České národní listy

Když nacisté nemohli zavřít a zavraždit prezidenta Beneše, zavírali a vraždili jeho příbuzné

Stále se u nás vyskytují všeznalci a písálci, kteří, jak se jen naskytne příležitost, plivnou si s gustem po bývalém prezidentovi dr. Edvardu Benešovi. Lehce se pozná, že jednají v cizím zájmu, o lokaje a ohnuté hřbety  nebyla u nás nikdy nouze. Ti, kdož životní dráhu dr. E. Beneše mohli sledovat, ví, co pro tuto republiku vykonal i jakého vděku na konci života se dočkal.  Jeho odboj a úsilí za druhé světové války nemohou zpochybnit žádné pomluvy, žvásty. Vzpomeňme třeba na ten surový útok s odrhovačkou, když odlétal do Anglie – „Popad Henku, vykrad banku…“

Málokdo asi muž ví, že Hitler, který Beneše zuřivě nenáviděl, v ničem nepolevil.  Obsazením republiky získal kořist – příbuzné prezidenta Beneše. Jeho represivní nástroj – gestapo, se do postihu vložilo s vervou. Perzekuci neušla neteř prezidenta , učitelka Emilie Vožehová, provdaná Kabátová z Kožlan. Gestapáci ji sebrali při vycházce, v kočárku s malým děckem, za ruku vedla osmiletou dceru.  Několik dní poté zatkli i bratra paní Kubátové, Stanislava Vožeha, který bydlel v Praze. Po několikatýdenních výsleších skončil v koncentračním táboru v Polsku. Propuštěn byl, až když na následky týrání úplně oslepl.

V té době v koncentračním táboře Osvětim, 7. října 1942 umírala manželka již zemřelého Bedřicha Beneše (bratr prezidenta), Marie. Později – 17. března 1943 zemřela i jejich dcera  Jarmila. Za necelých šest měsíců po zatčení   umřela v listopadu 1943 další příbuzná, Emilie Kubátová, matka dvou malých dětí. Jediným proviněním všech zemřelých i nadále vězněných bylo, že byli příbuzní prezidenta E. Beneše. Proto museli být potrestáni. Hitler byl mstivý a podlý. Jiří Beneš, synovec prezidenta Beneše, byl také vězněn v koncentračním táboře. Po osvobození se vrátil domů a napsal knihu „V německém zajetí“, s jejímž obsahem se postupně seznámíme.

Byla to opravdu krutá daň, kterou musel odvést kožlanský rod Benešů. Mnozí dnes odpočívají na tamním hřbitově. A i zde je třeba se zmínit – není tomu zas tak dávno, co hrob Benešových rodičů byl vandalsky poničen. Očekávat, že se o tomto někdo z těch, kdo umí házet jen bláto a pomluvy, se také zmíní, je marné. Za to by pochvalu a bakšiš jistě nedostali. Dokonce o tom dostatečně nahlas nemluvili ani ti, co by měli, od nichž by se to dalo očekávat.

Je vidět, že Hitlerovi pohrobci se toho u svého idolu hodně naučili. Bourat hroby nebo dokonce celé hřbitovy byla zvrhlá specialita nacistů. Dnes nejsou zatím dost  smělí, a proto si dovolí jen  na nějaký hrob, ale i to je odsouzeníhodná a neodpustitelná ničemnost, kterou civilizovaný svět již dlouhou dobu nezná.

Josef Sedlák, Plzeň