České národní listy

Likvidace Československa fašistickým Německem

1938 – 1939 III

Diverzní jednotky „K“

Německé velení stále pracovalo na variantách dobytí Československa zvenčí i zevnitř. Tak vznikl scénář, v němž se počítalo i s diverzními jednotkami „K“ (Kriegs-organisation), které by vytvářeli sudetští Němci. Někteří se k tomu již cvičili v říši, kam tajně přecházeli přes hranice.

V sobotu 1. října mělo letectvo uskutečnit silné nálety, vyřadit z boje československé stíhačky, rozrušit obranný systém a dopravu. Sabotážní jednotky by vyhodily do povětří elektrárny, vodárny a důležité továrny. Úderné jednotky a oddíly „K“ dostaly za úkol obsadit pevnosti metodou  trojský kůň;

2. října by diverzní skupiny oblečené do česko-slovenských uniforem ovládly strategické body mezi jednotlivými pásmy opevnění;

3. října měly zasáhnout motorizované jednotky a posílit vojska, která by se zachytila v pohraničních opevněních;

4. října se měly přisunout další divize a motorizované svazky měly proniknout do nitra Čech.

Silné severomoravské obranné pásmo mělo být vyřazeno útokem vzdušného výsadku v týlu.

V červenci a srpnu německá rozvědka prozkoumala terén kolem Bruntálu a Olomouce. Zapojil se i vojenský atašé. Ve slezském Saganu (dnes polská Zagoň) se na operaci začal připravovat výsadkový pluk. Vznik teroris-tického Sudetendeutsches Freikorps po polovině září 1938 pak odsunul organizaci „K“ poněkud do pozadí. (R. Kvaček, citované dílo, s. 12.)

Československo překáželo Hitlerovi v zamýšlené výstavbě „ocelového jádra“ Velkoněmecké říše, kam měly jednou patřit i české země, samozřejmě bez Čechů. Hitlerovi vadila československá zahraniční poli-tika. Spojeneckou dohodou z roku 1924 se ČSR přimkla k Francii.  Mezinárodní orientace na Francii byla prvořadá a odrazila se i ve spojeneckém paktu se Sovětským svazem z května 1935, který vzájemnou pomoc spojoval (podmiňoval) se zásahem Francie. Ta měla se Sovětským svazem také spojeneckou smlouvu.

V nacistickém Berlíně nesnášeli ani vnitřní režim Československa, který v převážně totalitním prostoru zůstával parlamentní demokracií. Navíc se ČSR stala útočištěm pro německou emigraci a pomáhala tak zachraňovat „druhé Německo“. K zadušení naší repu-bliky chtěli nacisté využít národnostní skladby Českoslo-venska, v čemž si převážná část německých obyvatel vybrala za svého reprezentanta Sudetoněmeckou stranu Konrada Henleina. Její vedení se přimklo k politice hitlerovců, jejichž pomocí chtělo získat nejen českoslo-venské pohraničí, ale celé české země. Na poradě u A. Hitlera 28. března 1938 Konrad Henlein, K. H. Frank dostali příkaz chovat se tak, aby se vytvořilo politické napětí využitelné pro přípravu likvidace Československa. Československé vládě měla Sudetoněmecká strana klást nesplnitelné požadavky.

V těchto intencích pak v dubnu 1938 přednesl Henlein v Karlových Varech program, který ve své pod-statě požadoval rozbití ČSR (úplná autonomie pohra-ničních oblastí, požadavek nadpráv pro nacistické orga-nizace, zrušení všech smluv ČSR zabezpečujících samostatnost republiky, orientace na připoutání se k fašistickému Německu). Karlovarský program, usku-tečňovaný v intencích nacistické politiky, skončil rozbitím ČSR, posledního demokratického státu ve střední Evropě, a tragedií jak pro český národ, tak ve svých důsledcích i pro německou menšinu.

Britská a francouzská vláda Henleinovy požadavky podpořila. Nacističtí pohlaváři byli podporou Západu povzbuzeni. Situaci považovali za zralou pro otevřený útok. V období kolem 19. května 1938 začali v blízkosti čs. hranic soustřeďovat svá vojska. Československá vláda v noci z 20. na 21. května vyhlásila částečnou mobilizaci. Úspěšná mobilizace ukázala pohotovost i odhodlání čs. lidu postavit se Německu na odpor.

Energický postoj čs. vlády měl příznivý ohlas v západní veřejnosti a povzbudil demokratické síly ve středoevropských státech. Francouzští a britští předsta-vitelé byli nuceni prohlásit, že v případě německého útoku se postaví na stranu ČSR. Sovětští zástupci v Paříži, ve Varšavě i v Praze prohlásili ministrům zahraničí příslušných vlád, že sovětská vláda splní své smluvní závazky vůči ČSR. Hitler se pak již neodvážil dalšího kroku a stáhl nacistická vojska zpět. Dočasné zastavení hitlerovské agrese proti ČSR bylo ovlivněno snahou západních velmocí dosáhnout smírného vyře-šení sudetské otázky ve prospěch Německa. Hitler ustoupil od okamžitého útoku na ČSR a přijal výzvy Západu ke „komplotu“. To však nezměnilo jeho záměr likvidovat Československo. Henlein s SdP měl nadále plnit funkci trojského koně. Proto jej přijal 22. května Hitler a instruoval jej, aby byl nadále krajně neústupný při jednáních s ministerským předsedou Hodžou. Podmínkou jednání bylo odvolání mobilizačních opatření čs. armády.

Na konferenci, kterou Hitler uspořádal 28. května za účasti Göringa, Keitla, Becka, Brauchitsche, Ribbentropa a Neuratha, tentokrát prohlásil: „Je mou neotřesitelnou vůlí, aby ČSR byla vymazána z mapy.“ (F. Nesvadba, Proč nezahřměla děla, Naše vojsko, Praha 1986, s. 272.) Za dva dny podepsal novou směrnici k plánu Grũn, v jejíž preambuli bylo uvedeno: „Je mým nezměnitelným rozhodnutím zničit Československo v nejbližší budouc-nosti válečným tažením. Věcí politického vedení je vyčkávat nebo vytvořit pro to politicky a vojensky výhodný moment...“

Fašistické Německo bylo donuceno ustoupit od záměrů intervenovat zbraněmi proti ČSR. Zvolilo cestu doplnění a úprav válečného plánu Grűn , dalšího posí-lení wehrmachtu k vedení války proti Československu. Přípravy armády byly kombinovány s metodami hrubého mezinárodněpolitického tlaku a zastrašováním.

Po skončení mimořádných květnových opatření zůstávala nadále otázka, jaké stanovisko zaujme buržo-azní vláda k naléhavým úkolům obrany země proti hitlerovské agresivitě.