České národní listy

Když šel otec s matkou k volbám, mladý henleinovec, syn mimoňského majitele textilní továrny, jim nadával a na maminku dokonce plivl

Jaké bylo naše rozhořčení, když jsem jednou při cestě do školy viděli, že na základním kameni školy je český lev přelepen hákovým křížem!

V roce 1935 se naše rodina (otec, matka, sestra a já) odstěhovala do pohraničního městečka Mimoň u České Lípy, kde byl otec pověřen vedením místního finančního úřadu. Bydleli jsme ve služebním bytě  v jednoposchoďové vilce se zahradou. V přízemí byly úřadovny , v 1. poschodí jsme měli krásný byt.

Nakupovat jsme chodili naproti přes ulici do koloniálu, jehož majitelé byli Němci. Pokud si vzpomínám, chovali se před rokem 1938  k Čechům vlídně  a ohleduplně, stejně se k nám choval  i personál zahradní restaurace  „Unter den Linden“ poblíž našeho bydliště. Rovněž úředníci podřízeni mému otci byli laskaví lidé , ale u některých došlo ke změně chování koncem roku 1937 a v roce 1938. Kontakty s Němci ochladly. Němci jednali odměřeně, s odstupem a bohužel někdy i drze a provokativně. Ale ne každý Němec byl stejný. Vzpomínám v této souvislosti na dva německé úředníky, pana Horna a Kaubeho, z nichž Horn se k nám choval až do poslední chvíle taktně a laskavě. Kaube však nadutě až výhrůžně. V našem prostředí se objevily i provokativní akce, např. když šel otec s matkou k volbám, mladý henleinovec, syn mimoňského majitele textilní továrny, jim nadával a na maminku dokonce plivl.

Mezi našim domem a hostincem „Unter den Linden“ bylo staveniště, kde se jednoho rána objevilo kolečko s emblémem naší republiky, což mělo značit, že „ČSR se veze“. Prvního září 1938 jsem začal v Mimoni chodit do české menšinové školy dr. Edvarda Beneše. Jaké bylo naše rozhořčení, když jsem jednou při cestě do školy viděli, že na základním kameni školy je český lev přelepen hákovým křížem! Těchto incidentů byla celá řada a já uvádím jen ty, které se mi natrvalo zafixovaly v paměti.

Koncem září 1938 po mnichovském diktátu musel otec úřad uzavřít a zařídit naši evakuaci. Maminka měla v každé ruce kufr, já se setrou školní brašny, a tak jsme odjeli s otcem do České Lípy, kde jsme přesedli na vlak do Prahy, Nikdy nezapomenu na ten děsivý večer na českolipském nádraží, přeplněném uprchlíky, z nichž každý měl s sebou jen to, co unesl. Šlo převážně o matky s malými dětmi, vládl zde chaos, lidé křičeli, čeští vojáci pomáhali dětem a starým lidem do přecpaných vagónů, prostě byl to pro mne první příznak války a velký zlom v mém životě. Otec zůstal sám v Mimoni ještě asi týden, přemístil se do opevněné četnické stanice, hájené našimi lidmi střelbou ze zbraní před útoky ordnerů. Mezitím jsme žili s matkou v Plzni  u jejích rodičů, kam za námi otec začátkem října přijel. Z pohraničí otec přepravil do vnitrozemí jen část nábytku a vybavení bytu; transfer byl organizován z Plzně a vím jen, že si osádka vozu musela cestu do Mimoně doslova prostřílet.

Rudolf Barcal, tehdy Mimoň