Když jsme vezli to nejnutnější autem, házeli po nás žiteničtí Němci při odjezdu kameny.
Když jsme vezli to nejnutnější autem, házeli po nás žiteničtí Němci při odjezdu kameny.
V roce 1928 se rodiče odstěhovali z Bohušovic do Žitenic. Moje maminka tam byla školnicí v české škole a tam jsme ve dvou místnostech bydleli.
Byla to jednotřídka s jednou další třídou, kde byla školka. V budově bydlel i řídící učitel se svou rodinou. V Žitenicích byla ještě německá škola, větší, měla tři třídy. To proto, že zde bylo více Němců než Čechů. Tatínek pracoval v asi 7 km vzdáleném terezínském mlýně, kam jezdil za každého počasí ze Žitenic na kole. Pracoval na tři směny, tedy i na noční. Nás bylo celkem pět a jeho plat nebyl velký. Když jsme vychodily – já i obě mé sestry – pátou třídu žitenické školy, chodily jsme do měšťanky v Litoměřicích. Aby nás rodiče uživili, musela maminka chodit pomáhat sedlákům na pole nebo prala bohatším lidem prádlo. Sama si vařila mýdlo i sušila škrob, který se dělal z brambor. To bylo hodně práce, ale maminka tím ušetřila, a tak jí zbyl celý obnos, který za vyprání prádla dostala.
Každý rok jsme také chodily s maminkou česat chmel do Ploskovic. Již od svých pěti let jsme se svými staršími sestrami každý den odcházela do této vsi v pět hodina ráno. Maminka nás za peníze, co jsme si vydělaly, oblékala. Starší sestra dochodila měšťanku a šla se učit řeznicí. Druhá sestra se po škole učila šít prádlo. Když jsem já dochodila čtvrtou třídu, přemlouval pan řídící tatínka, aby mě dal na gymnázium, ale to bohužel nešlo, nebyly peníze.
To už bylo v roce 1938. Do té doby bylo ještě všechno v pořádku, Žitenice stále žily pokojně. Pak se k nám ale najednou začali Němci chovat velmi nepřátelsky. Bez důvodů nám třeba rozbíjeli okna, ba dokonce jsme my, Češi, museli spát v Žitenicích v zámku, abychom byli v bezpečí. Nakonec přišel Mnichov a také naše rodina musela utéci. Když jsme vezli to nejnutnější autem, vypůjčeným ze Splavových mlýnů, kde otec pracoval, házeli po nás žiteničtí Němci při odjezdu kameny.
Prvním našim bydlištěm se pak znovu staly Bohušovice n.O, kde nám poskytla přístřeší v jediné volné místnosti rodina Koptova. Protože nás bylo pět a místnost byla jen asi 16 m2 velká, dovolil ředitel mlýna, abychom bydleli nakonec v Terezíně, v domě mezi Malou pevností a městem. Tam jsme jako rodina prožili celých šest let války a okupace, já až do svých 18. narozenin.
V Terezíně jsem dokončila měšťanku a začala se učit švadlenou. Do kasáren, které opouštělo naše vojsko, se stěhovali lidé ze zabraného pohraničí. Mohla jsem tam navštěvovat spoustu svých spolužáků. Bylo to kruté, v každé kasárenské místnosti spalo mnoho rodin s dětmi. Tito lidé měli jen nejnutnější věci, které si mohli odvézt ze svých původních domovů. Ovšem později, ještě před polovinou války, začali Němci náhle celý Terezín vystěhovávat a postupně tam umísťovali obyvatele židovského původu. Od dětí až po starce. Ještě v době, kdy se do Terezína smělo, jsme všichni byli svědky toho, jak se tam na kárách stále vozily dřevěné rakve. Terezín Němci velmi rychle vystěhovali, uzavřeli a udělali z něho židovské ghetto. My jsme bydleli šest let „volně“ přímo mezi ghettem a Malou pevností. Denně jsem viděla zástupy vězňů, kteří odcházeli kolem našeho bydliště do práce a večer se opět do Malé pevnosti vraceli. Zpět už šli jen utahaní, zbití lidé. Za domem, kde jsme bydleli, postavili Němci prádelnu, tam chodili prát Židé z ghetta – a ty jsem měla rovněž každý den na očích. Za šest let je možné prožít velmi mnoho. Od svých dvanácti do osmnácti let by toho bylo na otřesný, varovný román.
Ludmila Špecingerová, tehdy Žitenice u Terezína
