České národní listy

K volebním preferencím KDU-ČSL

Již delší dobu kádeuáci vidí pětiprocentní hranici, která dělí politické strany a hnutí na parlamentní a mimoparlamentní, ze spodu. Časem se dostávají stále dále od této parlamentní brány. Nyní ji již „atakuji“  z pozice přibližně dvou procent. A tak pan Pavel Bělobrádek promluvil. Nevidí bohužel břevno v oku svém, ale „smítka“, jež porůznu, ale téměř stále viditelněji  „zdobí“  arogantně moci chtivý STAN.

Jak však by bylo hezké, kdyby pan P. Bělobrádek se podíval především na sebe a na stranickou „křesťanskou“ politiku, jíž dříve, za pomocí takových veličin jako byl např. pan Herman a jemu podobní, pomáhal ze všech svých sil formovat a zamyslel se nad uvedeným stranickým úpadkem. Snad by si ještě mohl vzpomenout na to, že šrámkovská lidovecká politika činila stranu  sociální, vlasteneckou a demokratickou. Co dnes z toho zbylo? Jurečkovo asociálno, bělobrádkovsko-hermanovská protičeská prosudeťácká politika, nad nimiž demokracie roní krvavé slzy.

Možná si pan Bělobrádek vzpomene na to, jak někdo již dříve  prohlásil,  nebyl to čirou náhodou právě on?, že je sudetský Čech, že do poltických Sudet patří Šumava a Brno. Kdože to jednoho krásného dne přijel do „Sudetoněmeckého domu“ v Mnichově s kyticí, jíž zde položil na památku obětem „vyhnání“, samozřejmě „sudetských Němců“ z republiky, nikoliv však vyhnaným Čechům, německým antifašistům  z jejich domovů v pohraničí v době předmnichovské a i pomnichovské.

Na sjezdech „Sudetoněmeckého landsmanšaftu“ jsou někteří čeští politici, nepatří k nim shodou okolností i pan P. Bělobrádek a pan D. Herman,  téměř jako doma. Vše slyšeli a ke všemu mlčeli. Neprotestovali, stejně tak ani naši diplomaté, kteří snad nechyběli na žádném sudeťáckém sjezdu, a to ani když se zatracovaly dekrety prezidenta republiky, kdy o přesídlení německého obyvatelstva z Československa se mluvilo jako o vyhnání,  dokonce někteří mluvčí SL toto ztotožňovali s genocidou. Někdy bylo slyšet, že jsme se při „vyhnání“ dopustili válečných zločinů, jindy pak, kromě dalšího, krvavých etnických čistek, které byly charakterizovány jako jedny z největších v poválečných dějinách.

Tehdy v politice, jíž nemůžeme označit za českou, šli nerozborně ruku v ruce někteří „kádeuáci“ se sociálními demokraty, vedenými známou sociálně demokratickou „osobností“, premiérem. B. Sobotkou, jehož byl právě pan Pavel Bělobrádek prvním místopředsedou vlády. Panu Sobotkovi se povedlo dosud neproveditelné. Svou proněmeckou a sudetoněmeckou politikou prohospodařil postupně důvěru voličů k ČSSD. Podobně byl úspěšný i pan Bělobrádek. KDU-ČSL zeštíhloval, až padla na parlamentní bránu. Ani následovníci pana Bělobrádka, který dosud skromně žil v pozadí, nebyli nijak úspěšní.

Jakou  medicínu si „lidovečtí politici“ naordinují nyní, když jejich Titanik se postupně potápí, zatímco  oni, generálové bez vojska, ještě „tancují“ na palubě? Pokud v praxi neobnoví sociální, vlastenecké, demokratické a mírové, a tím i křesťanskosociální  směřování strany, vlastní šrámkovské Československé strany lidové, je velkou otázkou, co by ještě na velkých politických prknech měli dále činit. Politika je přece činnost, jež má směřovat ve prospěch co možná největší části společnosti, nikoliv být dobrým bydlem pro několik stovek málo schopných, nebo všeho schopných?, jednotlivců.

S lidmi typu Jurečky, Bělobrádka a jim podobných KDU-ČSL zahyne na úbytě. Bez hlubokého obrození strany se tomuto osudu kádeuáci nevyhnou.  Přejme obroditelům v KDU-ČSL hodně zdaru!

Dr. O. Tuleškov