevnitř. Česká pravice obviňovala z mnichovské porážky demokracii a její hlavní nositele a chtěla k tomu uzpůsobit i nový politický systém a režim. Prosazovala „autoritativní demokracii“, jež zbavovala politický život hlavních demokratických rysů. Mělo to zároveň sloužit jako důkaz pro fašistické Německo, že Československo se od základu mění a přizpůsobuje.

Změna se týkala i státoprávní podoby. Určil to vývoj na Slovensku. Slovenská l’udová strana využila neštěstí, které na ČSR dopadlo verdiktem z Mnichova a rozhodla se v nastalé vnitropolitické tísni a zmatku prosadit svou vládu nad Slovenskem. Mnichov vykládala jako „českou záležitost“, která se Slovenska netýká (sic!). Zanedlouho se přesvědčila, že mnichovský diktát postihuje i slovenské území. Ĺuďáci to však svedli na československou zahraniční politiku. Připisovat nepříznivé skutečnosti cizímu zavinění bylo stálou vlastností slovenského nacionalismu.

V Žilině vnutili 6. října l’uďáci všem čtyřem vládním stranám dohodu o vytvoření slovenské autonomie. Odvolávali se na l’uďácký návrh na autonomii z června 1938. Dohoda žádala okamžitě odevzdat vládní a výkonné funkce na Slovensku do rukou slovenské vlády. Měl ji vést kněz Jozef Tiso.

Ĺuďáci se již dávno považovali za jediného mluvčího Slováků a podle toho také jednali – budovali na Slovensku svůj autoritativní režim. K demokracii měli vždy daleko a ostatní slovenské politické strany zanedlouho zlikvidovali. Začali vytvářet místní akční výbory, které se pustily do Čechů a Židů. Slovensko se „čistilo“ od českých zaměstnanců, úředníků, lékařů, učitelů. Mnozí z nich přišli z Čech pomoci obnově slovenského národa a už dávno vrostli do slovenského prostředí. Zvláště lékaři a učitelé tu nesli civilizační poslání, protože za maďarské nadvlády slovenská inteligence prakticky neexistovala.

Národní shromáždění dostalo tři týdny  na schválení zákona o autonomii. Československá vláda žádné pře-kážky nekladla. Snažila se udržet rozpočtové záležitosti; ekonomická a finanční závislost Slovenska na společném státu byla nepochybná. V parlamentě byl zákon 18. listopadu přijat. Republika změnila název na Česko-Slovensko.

Mnichovská katastrofa vyvolala krizi v české společnosti. Politickou, ideovou i morální. Krize souvisela také s novými sociálními problémy, z nichž nejcitelnější byl osud Čechů vyhnaných z pohraničí a ze Slovenska. Jedna z příčin pádu prvního československého státu byla hledána v příliš rozsáhlém stranictví. Politický život měl být „zjednodušen“. Tohoto záměru se ujala pravice, která se samozvaně prosazovala za soudce československého demokratického dvacetiletí.

V bývalém hradním táboře vládla ideologická bezradnost, demoralizace a dezerce (nepřipomíná to situaci po roce 1989?). Jedni se snažili rychle zapomenout na svou politickou minulost, aby mohli úspěšně působit v jiných poměrech. Jejich jménem dělal Ferdinand Peroutka poklony před fašistickou stranou, jejich hlasem volal Stránský, aby „se vylo s vlky“, v jejich zájmu žádal bývalý šéf národněsocialistické strany V. Klofáč takovou obrodu české společnosti, která by si vybírala z Německa vše, „co se osvědčilo“, a dokázala jít za svým cílem, jako šel Hitler či Mussolini. Pravice počítala s jedinou politickou stranou, takovou, jak se tehdy utvářela Slovenská l’udová strana. Časem bylo rozhodnuto, že bude povolena i strana „loajálně opoziční“. Smyslem těchto kroků bylo vyhovět „dozoru“ Německa, které tvrdě žádalo skoncovat s demokratickým systémem.