České národní listy

Prof. PhDr. Jan Rataj, CSc.

Ve válečných letech 1943-1944 vstupovala do praktické roviny nová linie čs. zahraniční a vojenské politiky. Jejím tvůrcem byl prezident E. Beneš. Politika "mostu mezi Východem a Západem" měla v Československu umožnit vyrovnání vlivů SSSR a západních demokracií: "My budeme dělat politiku," konstatoval E. Beneš, "rovnováhy vlivu Západ i Východ, 50 %-50 %.“1) Nová zahraničněpolitická linie vycházela z existence protifašistické východozápadní aliance. Předpokládala, že konvergence zájmů západních spojenců a Sovětského svazu se v poválečném období rekonstrukce ještě prohloubí a že se stane dlouhodobým pilířem mezinárodních vztahů.

K narušení dosavadní převažující prozápadní československé orientace přivedla E. Beneše rovněž celá řada neblahých zkušeností. Mnichovské selhání demokratických mocností Západu - Francie a Velké Británie - se stalo chronicky palčivým prvkem prezidentova myšlení. Rezervovaný či obojaký přístup Francouzů a Britů k československým zájmům a státnosti pokračoval i po vypuknutí druhé světové války: několikaleté neplnoprávné postavení československé exilové vlády, spory o uznání právní kontinuity ČSR a anulaci Mnichova, o legalitu Slovenské republiky, počáteční benevolence k protičeskoslovenskému separatismu části českých Němců vedených W. Jakschem, váhavé postoje k odsunu Němců, promaďarské nálady u vlivné skupiny britských politiků, favorizování zájmu Polska na úkor ČSR, konfederační projekty, omezující československou suverenitu či nerespektující územní integritu Československa v hranicích z roku 1937. Ještě 7. července 1943 navrhl britský ministr zahraničí A. Eden vytvoření federativního státu z ČSR, Rakouska, Maďarska a Jugoslávie. 2)

Od nového pojetí Československé republiky jako mostu mezi Západem a Východem E. Beneš očekával zvýšení významu československé diplomacie ve stycích mezi západními spojenci a SSSR, a tím i vytvoření širšího prostoru pro vlastní samostatnější politiku a realizaci československých národních zájmů. Specifické postavení ČSR mezi spojeneckým Západem a spojeneckým Východem mělo posilovat československou suverenitu tak, aby se obnovený stát již nestal pasivním objektem velmocenské politiky. Nová zahraničněpolitická linie navazovala na nenaplněné úsilí meziválečného Československa o reformu mezinárodního řádu, v němž by získaly respektovanou a svébytnou úlohu i střední a malé státy. Tyto Benešovy představy nebyly zcela v souladu s britskou válečnou diplomacií, jež se snažila zavázat USA a SSSR, aby nenavazovaly jakékoli smlouvy s menšími státy před mírovou konferencí. Prezident E. Beneš nerespektoval tuto snahu Britů s tím, že jde o imperiální uzavírání dveří diplomatického klubu před příslušníky malých národů.3)

Ruskou kartu používala Benešova aktivní diplomacie v Londýně úspěšně. Ještě před podepsáním československo-sovětské smlouvy r. 1943. S její pomocí nutila lavírující Brity k postupné akceptaci čs. návrhů, požadavků a stanovisek.

Prvním konkrétním plodem nové linie čs. zahraniční politiky byla spojenecká smlouva se Sovětským svazem z 12. prosince 1943. Ta měla být vyrovnána nezbytnými spojeneckými smlouvami se západními demokraciemi. E. Beneš si nepřál, aby západní demokracie odevzdaly střední Evropu do neomezeného vlivu Sovětského svazu a neúčastnily se uspořádání jejích poměrů. "Nechci, aby jejich vítězství bylo příliš veliké," konstatoval o Sovětech podle záznamu J. Smutného. "Pokud by se tak stalo, byli by se svým komunismem nesnesitelní.,,4) V posledních letech války byl čs. prezident stále více přesvědčen, že SSSR překonal bolševickou etapu a dozrál ke standardní partnerské spolupráci s demokratickým světem. Rozpuštění Komunistické internacionály, spolupráce SSSR s Velkou Británií a USA v antifašistické koalici vedly E. Beneše k představě, že "systém sovětského socialismu musí se vyvíjet napravo",5) že sovětská zahraniční politika pod Stalinovým vedením rezignuje na proletářsko-internacionalistický export revoluce. Mezi sovětským socialismem a kapitalismem bude docházet k toleranci, vzájemnému sbližování a přejímání podstatných atributů.6)

Nezbytnost spojenectví obnovené ČSR se SSSR zdůvodňoval E. Beneš i svou prognózou, podle níž po válce bude Sovětský svaz hrát dominantní úlohu v evropské mocenské politice.7)

Od spojenecké smlouvy se Sovětským svazem očekával především záruku obnovy ČSR v jejích hranicích z r. 1937 a posílení vnější bezpečnosti státu, aby bylo zabráněno jakékoli budoucí německé hrozbě. "Jsem si skoro jist, že jako v minulosti," svěřil se 29. září 1943 L. K. Feierabendovi poté, co Velká Británie odmítla jeho nabídku na spojeneckou smlouvu, "nemají (Angličané) ani nyní žádný zájem o naši evropskou oblast. Neležíme na moři, jsme v srdci Evropy, jsme jim dalekou a neznámou zemí, jak by řekl Chamberlain".8) Benešova "východní diplomacie" r. 1943 byla posilována vývojem na válečných frontách. Po obratu u Stalingradu se sovětské armády daly na postup do východní a střední Evropy, zatímco postup západních spojenců v Evropě byl i po dlouho odkládaném otevření druhé fronty zpomalen. V druhé polovině r. 1943 nebylo již pochyb o tom, že proti původním předpokladům dojde k osvobozování ČSR nejprve z východu a že určitá část čs. území bude obsazena sovětskými spojeneckými vojsky. Sovětský vojenský faktor na území ČSR mohl za absence čs.-sovětských spojeneckých svazků a záruk vést k nežádoucím státoprávním změnám a k závažným protidemokratickým vnitropolitickým zvratům, inspirovaným komunisty.

E. Beneš čs. komunistům nedůvěřoval. Jeho vztah k nim vystihla výstižně slova L. K. Feierabenda: "Beneš nikdy našim komunistům na rozdíl od Sovětského svazu plně nevěřil, ale byl ochoten jim v mnohém ustupovat, aby si zajistil přízeň Sovětů"9) Po zkušenostech z meziválečného Československa prezident chápal jejich úlohu jako disciplinovaného nástroje sovětské zahraniční politiky. Přechod moskevského vedení KSČ k politice široké národní fronty od "dělníka k továrníkovi", odvrat od negativního hodnocení jeho osoby a čs. odboje z let 1939-1941, ke spolupráci označoval za "taktizování". Pověřil náčelníka vojenské mise v SSSR plk. H. Píku, aby zjistil skutečné politické a státoprávní cíle čs. komunistů v SSSR, skryté za agitačním nánosem. Odpověď přišla v Píkových depeších z 27.-28. 8. 1942 a 17. 9. 1942: 10) Stále mnoho komunistů vyznává ideu ČSR jako státu diktatury proletariátu a součásti sovětské federace. Dalším názorovém proudem bylo pojetí ČSR jako státu "liberalistické demokracie" se silnou komunistickou stranou a dominantním vlivem Sovětského svazu

Sovětizace Československa se měla uskutečnit v závěru války. Rozhodující úlohu mělo sehrát partyzánské hnutí, řízené kádry ze sovětských a čs. komunistických výsadků, uskutečňovaných bez vědomí čs. vlády. Při sovětizaci státu měla napomáhat politická činnost sovětské armády, rozvíjená ihned od vstupu na čs. území. Mimořádný význam byl v tomto smyslu přikládán též československé vojenské jednotce v SSSR, kterou sovětské velení za pomoci čs. komunistů dostávalo pod svůj vliv. Stanovenému cíli odpovídaly i propagační směrnice. Vědomí Čechů, Slováků a podkarpatských Rusínů mělo byt ovlivňováno tezí, podle níž jediným osvoboditelem Československa je SSSR. Prezidentovi Benešovi a vládě v Londýně byla přisouzena úloha představitelů neblaze zaniklé první ČSR a politiků, kteří jsou plně odpovědni za Mnichov 1938.

Čs. komunisté v Moskvě proto zaměřili svou odbojovou činnost na rozpoutání partyzánské války v českých zemích a na Slovensku. Partyzánský předvoj měl působit jako podpůrný činitel pro následné vojenské operace Sovětské armády. Tato koncepce negovala plány na povstání, vypracované československým ministerstvem národní obrany v Londýně. O možnosti obnovy "demokratické, benešovské ČSR" čs. komunisté v SSSR uvažovali pouze v tom případě, kdyby se sovětská armáda do střední Evropy vůbec nedostala. Kromě informací o politických cílech čs. komunistů v SSSR mělo ministerstvo zahraničí zprávy o agitaci komunistů na Slovensku za sovětské Slovensko.

Podpisem čs.-sovětské spojenecké smlouvy a následujícími přímými kontakty s J. V. Stalinem chtěl E. Beneš eliminovat sovětskou podporu mocenským ambicím čs. komunistů, zajistit možnost existence demokratických sil v poválečném Československu a uchránit čs. společnost před občanským rozvratem, jak se rýsoval v Polsku, Jugoslávii a Řecku. Slovy Jana Masaryka E. Benešovi "důležité je, aby Moskva jim (komunistům - J. R.) dala pokyn, aby hledali řešení jen v rámci Československé republiky".11)

Smlouva měla být právní pojistkou sovětského nevměšováni. Již na počátku čs.-sovětského jednání o uzavření spojenecké smlouvy v lednu 1943 E. Beneš …

1) Rozhovor E. Beneše s Msgre Kaczyllskim, 21. 8. 1943, in: Dokumenty z historie čs. politiky 1939-1943, cd. L. Otáhalová. M. Červinková, 1.. Praha 1966, s. 360-361; K Benešově ruské politice v letech 1943-1944 viz blíže T. Brod, Moskva. objetí a pouto. naděje a hrozba, Československo a Sovětský svaz v letech 1939-1945. Praha 1992; I. Pfaff, Tragédie plná omylů, Kritický portrét Edvarda Beneše, Reportér. 1990. č. 9. příloha. Oba autoři bez přihlédnutí k souvislostem spojenecké politiky i koncepci E. Beneše mu jednostranně přičítají vinu za ztrátu čs. suverenity. "Beneš tu zcela dobrovolně a z vlastní iniciativy, aniž k tomu byl Sověty sebe méně nucen, vydal československou suverenitu úplně na milost a nemilost Sovětům" (I. Pfaff o moskevských jednáních v prosinci 1943, c. d.. s. IX). Objektivnější pohled podala studie F. Janáčka a J. Němečka. Reality a iluze Benešovy "ruské" politiky 1939 -1945. in: sb. Edvard Beneš, československý a evropský politik. Praha 1994, s. 71.

2) Viz blíže H. Hanak. Prezident Beneš, Britové a budoucnost Československa 1939-1945, Historie a vojenství. 1995. č. I, s. 32.

3) Tamtéž, s. 31.

4) Tamtéž, s. 17.

5) E. Beneš, Demokracie dnes a zítra. Praha 1946, s. 262

6) Viz blíže E. Beneš, tamtéž; Nová slovanská politika. Praha 1946.

7) "Francie se ukázala neschopnou, vyčerpanou mravně i fyzicky a bude to trvat hodně dlouho, nežli se vzchopí a bude zase hrát nějakou roli v evropské politice. Anglie sice v této válce je hlavní evropskou mocností, ale právě průběh války povede k jejímu sblížení s Amerikou, za čas Anglie ztratí zase přímý zájem na Evropě. Německo bude úžasně vyčerpáno a všichni budou mít společný zájem na tom, aby se už nemohla opakovat historie jako po poslední prohrané válce a vynasnaží se, aby Německo nebylo dlouho dobu válečným nebezpečím Evropy. Bude tu tedy jedině Rusko jako jediná evropská velmoc." (E. Bencš 12.7. 1941. in: DHČP, c. d., s. 242.)

8) L. K. Feierabend, Beneš mezi Washingtonem a Moskvou, od jara 1943 do jara 1944, Washington 1966, s. 86.

9) L. K. Feierabend, Soumrak demokracie, Londýn 1986, s. 289

10) Viz blíže O. Janeček, Na cestě k Národní frontě. Odboj a revoluce - zprávy. 1969, č. 4, s. 145. 11) J. Masaryk, E. Benešovi 13. 5. 1943, in: Slovenské národné povstanie - dokumenty, ed. V. Prečan, Bratislava 1965, s. 75.

.

.