České národní listy

Konečné slovo v restituci Walderode musí vynést Ústavní soud

21. 6. 2019

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Nekonečný příběh restituce majetku panství Hrubý Rohozec  u Turnova, který do roku 1945 patřil rodu Des Fours-Walderode,  nebere konce. O tento kontroverzní průběh  se zasloužil nejen příběh posledních majitelů za protektorátu, ale i hrubá nedbalost státu v posuzování charakteru a počínání  JUDr. Karla Des Fours-Walderode orgány státu počínaje  rokem 1945. Následky po novelizaci restitučního zákona se potom dostavily a způsobily lavinový efekt naprosto protichůdných soudních řízení, které korunoval stoprocentně kontroverzní rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové.

Případem třímiliardové restituce se zabývali nejen správní orgány a soudy, ale i badatelé, a právnické kapacity, jako například universitní profesor JUDr. Václav  Pavlíček, CSc., kapacita na prezidentské dekrety a ústavní právo z Karlovy university, a rovněž docent Josef Benda, žák prof. Pavlíčka. Vedle toho se případem desetiletí zabývalo sdružení Linie práva pod vedením čestného občana Turnova, zastupitele města pana Josefa Kunetky, jenž nedávno zesnul.  Dále se případem Walderode zabýval brněnský genealog Dr. Stehlík v knize „Skandální pozadí velkých restitučních kauz šlechty“ vydané v Brně roku 2003 nakladatelstvím GARN. Doktor Petr Stehlík publikoval své závěry jako první, poté následovala publikace CUI BONO RESTITUCE (II. vydání 2007) a konečně velmi obsáhlá monografie docenta Bendy „Restituce majetku bývalých šlechtických rodu po roce 1989 (II. vydání Tuláček Praha 2013, 816 stran.). Docent Benda se restitucí dvou větví rodu Walderode -  dřínovské, a smržovsko-hruborohozecké – zabýval celkem na stranách  238 až  314, což dokládá velkou složitost případu. Vezměme rozbory badatelů chronologicky a započněmež závěry prvního publikujícího badatele dr. Petra Stehlíka z roku 2003. Dr. Stehlík v citované knize dospěl k těmto závěrům.

Nevlastní matka posledního majitele hruborohozecké větve, hraběnka  Gabriele des Fours-Walderode  požádala o říšské občanství již 1. 8. 1939 a od dubna 1938 byla členkou Henleinpartei.

O říšské občanství požádali i dva její synové, přičemž bratr dr. Karla Walderode ,  Maxmilian Josef prodělal vývoj od Hitlerjugend, přes nacistickou organizaci NSV, č. legitimace  16.048.496 až k příslušnosti SS. Zemřel roku 1945 v pevnosti Josefov.

Druhý bratr dr. Walderodeho, Louis, od HJ dospěl přes RAD k SS a padl v Rusku roku 1943.

Otec dr. Karla Walderodeho, hrabě Nicolaus Wladimir obdržel říšské občanství r.1939, zesnul 1941.

Konečně sám JUDr. Karl des Fours-Walderode se přihlásil k němectví již při sčítání roku 1930. Již za I. ČSR byl koncipientem Svazu německých velkostatkářů v Praze. Podle dr. Stehlíka vstoupil do Henleinpartei, což dr. Stehlík dokládá seznamem členů a členskou legitimací na jeho jméno s bydlištěm Praha Úvoz 3. Od jara 1940 podle Stehlíka byl vedoucím právního oddělení Zbrojovky Praha, poté od 5. 9.1941 příslušníkem německé vojenské tlumočnické čety v Praze, přeložen na ABWEHRSTELLE PRAG jako překladatel, což autor dokládá kartotékou spolupracovníků s Němci. V roce 1943 byl propuštěn do civilu ke správě velkostatku. Podle Stehlíka  „5.10, 1945 ve vylhaném životopise uvedl, že nikdy nebyl v Henleinpartei, což opakoval dvakrát“. (Stehlík 2003,str.74.).

Dr. Stehlík dále uvádí jeho sňatek se Sylvií Marií Anicou Galliovou, v Londýně, za války aktivní nacistkou a vedoucí Hitlerjugend, v Moravském Písku. Její matka Dr. Irene  Galliová byla dle Stehlíka členkou nacisložek, udavačkou. Svatby dr. Walderodeho v Londýně 1949 se Dr. Galliová nezúčastnila pro odsouzení v ČSR k 5ti letům těžkého žaláře a konfiskaci majetku.

Vzhledem k tomu, že dr. Stehlík operoval se závažnými nálezy, podle něj dokládajícími nacistický profil dr. Walderodeho, existují pouze dvě možnosti:

Buďto se dr. Stehlík dopustil nejen omylu, ale i osočení dr. Walderodeho a jím uváděné nálezy jsou pochybné – a pak měl být žalován dr. Kammenlanderovou, dědičkou, pro pomluvu, což se nestalo - anebo je pravdou opak, a pak se rozhodnutí hradeckého soudu nezakládá na faktech a je kontroverzní. Třetí není dáno – tercium non datur.

Druhým publicistou, který popsal kauzu hruborohozecké větve Walderodů, byl čestný občan Turnova, poslanec Josef Kunetka v knize CUI BONO RESTITUCE (dvě vydání, cituji II. vydání Praha 2007,str.60-79 s dokumenty.) Kauzu rozdělil do tří časových etap, od 1991 až do roku 2007, kdy byla kniha vydána. Při rozboru kauzy dospěl k výsledku, že podle něj dr. Karl Walderode byl právem konfiskován podle dekretu 12/1945 Sb., neboť se podle Kunetky provinil proti čs. státu jako říšský Němec a nesplnil podmínky dekretu č.33/1945 Sb. pro zachování čs. občanství.

Nálezy dr. Stehlíka o dr. Walderodovi doplnil Josef Kunetka v tom smyslu, že dr Walderode byl od 15. 5. 1942 do 25. 11. 1943 v říšském vojenském svazku wehrmachtu v pancéřovém regimentu v Neu-Ruppin (dnes psáno dohromady Neuruppin-JJN) ve výcviku do  října 1942 a poté přeložen jako tlumočník českého a anglického jazyka v Praze, Clam-Martinicova 9. Podle Kunetky z těchto fakt plynou důkazy pro konfiskaci majetku ve smyslu dekretu 33/1945 Sb.  a prováděcí směrnice ministerstva vnitra A 4600-16/8-45-ref. (Kunetka 2007, str.62.)  Josef Kunetka dokonce publikoval závažný dokument – Fragebogen, čili přihlášku k říšskému občaství podle norimberských rasových zákonů, kde na str.2 tohoto dotazníku dr. Walderode uvádí svou příslušnost („Zugehörigkeit“) ke straně Henleinpartei (opus cit., str 72, bod 12 Fragebogenu.). K tomu podotýkám, že v dotazníku původně dr.Walderode vyplnil slovem „Mitglied“  - člen, a pak podle instrukce dotazníku, která požadovala příslušnost („Zugehörgkeit“) opravil tímto německým výrazem! Viz fotokopii v citované knize, str.72.

Ani tento badatel nikdy nebyl žalován pro pomluvu dr. Kammenlanderovou.

Konečně se kauze Walderode věnoval doc.JUDr. Josef Benda ve výše citované monografii o velkých restitučních kauzách bývalé šlechty po r.1989 (zde cituji II. vydání Tuláček 2013.).

Nové skutečnosti o JUDr. Karlu Des Fours-Walderodea jeho rodičích

Docent Benda v citované monografii zveřejnil doslova bombu pro dosavadní řešení kolaborace němčící šlechty protektorátu. Byl to nález Návštěvní knihy reichsprotektora Protektorátu Böhmen und Mähren  Konstantina von Neuratha, válečného zločince Norimberského soudu. V této návštěvní knize se podepsaly desítky příslušníků vysoké i nižší německé šlechty: docent Benda návštěvní  knihu von Neuratha nalezl ve státním archivu U.S.A. a její pravost nelze zpochybnit. Je famózní, že české média nejenže nezaznamenala vydání této knihy, byť její vernisáž proběhla v Senátu ČR, ale velkoryse a velecudně zamlčela právě epochální význam tohoto nálezu pro vývoj hodnocení kolaborace protektorátní šlechty v okupovaném Československu.

V této návštěvní knize je podepsán nejen dr. Karl Walderode sám, ale rovněž i jeho rodiče.

Co to znamená pro hodnocení postojů této šlechty k protektorátu, je zjevné a bude to i předmětem dalšího rozsáhlého bádání – a nepochybně i  naivních pokusů protistrany o zlehčování a bagatelizaci této dějinné reálie protektorátu!

Dnes je neoddiskutovatelně jasno, že každý návštěvník říšského protektora, který byl rozhodujícím hybatelem okupačního režimu zavrženého hitlerismu, byl a musel být prověřeným árijcem, říšským občanem plně loajálním k III. říši a k jejímu  zavrženíhodnému režimu, anebo osobou v obdobném postavení. Podle terminologie poválečné Mezispojenecké komise, která zavedla příslušné stupně kolaborace, byl každý takový návštěvník minimálně  tzv. „souběžcem“ („Mitlaufer“) III.říše, loajálním k říšské nadvládě protektorátu. U nás se takové osoby označovaly jako „kolaboranti“. Vyviňování z tohoto hodnocení je podle mne nesmyslné a  nepřípustně zjednodušující.

JUDr. Karl des Fours-Walderode byl podepsán v Návštěvní knize von Neuratha již brzy po okupaci, a to dne 4. července 1939. Jeho rodiče pak 10.10.1939. Op.cit. str.784 a 785. (II.vydání Tuláček Praha 2013.).

Resultát: Pakliže obecné soudy doposud zvrátily osvícený rozsudek Okresního soudu v Liberci JUDr. Jiřiny Tauchmannové ze dne 29.12.2005 čj. 24 C 167/2004-188, kterým soudkyně naprosto jednoznačně konstatovala provinění JUDr. Karla Walderodeho vůči státu dle dekretu 33 a Výnosu Ministerstva č.20 věstníku č.33/1945 Sb., a zamítla restituční nárok, je nanejvýše kontroverzní, kdy se po tak dlouhém době a rozsáhlém bádání dospívá ke kontroverznímu výnosu vyššího soudu ve smyslu známé římské praktiky „AETHIOPEM DEALBARE“ anobrž „vypírání Etiopana“. Proti nálezům, proti dekretálnímu právu, proti všem.

Čest dekretálního práva tak prozatím zachránila osvícená liberecká soudkyně. Zdali se toto naplní, o tom musí rozhodnout instance nejvyšší – Ústavní soud. V opačném případě se dočkáme BESTIE TRIUMPHANS na českém státním právu.