České národní listy

4. Možnosti vojenské obrany ČSR v roce 1938

Dané téma bylo a dosud je předmětem úvah, rozborů, stanovisek a přístupů. Československá tragédie v důsledku německého diktátu z Mnichova je i dnes otázkou oprávněného zájmu.

Z dosud publikovaných materiálů se chci zaměřit na některé aspekty dotýkající se vojenské obrany ČSR proti fašistickému Německu v roce 1938.

Britský diplomat (pracující dlouho pro Foreign Office, ministerstvo zahraničí) si dal v Londýně schválit Henleinovo vyslání k Hitlerovi. Koncem srpna 1938 se Henlein zdržel na Berghofu. Vrátil se uspokojený s tím, co uslyšel. „Hitler vezme řešení sudetoněmecké otázky do vlastních rukou,“ což znamenalo připojení českých pohraničních území k Německu. Kdyby to snad nevyšlo, pak bude k dispozici henleinovská vláda nad pohraničím; také tudy vede cesta do říše. O takové domluvě Henlein nereferoval. Prohlašoval, že „Hitler je pro mír“, ovšem německé požadavky vůči ČSR musí být splněny. Pro Runcimanovu misi to byl jen další důvod, aby tlačila na pražskou vládu k přijetí henleinovského programu. (R. Kvaček, Československý rok 1938, s. 84.)

V září sílilo lidové hnutí na obranu republiky. Dávalo o sobě vědět manifestacemi, různými shromážděními i výzvami vládě. „Jsme připraveni se zbraní v ruce bránit celistvost a svobodu republiky,“ slibovali účastníci tábora lidu v Čáslavi.

„Osud československého státu je v rukou jeho vlastního lidu. Jsme připraveni položit své mladé životy za svobodu a demokracii své vlasti,“ vyjádřili své cítění studenti z Kounicových kolejí v Brně.

Vedení petičního výboru Věrni zůstaneme, které pod svůj národní manifest shromáždilo přes milion podpisů, varovně upozorňovalo: „Ústupky, které mají být přiznány nacistické protidemokratické a protistátní organizaci pod záminkou národní rovnoprávnosti, narážejí na jednomyslný odpor většiny našeho národa a všech jeho demokratických složek.

V hnutí na obranu republiky byl stále více slyšet hlas komunistů, kteří byli terčem politických i dalších útoků Sudetoněmecké strany. KSČ se postavila proti nebezpečí fašismu, na obranu demokracie a republiky. Usilo-vala o sjednocení všech pokrokových demokratických a antifašistických sil bez rozdílu národnosti a hospodářských zájmů, zejména o jednotu pracujících.

Rozsáhlé lidové hnutí na obranu republiky nesláblo ani u vědomí, že „zítra může být válka“. Její nebezpečí přibližovalo posilování armády a dalších vojenských opatření Německa, o nichž se obecně vědělo – psal o nich světový tisk. Možnost velkého válečného konfliktu vzbuzovala také nejistotu u některých německých velitelů.

Tajná mise německého nacionalismu v Anglii

24. dubna 1946 předstoupil jako svědek na norimberský soud Hans Berndt Gisevius. Býval příslušníkem gestapa a hlavně členem protihitlerovské skupiny. Ve švýcarském exilu napsal memoáry a publikované ukázky z nich vzbudily zájem světové veřejnosti. Uvedl, že protihitlerovská opozice  se k první akci chystala v létě 1938, kdy se obávala velké války a porážky Německa. Opoziční skupina, k níž také Gisevius patřil, nebyla jednotná. Členové pocházeli z různých vrstev a profesí, nesmýšleli a nejednali jednotně. Byli mezi nimi diplomaté, vojáci i politici. Jeden z historiků je nazval „jinou odrůdou německého nacionalismu“. Tato výstižná charakteristika potvrzuje i vznik opozičníků ve vztahu k Československu.

Hlavou civilní složky byl Carl Goerdeler, bývalý lipský starosta a také říšský komisař pro úpravu cen. Spolupráci s nacistickým režimem přerušil v roce 1936 po vyhlášení „čtyřletky“, která měla dále militarizovat německé hospodářství. Hledal cesty k mocnějším němec-kým podnikatelům z porúrského průmyslu, kteří nebyli spokojeni s ekonomickými zásahy a požadavky státu. Od nich získal peníze na politické cesty do zahraničí. Několikrát navštívil Londýn i Paříž a zkoumal také stano-visko Západu k Československu. Sám připojení pohraničních oblastí ČSR k Německu prosazoval. O svých jednáních s Angličany vypracoval zvláštní zprávu, kterou zaslal Gőringovi a prostřednictvím Hitlerova pobočníka Wiedemanna i nacistickému kancléři.

„Nabyl jsem přesvědčení,“ psal Goerdeler, „že je možno dosáhnout připojení sudetského území cestou jednání. Využil jsem každou příležitost, abych poukázal na to, že pouhá autonomie nemůže přinést v Československu klid. Zjistil jsem, že Angličané projevili pro tuto jasnou logiku...plné porozumění.“ (R. Kvaček, Československý rok 1938, s. 86.) Vůči likvidaci Československa neměli němečtí opozičníci námitky. Odpovídala jejich představám o panství Německa  ve střední a východní Evropě. Jen neměla vyvolat velkou válku.

Za vedoucí osobnost vojenské složky je označován náčelník generálního štábu pozemní armády generál L. Beck. Ve své vysoké funkci se podílel na výstavbě branných sil. Nechtěl tak armádu vystavit předčasnému válečnému dobrodružství. Již v květnu 1935 varoval před útokem na Československo, o kterém byla zpracována operační studie ministerstva vojenství. Ještě větší obavy v tomto směru vznášel v létě 1938.