Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kluci, hlídejte, já se jdu zeptat, kdo nás vezme na noc

12. 10. 2022

Kluci, hlídejte, já se jdu zeptat, kdo nás vezme na noc

 

Začnu tím, jak jsem se stal Znojemákem. Sám jsem se narodil 1.10.1929 v Bezděkově nad Metují. Tatínek sloužil v armádě jako rotmistr-podkovář v Josefově. V roce 1933 byl po modernizaci a zrušení jednoho dělostřeleckého oddílu přeložen do Znojma do Louky k 53. dělostřeleckému pluku a poté k 24. pěšímu pluku do Žižkových kasáren. Bydleli jsme u Frančiců v suterénním bytě. V roce 1935 naši koupili na dluh domeček ve dražbě, a to v Marákově – Otakara Březiny č. 27. Byl jsem malý kluk, ale pamatuji  ještě dřevěné domky – kolonii u silnice na Prahu. Děti z této kolonie – také se říkalo kolonka chudých – nosily všechny bílé podkolenky, to byl rok 1937 a 1938. Většina byla česká a neměla nic společného se sudeťáky. Teprve po válce mi prozradil Karel Krauz, který byl jedním z těch podkolenářů, že za to dostávali peníze.

 

Znojemský Mansperk byl samý sedlák a rolník, většinou to byli Němci. Naproti byla lipová alej, a když šli Němci v r. 1946 na odsun, tak slibovali, že na těch stromech budou Čechy věšet, až se vrátí. Kupodivu nikdy jsem neslyšel výraz Rakušák, vždy jenom Němci a jen ve spojitosti s těmi, co vyznávali Hitlera.

 

Mnichov, to mi bylo 9 roků, a tak mi starosti rodičů připadaly jako strach z války. Naši spláceli půjčky na dům, a tak si nemohli dělat nějaké zásoby jako ti druzí. Koncem září, spíš 1. října musel být táta při evakuaci kasáren, ani nechodil domů. Museli jsme pryč z odstoupeného území. Poslal nám několik vojáků a dvě nákladní auta se vzkazem: „Jeďte do Častohostic ke Komendům“. Asi se k jeho doporučení neznali, tak nás vojáci složili na návsi. Maminka nám poručila: „Kluci, hlídejte, já se jdu zeptat, kdo nás vezme na noc“. Teprve v dospělosti, až jsem vzal rozum, jsem pochopil, co musela maminka prožívat, hromádka majetku a dva kluci, noc na krku a cizí náves. Neznám jméno stařenky, které jsme se zželeli a vzala nás na čas do svého výměnku. Věci nám pár lidí pomohlo uložit do stodol. Co se z toho všeho podařilo zachránit, nevím. Byla to těžká a tragická doba. Táta se vrátil a to bylo v tu chvíli to nejdůležitější. Vyprávěl, jak naše armáda musela Němcům vracet v mobilizaci rekvírované koně a jak každý chtěl vrátit koně lepšího, než který mu byl odveden. Moc se na tátu zlobili, že měl přesnou evidenci, při odběru koně jeho číslo vypálil do kopyta koně a v protokolu byl podpis majitele koně.

Koncem května 1945 jsem jel s maminkou podívat se do Znojma, jak to vypadá s domkem. Táta po návratu načapal Němce, co se vrátil a začal domek rabovat, tak ho nechal sebrat do sběrného tábora. Jenže tento Němec byl za války trafikant a za cigarety se dalo koupit vše, natož propuštění z tábora, když hranice byla tak blízko. No a dnes jsou všichni zase hodní Austrijáci. Ten náš Němec bydlel celou válku v domku jako ve svém (vlastně ne, neboť nic neopravovala o domek se jako majitel nestaral, o nájemní smlouvu či placení nájmu se nezajímal, takové banality vzhledem k rasové méněcennosti majitele ho nejen nezajímaly, ale ani jej nenapadly). Rodiče dluh za nezaplacení hypotéky museli bance zaplatit, aniž mohli domek užívat. Žádného odškodnění, stejně jako celý náš stát a národ, se nedočkali.

Stanislav Vojtěch, tehdy Znojmo    

Soužití Čechů a Němců na Znojemsku