České národní listy

2. Kapitulace Československa 30. září 1938

Cynická zrada Československa ze strany vlád-noucích kruhů Velké Británie a Francie byla dovršena. Bez účasti Československa rozhodovali Daladier a Chamberlain o jeho osudu a 30. září podepsali dohodu s Hitlerem o odstoupení pohraničních území, jež ve své podstatě znamenalo likvidaci ČSR.

Nejdéle se v Mnichově zdržel Chamberlain. V poledne navštívil Hitlera. Usilování o dohodu Británie s fašistickým Německem, jemuž před několika hodinami Chamberlain věnoval bez výčitek svědomí celistvost a samostatnost československého státu, směřovalo k podpoře deklarace o neútočení. Ta měla britskému impériu zajistit velmocenské „usmíření“ s nacistickou říší. Odvážel si ji od Hitlera jako vzácnost. (Srovnej: R. Kvaček, Poslední den, s. 99.) Na přivítání v Londýně, kde jej čekala celá vláda a tisíce lidí, přistoupil k rozhlasovému mikrofonu. Z aktovky vyňal nějaký papír. Všichni se domnívali, že je to mnichovská dohoda. Byla to však britsko-německá deklarace. „Anglie a Německo už proti sobě nikdy nechtějí vést válku,“ oznámil Chamberlain slavnostně. „Dnes podruhé v dějinách se k nám vrátil z Německa mír se ctí. Věřím, že je to mír pro celou naši dobu.“

Chamberlainovo mnichovské dílo znamenalo, že za dva roky bude muset jeho nástupce Angličanům slibovat jen krev, dřinu, slzy a pot. Britsko-německou deklaraci definitivně roztrhaly letecké nálety a bomby dopadající na anglická města.

Také Daladierovi při jeho návratu do Paříže jásalo vstříc víc než půl milionu lidí; dnes ani zítra přece nebude válka! Za záchranu před ní nabízel mnichovský mír. V prosinci 1938 podepsali v Paříži Ribbentrop a Bonnet francouzsko-německou deklaraci, jež byla paktem o neútočení mezi Německem a Francií. V červnu 1940 byla Francie Německem vojensky poražena a kapitulovala. Po uzavření příměří byla Francie rozdělena na dvě pásma; okupované a neokupované, které však bylo rovněž plně závislé na Německu. 18. června 1940 se generál de Gaulle obrátil v rozhlase k Francouzům nacházejícím se na území Anglie s výzvou k pokračo-vání bojů proti hitlerovskému Německu.

Za necelé dva roky od Mnichova se plně projevilo varování ministra zahraničí Krofty, že po nás budou následovat jiní, kterému však nechtěli západní vyslanci rozumět.

V Praze se o mnichovském rozsudku dověděli nejdřív přes německé vyslanectví od Henckeho (jak symbolické!), neboť Hitler si vynucoval, že „za šest sedm dní chce být pánem požadovaného československého území“. (R. Kvaček, Heyduk, Československý rok 1938, s. 146.) Po obdržení textu mnichovské dohody požadoval vyslanec o přijetí u ministra zahraničí Krofty a byl v Černínském paláci přijat.

Po prvním seznámení se s textem mnichovského diktátu zavolal Krofta ministerskému předsedovi Syrovému a šéf diplomatického protokolu Smutný informoval prezidenta Beneše. Když se Beneš seznámil s mnichovským diktátem, prohlásil: „To je konec! Je to proradnost, která se potrestá sama. Je to neuvěřitelné. Domnívají se, že se zachrání před válkou nebo před revolucí na náš účet. Mýlí se!“ (M. Sovová, Mnichov a E. Beneš, s. 176.) Bylo rozhodnuto svolat vládu  a poradu politického výboru a předsedů vládních stran. Beneš zavolal z hlavního stanu  náčelníka hlavního štábu v Račicích generála Krejčího.

Kolem osmé hodiny přiletěla do Prahy československá delegace z Mnichova. S ní přiletěl i hlavní člen Runcimanova štábu, který se horlivě staral o henleinovské požadavky. Teď vezl podrobnou mapu k mnichovské dohodě a také instrukci k britskému vyslanci Newtonovi, aby přijetí dohody vynutil. Podobný pokyn dostal i francouzský vyslanec. Čs. vyslanec Mastný referoval stručně Kroftovi a pak byl přijat Benešem. Ten své rozhodnutí odložil až po dorozumění se s ministerskou radou a politickými stranami.

Prezident Beneš hledal východisko k přijetí či nepřijetí mnichovské dohody. Zavolal sovětského velvyslance Alexandrova a požádal ho, aby své vládě položil tuto otázku: „Velmoci, aniž se dokonce otázaly Československa, obětovaly je nejhanebnějším způsobem Hitlerovi pro své vlastní zájmy. Definitivní vyřešení formalit bylo přenecháno Československu. To znamená, že Československo je postaveno před volbu buď zahájit válku s Německem a mít proti sobě Anglii a Francii, přinejmenším pokud jde o postoj jejich vlád, které rovněž zpracovávají veřejné mínění a líčí Československo jako příčinu války, nebo kapitulovat před agresorem. Není dosud známo jaké stanovisko zaujme parlament a politické strany. Ponechávaje tuto otázku otevřenou, chce Beneš znát postoj SSSR k těmto dvěma možnostem, to jest k dalšímu boji, nebo ke kapitulaci. Musí to vědět co nejrychleji a žádá odpověď…“ (R. Kvaček, Česko-slovenský rok 1938, s. 147 – 148.)

Alexandrovskij „ve snaze ověřit si skutečný vývoj událostí“ odjel na Hrad za Smutným, který jej zval. Se značným zpožděním šel telegram s Benešovou otázkou do Moskvy. Na Hradě zůstal Alexandrovskij do dvanácti hodin, kdy mu bylo oznámeno, že „vzhledem k rozhodnutí vlády Beneš již netrvá na odpovědi“.

V Kolovratském paláci se sešla Syrového vláda a na Hradě začal za Benešova předsednictví jednat politický výbor. Dá se předpokládat, že Beneš s Kroftou se před oběma zasedáními dohodli na jednotném postupu i argumentaci, jež vyznívaly pro přijetí mnichovského výroku. Písemně se zachovalo vystoupení Kroftovo.

„Teoreticky je možno mnichovskou dohodu buď odmítnout - po čase by následoval vpád Německa a válka, ve které by nikdo s námi nešel, a napadení Polskem. Je pochybné, zda by za této situace Sověty nám pomoci chtěly a zda by jejich pomoc byla účinná. Anebo je možno mnichovskou dohodu přijmout a jednáním v komisi, která měla řešit problémy, snad dosáhnout odvrácení nejhoršího a garantování hranic, které by nebyly hned porušeny. Je ovšem nebezpečí další, že by Německo pod nějakou záminkou mohlo jít dále, a pak už by nám nikdo nepomohl. Nelze také vyloučit vývoj klidnější a snad i zlepšení poměru k Německu. … Celek charakterizuje jako alternativu mezi sebevraždou, válkou a přijetím,   po němž nás jiní budou udolávat.“

Rozhodující jednání však neprobíhalo v Kolovratském paláci, nýbrž na Hradě. Hlavní slovo měl prezident Beneš. Hovořil o nutnosti podrobit se. Podporovali ho někteří další účastníci porady. Ve chvíli, kdy mluvil v tomto smyslu dr. Dérer, vstoupili do salonku generálové Syrový (odešel ze zasedání vlády), Krejčí a Husárek.

Rozbor vojenské situace podal nejprve generál Syrový. Výpověď shrnul do zkratky: „Zhodnotil jsem dané možnosti obrany a poukázal na to, že jsme opuštěni od spojenců a ještě kromě toho překvapeni polskými požadavky územními, takže se nemůžeme bránit s nadějí na úspěch.“

Vyjádření generála Krejčího bylo modifikovanou otázkou Jana Šrámka, zda se může Československo bránit proti Polsku. Ve svědectví Krejčího je uvedeno, že  proti Polsku ano, „ale že jde o souhru tří, to jest Německa, Polska a Maďarska a boj s těmito všemi by neměl naději na úspěch.“ Pro podrobení se mnichovskému diktátu se vyslovoval i generál Husárek.