České národní listy

Klaus Kinkel, německý ministr zahraničních věcí, prohlásil, že je nutné srazit Srbsko na kolena

 „…Znovusjednocené Německo chce narušit evropskou rovnováhu. Neboť národní scénář Němců nemá za cíl uspokojení demokratickým národním státem, ale vytvořením středoevropské velkoříše mezi Francií na západě a Ruskem na východě. Tak tomu vždy bylo a bude. Je to nutkavý sen Němců obnovit impérium Římské říše.

Program této mocenské politiky je jednoduchý a téměř stupidní. Jde o věčný trojskok: nejprve Evropa, pak svět a konečně válka. Tento program stojí na nevykořenitelné představě o ohrožení, vyplývající ze zeměpisné polohy, a odtud objektivně odvozené nezbytnosti stát se přední evropskou velmocí.

V roce 1871 následovala fáze stabilní evropské politiky. Pak se rozvíjela dlouhá fáze evropského rozpadu, paralelně s ní probíhala fáze světové politiky a nakonec fáze přípravy k válce. Za Hitlera se vše odehrávalo přesně stejně. Kolik let ještě potřebujeme?

Co je překvapivé, je skutečnost, že německé zájmy zůstaly po léta a staletí stejné – jak politicky, tak geograficky. Neustále jde o jedno – stabilizace Německa v Evropě, ovládání Evropy, získání vlivu na východě, v Orientu, v Africe, na Dálném východě. Mnozí mohou namítnout, že se časy změnily. Proti teorii této knihy svědčí významné argumenty:

1) Němci se již nehodí k ovládnutí světa. Odvykli si a jsou rozmazleni.

2) Mnozí si myslí, že ekonomické a politické sítě již zamezí, aby již potřetí vztáhli ruku po světové moci.

Z druhé strany je však si třeba uvědomit, že Německo mírovou cestou dosáhlo, co chtělo. Je uznávanou velmocí a mistrem světa ve vývozu.

Německo je na cestě stát se světovou velmocí. Také Německá říše potřebovala 25 let, než v roce 1896 mohl císař Vilém prohlásit, že „ z Německa se stala světová velmoc“. Teprve poté začala konkurovat obávané a mocné Anglii.

Také nové Německo, až se stane světovou říší, vyzve svého posledního rivala, Ameriku, k měření sil. Dnes ještě Německo Ameriku potřebuje. Ruku v ruce obě mocnosti chtějí zničit ruské impérium – vzít ho do kleští. Amerika chce vládnout v Pacifiku a Němci Evropě.

K historii Německa však patří nespokojenost, touha po větší a větší moci, touha vládnout tak jako slepice vejci. Německo je zase zemí, kde „eros moci“ voní opět mužně…

Jeden bývalý generál francouzského letectva řekl: „Helmut Kohl drží své Germány v šachu, stejně jako Bismarck v 19. století. Ale po něm převálcují Němci opět celou Evropu od Königsberku na východě až po poslední kout na Balkáně“.Němci se radují z každého rozšíření Evropské unie. Spatřují v něm zvětšení německé moci. Skandinávie a Rakousko jsou novými vazaly Německa.

Francouzský velvyslanec v Bonnu Francois Scheer informoval tisk o vystoupení ministra Kinkela, který hrozil Španělsku, že mu zlomí vaz, jestliže bude dál bránit vstupu skandinávským zemím do EU. Scheer prohlásil: „Německo chce rozšířené Evropě vnutit svou vůli“. Po tomto rozhovoru byl Scheer pozván na ministerstvo zahraničí a donucen svá slova odvolat. Tisk psal „o vlastní brance“ a všem bylo jasné, kdo zvítězil.

Koncem roku 1993 řekla M. Thatcherová Spieglu: „Vy, Němci, nechcete zakotvit Německo v  Evropě, vy chcete zbytek Evropy zakotvit v Německu.“

Rusko – říše zla, byla přijata do okruhu civilizovaných národů. Ale Gorbačov a Genscher, tehdy nejoblíbenější politici Němců, koncem roku 1991 zcela nečekaně zmizeli z politického jeviště. V roce 1992 začíná nový, jiný čas. Začíná obnovením staleté rivality mezi Ruskem a Německem. Znovu spojené Německo hodlá Rusko vytlačit z Evropy. Nemocný muž v Moskvě se proti tomu nemůže bránit (Putin dneška,není Jelcinem minulosti-red.). Je přetížen i vnitřními problémy země, takže se zdá, že Německo má na východě volnou ruku… Rusko je považováno za ostrov přírodního bohatství, který má být vykořisťován, nikoliv vybudován…

Ještě v červnu 1991, když už situace na Balkáně se stávala téměř bezvýchodnou, pokusila se Evropská unie všemi prostředky podpořit Jugoslávii jako jednotný stát. Prezident komise EU Jaques Deloros lákal dohadující se strany programy okamžité pomoci, nabízel půjčky několik miliard dolarů a rychlou asociaci země do EU: Přesto Slovinci a Chorvati byli k neudržení. 25. 6. 1991 vyhlásili svoji  samostatnost a odmítli se zúčastnit jakýchkoliv jednání  o možné společné budoucnosti všech jugoslávských národů.  Tím začala v Jugoslávii válka. Tím opět byla nastolena otázka Orientu. Evropské mocnosti se nedohodly na tom, co je nutné dělat. Velká Británie, Francie a Holandsko trvaly na zachování jednoty státu, stejně jako USA a generální tajemník OSN.  Němci se však vyslovili pro uznání nezávislosti Slovinska a Chorvatska. Stanovisko ostatních států se jim podařilo zvrátit. 15. ledna 1992 uznala EU Chorvatsko a Slovinsko, Makedonie a Bosna následovaly. JUGOSLÁVIE ZANIKLA. Válka o Bosnu mohla začít. 24.5.1992 prohlásil německý ministr zahraničních věcí, že je nutné srazit Srbsko na kolena.

Výňatek z knihy Wolfgang Michal „Německo a příští válka“, Berlín, 1995