Kronika Opatova zaznamenala
Kronika Opatova zaznamenala:
Koncem roku 1944 a začátkem roku 1945 procházely Opatovem kolony zajatců. Byly to opravdu kolony smrti, lidé byli v tak ubohém stavu, že z hladu šíleli. Několik, pokud ještě měli dost sil, bylo vyhnáno na práci k místním sedlákům – nacistům. Odměnou za vykonanou práci byla nenávist a kopance. Jejich jediné denní jídlo byla řepná polévka. V tomto beznadějném a zoufalém stavu odcizilo 5 zajatců 5 řep a starý hnací řemen, který rozřezali na kousky a z hladu žvýkali. Zaměstnavatel ohlásil případ německému velitelství se žádostí o přísné potrestání. Bez jakéhokoliv šetření bylo oněch 5 zajatců zavedeno na pole u hřbitova, kde museli vykopat jámu asi 1,5 m hlubokou a 1 m širokou. Po vykonané práci si museli jeden po druhém k jámě kleknout a byli ranou z pistole do týla zastřeleni. (str.97)
VII. Smrt vlakem a pochodem
Transport železnicí a pěší pochod jako prostředek hubení „podlidí“ a jeho vykonavatelé.
Již na začátku této smutné knihy jsem se zmínil o cíli, který nacistické vedení i tváří v tvář už své zcela bezprostřední porážce sledovalo: prostřednictvím akcí ARLZ uplatnit taktiku spálené země, z níž by vítězný nepřítel nemohl nic vyzískat. Součástí této taktiky byla i opatření k zakrytí německých válečných zločinů – v neposlední řadě těch, jež mohli demonstrovat vězni koncentračních i zajateckých táborů. Odtud Himmlerův příkaz „nikdo nesmí přežít“. Byla to samozřejmě snaha iluzorní, nesmyslná a vedla jen ke konečnému vystupňování nacistických zločinů. SS, ale i velení wehrmachtu, se jí snažily provést až do pověstného „hořkého konce“ a s důsledností hodnou lepší věci. Proto k dosavadním a známým – dalo by se říci „klasickým“ metodám likvidace „rasových podlidí“ a politických protivníků i části lidí nezainteresovaných a neaktivních nyní, ve své předsmrtné už křeči připojili nacisté i dvě metody další, do kterých mohli implikovat ony předešlé – hubení pomoci pěších pochodů a vlakových transportů…
Nedostatečně oblečeni a obuti vydali se osvětimští vězni na pochody – až na výjimky – v lednu 1945, to znamená v krutých mrazech 15 až -20 stupňů. Připočteme-li nedostatek potravy a vyčerpání dlouhým úmorným transportem, nelze se divit, že umírali ve velkém počtu a že se rozmáhaly epidemie. Kdo se shýbl pro sníh nebo pro kousek pohozeného chleba, kdo se zastavil, aby si opravil botu, klesl vyčerpáním nebo se pokusil o útěk, byl na místě zastřelen či ubit pažbou pušky.
Spávalo se ve stodolách, kůlnách, prázdných maštalích, školách či továrnách, většinou však pod šírým nebem. Za pěšími vezli zpočátku zahynulé vězně či zajatce na selských sáních či vozech a pochovávali je na určitých místech. Později je nechávali ležet tam, kde vysílením padli nebo byli ubiti.
Nacisté si již nelámali hlavu s veřejným míněním. Decimované kolony vězňů na cestách a železnicích, jejich mrtvoly podél nich vydávaly otřesné svědectví o barbarském a zvířecím zacházení. Někdy z tisícových transportů přežili jen jedinci nebo pár desítek osob. Jak o tom svědčí zprávy a vzpomínky účastníků pochodů smrti, případně nahodilých svědků, SS nutili kolony vězňů i v nočních hodinách pochodovat, ačkoliv podle směrnic gauleitera Brechta z 21.2.1944 určovaly jako nejvhodnější jen hodiny denní. SS se však snažili evakuaci uskutečnit co nejrychleji. Proto se někdy pochodovalo i za tmy. V místech zastavení si pak zpravidla jen část vězňů mohla odpočinout pod nějakou střechou (ve stodolách, kůlnách, v řídkých případech v obytných místnostech). Ostatní nocovali za mrazu ve volném prostranství. Na evakuačních trasách SS stráže střílely vězně, kteří byli již vyčerpáni a opožďovali se za ostatními a právě tito vězni tvořili většinu obětí…
Vedle SS se při likvidaci obětí pěší evakuace někdy zúčastnili i členové jiných hitlerovských formací. Tak kupř. v Mikulově-Mokrém místní policie zastřelila 13 vězňů zběhlých z jedné evakuační kolony…
Lze tedy konstatovat, že „zabíjení pochodem“ bylo v duchu nám již známého Himmlerova rozkazu nařízeno a zařízeno nejvyššími instancemi Hitlerovy říše, jmenovitě vražedné organizace SS (a v případě válečných zajatců i velení wehrmachtu). To však neznamená, že by z odpovědnosti mohly být vyvázány strážné oddíly a jejich konkrétní příslušníci. V důsledku synergického působení „pánů“ a „kmánů“ pak vznikl ten smrtící efekt a obraz, který se pokusím doložit aspoň některými dalšími příklady, které lze považovat pro pochody smrti za typické.
Koncem března nebo začátkem dubna 1945 prošly přes Košťany dva transporty. Doprovázeli je muži SS, vojíni wehrmachtu, dozorkyně SS i příslušníci volkssturmu. Ženy v nich byly vesměs špatně oblečené, většinou bosé a polonahé, zabalené jen v potrhaných přikrývkách. Očitým svědkům se chlubil jeden doprovázející vojín, že jich již bylo tento den 150 odděláno, dolovně řekl: „Heute schon 150 abgeblitzt!
Transporty do Litoměřic střežili staří vojáci volkssturmu, mezi nimiž bylo vždycky několik příslušníků SS a ženy v uniformách RAD. Vysílení a sotva chůze schopní vězni jimi byli neustále pobízeni k další chůzi klacky a pažbami pušek. Ženy v uniformách RAD byly prý mnohem surovější než muži.
„V druhé polovině ledna 1945 jeden dělník z mostu nad nádražím hodil chleba do stojícího transportu vězňů z KT Osvětim tak nešťastně, že dopadl těsně na okraj bočnice a spadl na zmrzlou zem, Z hrdel vězňů se ozvalo hlasité „Ach!“ A najednou se přes bočnice vagónu dralo tělo, postrkováno rukama ostatních. Proud dělníků na mostě se zpomalil, všichni se dívali, zda se mu to podaří. Dlouhá dávka z automatu však ukončila život vězně v okamžiku, kdy jeho ruka sahala po kousku chleba. Lidé na mostě sundali z hlav čepice. Z nádraží se ozvaly zuřivé výkřiky a nadávky do fašistů. Ti pak začali znovu střílet do vzduchu.“
IV 16.11.
Na 10 000 buchenwaldských vězňů, mezi nimi i mnoho chlapců nad 14 let, se koncem dubna vydalo na pochod smrti ku Praze, kde měli být postříleni. Mezitím se vedení transportu dovědělo, že se sem blíží sovětská armáda a proto rozhodlo, aby se transport vrátil zpět do KT Flossenbürg. Z Plané šli pěšky do Lesné. Doprovázející stráže byli vězně klacky, pažbami pušek, kopaly a střílely je při vystupování z vlaku po desítkách. Na cestě z Tachova do Lesné bylo ubito a postříleno 216 vězňů. Vězně, kteří padli cestou vysílením, střílely stráže malorážkovou pistolí.
Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země zima a jaro 1945
(Výňatky z knihy Františka Nedbálka)
