České národní listy

V březnu 1938 okupoval Hitler za okázalého nezájmu západních velmocí Rakousko. To mělo být  výzvou i pro Československou republiku. Vliv rakouského anšlusu na československé Němce byl obrovský, věřili totiž, že Hitler bude dál uskutečňovat své zázraky bez boje. Evropská politická krize se agresivní politikou Hitlera prohlubovala.

Tehdejší československá vláda nedala na smýšlení našeho lidu, na výzvy KSČ a jmenovitě Klementa Gottwalda k odhodlané obraně republiky, a přes ubezpečování Sovětského svazu o poskytnutí pomoci došlo k mnichovské dohodě, k zabrání československého pohraničí a později k okupaci Československé republiky. Ovládnutím Československa se otevřela Hitlerovi cesta k porobení dalších evropských států a konečně k věrolomnému přepadení Sovětského svazu.

Až do pohnutých dnů a okamžiků souvisejících s okupací Rakouska, a tím i k aktivizování československých Němců vedených Henleinem, byla jihomoravská hranice nejklidnější částí našich státních hranic. Jejich ochranu zabezpečovali příslušníci vojensky organizovaného sboru finanční stráže, který v přenesené působnosti vykonával na silničních přechodech i pasovou kontrolu. Stejná situace byla i na státní hranici v úseku pod Znojmem, kde nejexponovanějším přechodem státní hranice ze Znojma do Rakouska byl přechod u silničního celního úřadu v Hnanicích. Zde jsme i v nejtěžších chvílích plnili služební úkoly a se zbraní v ruce jsme se společně postavili na obranu státu, jako při přepadení celnice v noci na 22. září 1938.

V oněch kritických dnech jsme museli být stále ve střehu a pohotovosti. Finanční stráž, která byla tehdy zároveň součástí Stráže obrany státu, konala obětavou a namáhavou službu, aby byla zabezpečena nedotknutelnost státních hranic.

Přípravy fašistů k otevřenému napadení naši republiky byly zřejmé mimo jiné i z toho, že jejich letouny zcela bezostyšně přelétávaly státní hranice velmi nízko nad zemí i těsně nad celní budovou. Jejich vojenští odborníci přitom zřejmě fotografovali naše území s obrannými postaveními. Jiní vojenští odborníci zaměřovali a zakreslovali naše obranná postavení ze stanovišť přímo za hraniční čárou.

Jen na dokreslení blahovolnosti postupu našich úřadů proti nastupujícímu fašismu a jeho organizátorům u nás uvádím, že v té době projížděl celním úřadem Hnanice do Rakouska předseda Sudetoněmecké strany Konrád Henlein, který na henleinovské schůzi ve Znojmě prosazoval takzvané karlovarské požadavky, směřující k rozbití Československé republiky. Znojemská policie ho pak doprovodila až na státní hranici k celnímu úřadu Hnanice.

V září 1938, kdy se rozhodovalo o osudu naší republiky a kdy politická a vojenská situace státu se zhoršila natolik, že šlo již o samu naši existenci, byla státní hranice i hnanická celnice vystavována přímému ostřelování a pak přepadena zfanatizovanými fašisty  a členy freikorpsu.

Naproti tomu nám bylo přísně nařízeno, že žádná střela od nás nesmí dopadnout na rakouské území. Ministr vnitra tehdejší naší vlády již 20. září přikazoval ozbrojeným sborům v pohraničí klid zbraní a blahovolný postoj k nacistům. Celé naše pohraničí tím vydal nacistickému teroru. V té době bylo přepadeno mnoho celnic a četnických stanic a přitom zabito mnoho celníků, četníků, příslušníků policie i vojáků SOS. Přestože o obranu celní budovy nebylo z příslušných míst dostatečně postaráno, nesložili jsme zbraně, hranice republiky a celní budovy neopustili a se zbraní v ruce jsme byli odhodláni bránit nedotknutelnost našich hranic.Obrana hnanického úseku státní hranice a celní budovy sestávala z příslušníků finanční stráže a záložních vojáků přilehlých obcí. Když jsme po předchozích útocích nabyli přesvědčení, že to byl jen začátek, že přepadení se budou opakovat a že k odrážení těchto útoků máme nedostatečné obranné prostředky, zapůjčil velitel SOS hnanického úseku inspektor Chrástek 21. září večer své vlastní auto a několik příslušníků finanční stráže jelo do Znojma pro další zbraně a střelivo. Tam však ani na velitelství SOS, ani na posádkovém velitelství zbraně a střelivo pro nás neměli. Na zpáteční cestě v Havraníkách, kde byl ubytován jeden menší vojenský oddíl, sám velící podporučík vydal na potvrzení několik beden střeliva.

Po druhé hodině v noci na 22. září jsme hlásili telefonicky útok na  celní budovu posádkovému velitelství ve Znojmě. S velitelstvím SOS jsme spojení nedostali. Když jsme poznali, že proti přesile celní budovu dlouho neudržíme, žádali jsme jak posádkové velitelství, tak i velitelství SOS, se kterým jsme pak spojení dostali, o rychlou pomoc. Když stále žádná pomoc nepřicházela a celní budova byla téměř obklíčena, byl vydán rozkaz k ústupu z budovy. Ústup jsme zahájili kolem páté hodiny až po bezvýsledném a marném dožadování pomoci, když další obrana budovy celnice postavené přímo na hraniční čáře, nebyla ani z vojenského hlediska nadále možná a účelná.

Četnický pohotovostní oddíl, který nám byl za velení četnického nadporučíka na naše opětovné žádosti o pomoc ze Znojma vypraven, nejel přímo do Hnanic, ale do prostoru mezi Hranicemi a Šatovem, a odtud postupoval směrem ke státní hranici.

Přitom byl jeho velitel, který se údajně v tomto prostoru od oddílu odloučil, nacisty zajat. Tak se stalo, že pohotovostní oddíl nám vlastně žádnou pomoc neposkytl. Přišel, až když jsme byli z budovy vypuzeni, možno i říci vykouřeni, neboť budova a přilehlé dřevníky již hořely.

Po našem ústupu k obci Hnanice, kde jsme se soustřeďovali, jsme se střetli se zpravodajským důstojníkem znojemské posádky poručíkem Otmarem Chlupem. Přijel proto, aby se přesvědčil o dané situaci na státní hranici a o celkovém rozsahu konkrétního přepadu celnice; proto postupoval se skupinou příslušníků finanční stráže příkopy podél celní silnice směrem ke státní hranici. Když se postavy postupujících začaly objevovat nad svahem, pod kterým byly až dosud před nepřátelskými střelami kryty, byl poručík Chlup zasažen střelou do hlavy a padl mrtev k zemi. Po této tragické události podplukovník Matějů, velitel SOS znojemského úseku, který se během té doby dostavil a byl o tom ihned vyrozuměn, vydal rozkaz od dalšího postupu směrem ke státní hranici upustit.

Do celní budovy jsme se pak vrátili až 3. října 1938. Našli jsme ji vypálenou a zcela zdemolovanou. Ze státního i osobního majetku, který jsme tam nechali, jsme nenašli prakticky nic. V kritických dnech nám nebyl dán žádný pokyn, abychom odstěhovali své rodiny a státní i osobní majetek do bezpečí. Rodiny se o to musely postarat samy. Avšak pro nedostatek dopravních prostředků v té době mohly odvézt jen nejnutnější nábytek a vybavení.

Když jsme po ústupu z našich původních hranic konali službu na nové hranici určené mnichovským diktátem mezi Příměticemi a Znojmem, hlásil se jednoho dne na celnici v Přímětcích velitel uvedeného četnického pohotovostního oddílu, vracející se z německého zajetí. Prohlásil, že kritické noci 22. září si při postupu ke státní hranici vyvrtnul v kotníku nohu a nebyl schopen další chůze a že při tom byl nastupujícími nacisty zajat.

Takový je pravdivý obraz společně prožitých kritických dnů a okamžiků v září 1938 na státní hranici v úseku Znojma, který byl podle prohlášení vojenských expertů Sovětského svazu, kteří tento úsek v době jednání o poskytnutí sovětské pomoci naší republice navštívili, z vojenského hlediska obzvlášť důležitý.

Chtěl jsem také ukázat, že jsme se jako příslušníci finanční stráže postavili se zbraní v ruce proti nastupujícímu fašismu a nacismu, což si podle popsaných událostí vyžádalo na Znojemsku svoji první oběť. To jsme ještě nevěděli, jaké další oběti pro naše osvobození z fašistické poroby v příštích letech přinesou naše národy, ale později také především lid Sovětského svazu.

Jaroslav Buchtela, tehdy Znojmo