Kam jsme došli, každý ví…

7.11.2019 Ilona Švihlíková  

 Ekonomka Ilona Švihlíková píše o tom, proč bychom měli být s oslavami 30 let od Listopadu opatrní, když žijeme v ekonomice se strategií rozvojové země.

Výročí, obzvláště ta kulatá, se dají využít řadou různých způsobů. Někteří budou nostalgicky vzpomínat, jiným bude vadit, že někteří vzpomínají jinak, než by oni chtěli a pak, jak bývá u nás zvykem, tu budou tací, kteří budou chtít výročí využít k tomu, aby se k moci dostali ti správní lidé, kteří mají jen tu smůlu, že nevyhráli volby. Ano, od hesel „nejsme jako oni“, a „chceme demokratické volby“, jsme skutečně urazili kus cesty.

V rámci zjitřené atmosféry, plné hledání vnitřních nepřátel a ruských a čínských agentů, se ovšem budu jako pověstný švec držet svého kopyta a upozorním na článek a studii, které dosti přesně dokreslují, „kam jsme to došli“.

Na České pozici se už před pár lety objevil článek, který shrnuje „přínosy“ masové privatizace a šokové terapie. Nejsou to vyloženě nové poznatky. Průběh transformace dle receptů Washingtonského konsenzu už dávno rozcupoval americký ekonom Joseph Stiglitz (například i v knize, která u nás vyšla v nepochopitelném překladu Jiná cesta k trhu).

Problém je spíše v tom, jak málo se věnuje pozornost důsledkům rozhodnutí učiněných na počátku 90. let. Zatímco 90. léta „byla dávno“, za naše problémy může komunismus a bude tomu tak ještě v roce 2080, že? Je tragikomické pozorovat české novináře (a pravicových jich je tak 90 %), kteří se diví tomu, že si oligarchové kupují svá vlastní média (kdo by to byl v rentiérském kapitalismu, kdy čekal!). Kromě těch správných oligarchů, kteří se vykupují financováním Knihovny Václava Havla a „tím správným diskurzem“, jsou tu samozřejmě ti špatní, kteří ovšem s průběhem transformace nemají vůbec co do činění a zřejmě spadli rovnou z Marsu.

Stejně tak směšně působí „náhlá prozření“ o tom, že máme vzhledem k ekonomickému výkonu příliš nízké mzdy, problém s udržením kvality veřejného sektoru a odlivy zisků z ekonomiky, které dlouhodobě a konzistentně převyšují všechny deficity státního rozpočtu, které tak rozčilují pravicovou opozici. Inu, 500 miliard každý rok jim nechybí, vždyť každý ví, že největším problémem české ekonomiky je ten hrůzný populismus, který umožňuje seniorům, aby mohli taky trochu cestovat a navýšit svou kvalitu života.

Pozici ČR ve světové dělbě práce ukázala nejnověji analýza Deloitte. Uvidíme, do jaké míry se o ní bude mluvit, protože ukazuje jasný obrázek toho, jak se ekonomika ČR začlenila do mezinárodní dělby práce. Nízká přidaná hodnota (a v podprůměrné úrovni i u vychvalovaného automobilového průmyslu), koncentrace na procyklická odvětví, která zesilují zranitelnost ekonomiky vůči krizím, velká vzdálenost od konečného zákazníka, která potvrzuje to, že „české“ firmy mají stanovený cenový strop, pod který se musejí vmáčknout, značný dovoz meziproduktů, který ukazuje na to, že do naší ekonomiky statky připlují, levně se obrobí a zase odplují.

Všem těmto tématům jsem se věnovala v knize Jak jsme se stali kolonií. Analýza Deloitte potvrzuje, že „naše ekonomika“ (v uvozovkách, protože v ČR už není naše skoro nic) má značné množství strukturálních slabostí, které představují velké riziko pro životní úroveň i pro budoucí digitalizační trendy v ekonomice.

Světová ekonomika má hierarchickou strukturu, mezinárodní dělbu práce ovládají nadnárodní korporace (kontrolují 80 % mezinárodního obchodu). Jenže tato mocenská hierarchie, byla na začátcích transformace naprosto ignorována. Washingtonský konsenzus i „domácí odborníci“ se skutečně zasloužili o to, že se ČR držela jeho receptů a zařadila se do mezinárodní dělby práce na základě dvou faktorů: láce (podhodnocený kurz, levná práce) a geografické blízkosti vedle Německa (německá orbita). Budu se opakovat: to je strategie rozvojové země.

Připomenu v tomto kontextu i hlavní poznatky nedávno zveřejněné studie ČMKOS (Šance na přibližování českých mezd vyspělé EU). V ní najdeme „východní rozdělení“ produktu (neboli hrubý provozní přebytek je vyšší, než podíl náhrad zaměstnanců, zatímco ve vyspělých zemích je to obráceně). A studie se právě věnuje tomu, čím je ovlivňována produktivita práce – důležitá otázka ve světě, kdy je schopnost „sáhnout“ si na koncovou cenu u spotřebitele klíčová. Právě nižší produktivita práce (měřená např. HDP na odpracovanou hodinu) je, jak se ve studii ČMKOS uvádí, „nejvěrnější obraz důsledků třiceti let ‚úspěšného‘ transformování a reformování české ekonomiky“.

Nemá co do činění s „pílí“ českých pracovníků, jak mají někteří „analytici“ drzost tvrdit, ale právě s postavením „českých“ firem ve světové dělbě práce. Podle neoliberálních receptů na počátku 90. let panovalo přesvědčení, že se ekonomika „zmodernizuje sama“ (což odporuje veškerým zkušenostem vyspělých či modernizujících se zemí od USA v 18. století po Čínu). Pokud to není vláda, kdo stanoví směr restrukturalizace ekonomiky, a k tomu nutné hospodářské politiky, pak to za vás udělá někdo jiný. Ale můžete si jen nechat zdát o tom, že by tento aktér měl vůbec kdy v úmyslu zohledňovat zájmy občanů ČR…

V zemi, která by si skutečně prošla sebereflexí, by studie ČMKOS, analýzy Deloitte a další zjištění nutně vedly nejen k hluboké a odborné diskusi, ale hlavně ke změně národohospodářské politiky. Jenže, když se bolševismus přetře na modro a vydává se za liberální demokracii, tak lze místo sebereflexe a kroků k nápravě, čekat spíš kombinaci zesíleného budování kultu osobnosti, propagandu, kádrování a hledání „vnitřních nepřátel“, aby bylo vidět, jak „pravda a láska zvítězila.“ Nejsme jako oni, nejsme jako oni! … A ticho.

casopisargument.cz

 Ekonomka Ilona Švihlíková píše o tom, proč bychom měli být s oslavami 30 let od Listopadu opatrní, když žijeme v ekonomice se strategií rozvojové země.

Výročí, obzvláště ta kulatá, se dají využít řadou různých způsobů. Někteří budou nostalgicky vzpomínat, jiným bude vadit, že někteří vzpomínají jinak, než by oni chtěli a pak, jak bývá u nás zvykem, tu budou tací, kteří budou chtít výročí využít k tomu, aby se k moci dostali ti správní lidé, kteří mají jen tu smůlu, že nevyhráli volby. Ano, od hesel „nejsme jako oni“, a „chceme demokratické volby“, jsme skutečně urazili kus cesty.

V rámci zjitřené atmosféry, plné hledání vnitřních nepřátel a ruských a čínských agentů, se ovšem budu jako pověstný švec držet svého kopyta a upozorním na článek a studii, které dosti přesně dokreslují, „kam jsme to došli“.

Na České pozici se už před pár lety objevil článek, který shrnuje „přínosy“ masové privatizace a šokové terapie. Nejsou to vyloženě nové poznatky. Průběh transformace dle receptů Washingtonského konsenzu už dávno rozcupoval americký ekonom Joseph Stiglitz (například i v knize, která u nás vyšla v nepochopitelném překladu Jiná cesta k trhu).

Problém je spíše v tom, jak málo se věnuje pozornost důsledkům rozhodnutí učiněných na počátku 90. let. Zatímco 90. léta „byla dávno“, za naše problémy může komunismus a bude tomu tak ještě v roce 2080, že? Je tragikomické pozorovat české novináře (a pravicových jich je tak 90 %), kteří se diví tomu, že si oligarchové kupují svá vlastní média (kdo by to byl v rentiérském kapitalismu, kdy čekal!). Kromě těch správných oligarchů, kteří se vykupují financováním Knihovny Václava Havla a „tím správným diskurzem“, jsou tu samozřejmě ti špatní, kteří ovšem s průběhem transformace nemají vůbec co do činění a zřejmě spadli rovnou z Marsu.

Stejně tak směšně působí „náhlá prozření“ o tom, že máme vzhledem k ekonomickému výkonu příliš nízké mzdy, problém s udržením kvality veřejného sektoru a odlivy zisků z ekonomiky, které dlouhodobě a konzistentně převyšují všechny deficity státního rozpočtu, které tak rozčilují pravicovou opozici. Inu, 500 miliard každý rok jim nechybí, vždyť každý ví, že největším problémem české ekonomiky je ten hrůzný populismus, který umožňuje seniorům, aby mohli taky trochu cestovat a navýšit svou kvalitu života.

Pozici ČR ve světové dělbě práce ukázala nejnověji analýza Deloitte. Uvidíme, do jaké míry se o ní bude mluvit, protože ukazuje jasný obrázek toho, jak se ekonomika ČR začlenila do mezinárodní dělby práce. Nízká přidaná hodnota (a v podprůměrné úrovni i u vychvalovaného automobilového průmyslu), koncentrace na procyklická odvětví, která zesilují zranitelnost ekonomiky vůči krizím, velká vzdálenost od konečného zákazníka, která potvrzuje to, že „české“ firmy mají stanovený cenový strop, pod který se musejí vmáčknout, značný dovoz meziproduktů, který ukazuje na to, že do naší ekonomiky statky připlují, levně se obrobí a zase odplují.

Všem těmto tématům jsem se věnovala v knize Jak jsme se stali kolonií. Analýza Deloitte potvrzuje, že „naše ekonomika“ (v uvozovkách, protože v ČR už není naše skoro nic) má značné množství strukturálních slabostí, které představují velké riziko pro životní úroveň i pro budoucí digitalizační trendy v ekonomice.

Světová ekonomika má hierarchickou strukturu, mezinárodní dělbu práce ovládají nadnárodní korporace (kontrolují 80 % mezinárodního obchodu). Jenže tato mocenská hierarchie, byla na začátcích transformace naprosto ignorována. Washingtonský konsenzus i „domácí odborníci“ se skutečně zasloužili o to, že se ČR držela jeho receptů a zařadila se do mezinárodní dělby práce na základě dvou faktorů: láce (podhodnocený kurz, levná práce) a geografické blízkosti vedle Německa (německá orbita). Budu se opakovat: to je strategie rozvojové země.

Připomenu v tomto kontextu i hlavní poznatky nedávno zveřejněné studie ČMKOS (Šance na přibližování českých mezd vyspělé EU). V ní najdeme „východní rozdělení“ produktu (neboli hrubý provozní přebytek je vyšší, než podíl náhrad zaměstnanců, zatímco ve vyspělých zemích je to obráceně). A studie se právě věnuje tomu, čím je ovlivňována produktivita práce – důležitá otázka ve světě, kdy je schopnost „sáhnout“ si na koncovou cenu u spotřebitele klíčová. Právě nižší produktivita práce (měřená např. HDP na odpracovanou hodinu) je, jak se ve studii ČMKOS uvádí, „nejvěrnější obraz důsledků třiceti let ‚úspěšného‘ transformování a reformování české ekonomiky“.

Nemá co do činění s „pílí“ českých pracovníků, jak mají někteří „analytici“ drzost tvrdit, ale právě s postavením „českých“ firem ve světové dělbě práce. Podle neoliberálních receptů na počátku 90. let panovalo přesvědčení, že se ekonomika „zmodernizuje sama“ (což odporuje veškerým zkušenostem vyspělých či modernizujících se zemí od USA v 18. století po Čínu). Pokud to není vláda, kdo stanoví směr restrukturalizace ekonomiky, a k tomu nutné hospodářské politiky, pak to za vás udělá někdo jiný. Ale můžete si jen nechat zdát o tom, že by tento aktér měl vůbec kdy v úmyslu zohledňovat zájmy občanů ČR…

V zemi, která by si skutečně prošla sebereflexí, by studie ČMKOS, analýzy Deloitte a další zjištění nutně vedly nejen k hluboké a odborné diskusi, ale hlavně ke změně národohospodářské politiky. Jenže, když se bolševismus přetře na modro a vydává se za liberální demokracii, tak lze místo sebereflexe a kroků k nápravě, čekat spíš kombinaci zesíleného budování kultu osobnosti, propagandu, kádrování a hledání „vnitřních nepřátel“, aby bylo vidět, jak „pravda a láska zvítězila.“ Nejsme jako oni, nejsme jako oni! … A ticho.