České národní listy

Slovo Mnichov v nás oprávněně vyvolává pocit zrady, která 15. září roku 1938 zanechala v českých a slovenských poněkud důvěřivých duších nezhojitelnou ránu, která je čas d času znovu jitřena, a znovu scelována marnou nadějí a důvěrou.

Je dobré si připomenout verše Františka Halase z té doby, neboť neztratila nic na aktuálnosti:

„Zvoní, zvoní zrady zvon, zrady zvon,

čí ruce ho rozhoupali,

Francie sladká, hrdý Albion,

a my jsme je milovali.“

Jak je možné, že Západ, ten opěvovaný Západ, jehož demokracie a vyspělost jsou nám dávány po více jak sto let za příklad, se mohl obrátit proti svému příteli nejvěrnějšímu – demokratickému Československu, aby ho hodil jako kořist Hitlerovi, nacistickému Německu, v nesmyslné naději, že bude zachován mír. Dnes se člověk neubrání myšlence, že zúčastněné strany doufaly, že dojde k válečnému konfliktu mezi Československem a Německem, v němž sice Československo vykrvácí, ale Německo bude oslabeno, jeho pozornost obrácena na východ, a tím bude méně nebezpečné pro Západ, který by se možná stačil vyzbrojit. Zapomíná se, že v tomto případě by Československo bylo po válce označeno jako agresor, původce války, s nedohlednými následky. Západ předstíral, že chrání „utlačenou“ německou menšinu, ač dobře věděl, že požívá rovná občanská, kulturní a politická práva, taková práva, jaká neměla žádná jiná menšina v Evropě.

Jakkoli Západ po desetiletí skloňuje ve všech pádech demokracii a lidská práva, jiné principy ve skutečnosti stojí skrytě v popředí hodnot jeho mocenských vrstev: principy, které nemají s demokracií nic společného, zvláště ne ve vztahu k zemím s ambicemi budovat svůj stát a demokracii na vlastních možnostech, hlavně vlastními silami, a k vlastnímu prospěchu. Takový charakter měla krátká existence první Československé republiky, spolu se snahou, vybudovat ve střední Evropě spojenectví menších nových států, jako ochranu před tradiční expansivností Německa, s jeho pangermanismem, pocitem superiority a rasismem. Demokratizační a mírové snahy Československa v mezinárodních vztazích ve střední Evropě, zčásti dokonce úspěšné, jsou symbolizovány neúnavnou prací Edvarda Beneše ve Společnosti národů a v budování Malé dohody. V podstatě pokračoval v úsilí T. G. Masaryka. Němci, zvláště sudetští, neschopní vlastní sebereflexe, do dnes nemohou Benešovi přijít na jméno, naopak útoky proti němu sílí a řada našich politiků se tomuto trendu přizpůsobuje, ba mu i pomáhá.

Jak to, že Západ, konkrétně Spojenci, kteří nebezpečnou povahu a expansivní snahy Německa viděli během 1. světové války, je neviděli ve 30. letech a věřili nestoudným lžím Hitlera. Je otázka, zda jen nepředstírali, že věří. Informací bylo tehdy dost. Jak to, že Západ v úsilí o větší spolupráci středoevropských států ničím podstatným od konce 20. let nepomohl, naopak, měl daleko více sympatií k polofašistickému Maďarsku a Polsku a nakonec k Německu? Jak to, že Československo, nejúspěšnější demokracie ve střední Evropě, a to i ve smyslu sociálním, se stalo první obětí německé nacistické agrese se souhlasem Západu, který věděl, jak zhoubné budou následky pro český národ.

Nabízí se vysvětlení, že demokratická orientace Západu byla od 30. let tiše odsouvána ve prospěch nedemokratického ekonomického liberalismu a kolonialismu, zvláště v zahraniční politice. Přibližně v této době začal vznikat princip, že Západ má demokracii pro vnitřní politiku svých zemí a liberalismus pro zahraniční politiku. Druhá světová válka, strach z Německa, a poválečná konkurence Západu s komunistickým blokem, a to i v sociální oblasti, tuto skutečnost zastřela až do pádu komunismu.

Po té země střední Evropy opět naivně a důvěřivě vložily celý svůj osud do rukou Západu s ne příliš radostnými následky ekonomickými, sociálními i kulturními. Vývoj po pádu komunismu postupně viditelně odhaloval tendenci Západu k novému antisociálnímu kolonialismu. Západ brzy shledal, že státy střední Evropy byly bohaté, lidé vzdělaní a pracovití -- vynikající příležitost pro expansi. Přesto, že v roce 1989 dostaly země střední Evropy unikátní příležitost k důstojnější existenci, nebyla využita. Vývoj mohl jít jinou cestou, kdyby více spoléhaly na svůj vlastní zdravý rozum, na svou důstojnost, tradice, možnosti, síly a vzájemnou spolupráci. Ve svém zájmu Střední Evropa musí pochopit, že nepatří ani na Západ, ani na Východ.

Bylo by dobré si pamatovat myšlenku, která se objevila brzy po skončení 2. světové války v Německu: „Cíle Hitlera ano, ale bez Hitlera“, ekonomicky. Bylo by dobré si pamatovat princip hlásaný jedním americkým presidentem v 50. letech -- že v jakémkoli státě, ve kterém Amerika získá vliv, je nutné zrušit konkurenci schopnost domácí ekonomiky.

Náš národ za více jak tisíc let své existence vytvořil nesmírně cenné kulturní a myšlenkové hodnoty, má a musí mít za ně i za jejich pokračování odpovědnost. Musíme si přiznat, že jsou dnes opět ohroženy. Nesmíme dopustit jejich rozklad lživou interpretací naší historie, globalistickým přeléváním bohatství od slabších k mocnějším, či multikulturalismem. Tyto ideologie a praxe jsou podvodem, nástrojem k vnitřním konfliktům států, ke zničení národů a demokracie. Již Mnichov ukázal, k jakým tragickým koncům vede manipulace s menšinami nedemokratickými mocenskými silami s jejich perverzním pohledem na lidskou existenci, na existenci národů. Pravý multikulturalismus by stál na respektu k identitě a hodnotné kultuře a tradicím každého národa, k uznání důležitosti národních entit pro rozvíjení demokracie, pro úroveň lidí – kulturní, mravní, sociální.

Situace došla tak daleko, že i osoba Masaryka se hrubě znevažuje, pomlouvá, s cílem znehodnotit naše pozitivní historické tradice, podkopat naše křehké sebevědomí a sebeúctu, drsně narušit naši národní identitu a integritu. V zájmu naší úrovně a demokracie se tomu musíme bránit všemi prostředky. Důležitým krokem k posílení naší zdravé sebeúcty, k posílení naší sounáležitosti, je poctivá sebeznalost, znalost důležitých aspektů naší historie, zvláště pozitivních, a naše schopnost a odhodlání se bránit destruktivním tlakům. Jen tak je naděje, že získáme i větší respekt ve světě.

Když Masaryk psal roku 1918 Novou Evropu, požadoval na velkých národech a státech respekt k národům a státům menším – již dlouho před tím je považoval kulturně, intelektuálně i ekonomicky za stejně hodnotné jako národy velké. Rozdíly vnímal jako otázku historie, podmínek a vývoje. Presidenta USA Wilsona ujišťoval, že menší svobodné a demokratické státy střední Evropy budou cenným výdobytkem pro úroveň civilizace, když je velké státy „nechají na pokoji“. Pokud se nedospěje k tomuto stupni vztahů mezi státy, zahrnující respekt a mravní principy, a pokud dovolíme různé druhy expanzí a snahy o nesmyslná velká soustátí, která mají velkou tendenci k nebezpečným konfliktům i k potlačování slabších, nové Mnichovy jsou pro menší národy a státy trvalým nebezpečím.

„Jenom ne strach,

Jenom ne strach,

takovou fugu nezahrál sám S. Bach,

co mi tu zahrajem, až přijde čas!“

„Myslete na chorál!“

(F. Halas)

Přišlo e-poštou