České národní listy

Ke stati pana Dr. Zbořila. Životopisy kandidátů na prezidenta mohou být také legendami

Stati o legendách presidentů

Jiří Jaroš Nickelli, Společnost L. Svobody Brno

Stať pana Dr. Zbořila (PL) o legendách presidentů velmi názorně ilustruje současný stav literárního světa lavírujícího mezi dějinným faktem, dějinným mýtem a adorační legendou mocných.

V podstatě se tu ve spirále opakuje dějinný mýtus středověkých vládců a světců - tedy oblast hagiografické legendy kontra tzv. pozitivistická historie. Z té si dnešní autoři berou jen útržky, které podle veřejnopublikační machy spojují v nestravitelné celky, u niž si de facto nemůžeme ověřovat všechna fakta tak, aby dávala přesný obraz, nikoli mediální paobraz. 

Toto vše účelově vyhovuje dnešnímu korporátnímu globalismu, jehož požadavkem je plnění mediálních úkolů, nikoli exaktní historické pravdy. Jak to výstižně řekl jeden profesionál amerických Public relations : "My nejsme služebníky pravdy, my plníme úkol."

Ve středověku tento úkol plnila hagiografická a panygerická literatura - životopisy vládců a světců. U nás je to například klasická svatováclavská legenda, která našla nejvyšší stupeň použitelnosti v okupovaném protektorátu. Další taková klasická legenda je oslavný rituální životopis Johánka z Pomuku, alias Jana Nepomuckého, vyrobeného barokního světce, dokonce masově zlidovělého. Katolíci dodnes nechápou proces glorifikace tohoto středověkého preláta. Jejich chápání problematiky Johánka z Pomuku se rovná zhruba primitivnímu prvoplánovému vnímání moderního diváka historického velkofilmu hollywoodského typu.

Stejně tak lze hodnotit vnímání tzv. světce Jana Sarkandra, de facto špiona v protihabsburském táboře. Atd.

Zatímco někteří skuteční hrdinové katolické církve z éry nacismu, byli dlouho upozaděni nebo problematizováni různými komisemi vyššího kléru katolické církve. To byly případy faráře Štemberky z Lidic, polských kněží z doby Generálního gouvernementu, italských kněží odhalujících pravdu o vraždění hitlerovců v Marzabottu, atd.

Klasický příklad účelové legendizace a lžiadorace pak představují životopisy banderovců, litevských a lotyšských esesáků, a Paveličových ustašů, dnes také albánské UCK a muslimských bosenských bojovníků. Pravdu o albánské UCK publikovala až komisařka Haagu madam Carla da Ponte, přičemž první vydání jejich knih byla z tohoto důvodu likvidována.

Zatímco legendy o Francových "bojovnících za svobodu" již dávno padly, byly vyvráceny objektivními historiky a dokonce i katolickými kněžími, tak legendy o banderovcích, ustašovcích, muslimech Balkánu a dnešních ukrofašistech bujně košatí -  a plevelí je veškerá západní média, jež "nejsou služebníky pravdy, ale plní úkol".

Takže řečeno se starými historiky - "Nic nového pod sluncem", Nihil novi sub sole.