Kdy metro nemlčí… , Marek Řezanka
Vlezu dvanáctého března
do pražského metra
Všude lidi, které neznám
říkám – tím se netrap
V tunelu však cosi hlásí
Snad pád sebevraha?
Hrůzou ježí se mi vlasy
pak mi dojde – Aha
Kdepak – žádní sebevrazi
výluka to není
To jen před NATO se plazí
lidé ponížení
Že je válka, jsem se lekl
siréna jen chybí
Tak jsem začal hledat dekl
přec jenom – co kdyby?
Když jsem nabyl rovnováhu
hned mi hlavou letí:
Proč si ceníme víc vrahů
než zabitých dětí?
Ptám se těch, kdo dmou se pýchou
že dosáhli svého:
Víte, jaké bude ticho
lidi, patnáctého?
Sirény se nerozezní
čelisti nám spadnou
Vždyť jsme doma byli vězni
pro kolonu zrádnou
Co že pro nás Hitler chystal
nebude se šířit
Prostě chtěl jen trochu místa
nás měl na talíři
Nikde na nás nevytroubí
kdo že mu kryl záda
Kapitál utáhl šrouby
pevnou ruku žádal
Mějme tedy na paměti
jak se pravda pozná:
Když je z našich dětí smetí
skládkou vojna hrozná
