K reportáži o osudu Lužických Srbů v MF Dnes – otevřený dopis
K reportáži o osudu Lužických Srbů v MF Dnes – otevřený dopis
Jako dlouholetý člen Společnosti přátel Lužice musím reagovat na zkreslenou reportáž na uvedené téma v MF Dnes z 20.10.2009, kde se konstatuje, že „malý slovanský nárůdek čelí osudovému verdiktu dějin, za čas z něj nezbude skoro nic“. Reportéři zjistili, že v Horní Lužici se domluví srbsky 20-40 tisíc obyvatel a v Dolní Lužici, že je to sotva polovina. Po 2. světové válce jich bylo čtvrt milionu, ale nyní asimilací údajně trvale ubývají.
Hrobařů houževnatého a tak krutě pronásledovaného zbytku Polabských Slovanů bylo během tisíce let již bezpočet. Naposled nacisté, kteří Lužické Srby nejvíce poškodili jak částečnou likvidací inteligence, tak zejména tvrdou represí spojenou se zákazem užívání rodného jazyka, kdy se následně v mnoha rodinách přestalo srbsky mluvit. Špatným prorokem byla i hlava protestantské církve, Luther, který odmítl překlad Bible do srbštiny - jazyka opovrhovaného národa, který brzy přestane existovat. V této souvislosti vzpomeňme na počátky našeho národního obrození, kdy učený jezuita, Josef Dobrovský, psal německy Dějiny české řeči a literatury snad jako památku na národ, který již zaniká.
V tomto případě jde však o jinou věc. Novináři mají být objektivní a pravdiví. Jakákoli dezinformace anebo polopravda mají vždy jen jepičí život. Takže ten, kdo dělá reportáž z Lužice, by měl znát hospodářskou i politickou situaci v dané oblasti i desítky let zpět. Polopravdou je, že po roce 1945 se hlásilo k Lužickým Srbům 250 tisíc obyvatel. V té době se uvádělo až 500 tisíc. Bylo to však v situaci velké poválečné bídy v Německu, kdy k Lužickým Srbům se hlásila i část Němců v tehdy očekávaném připojení Lužice k Československu, ke kterému ze známých důvodů nedošlo.
Vláda NDR sice prvně v historii přiznala suverenitu lužickosrbskému národu, ale nepovolila čistě srbskou výuku v lužickosrbských školách. Typ škol A (s oficiálním vyučovacím lužickosrbským jazykem) měl ve skutečnosti výuku v mateřštině jen v několika předmětech, u typu B byla srbština jen nepovinným jazykem s minimálními závěrečnými znalostmi. Lužičtí Srbové byli ukazování jako Indiáni v amerických rezervacích na periodických okázalých národních slavnostech. Germanizace však pokračovala, jak v ekonomice, např. šesti tisícové srbské Wojerecy se změnily na Hoyerwerdu, sedmdesátitisícové město s německými přestěhovalci, tak i ve státní správě, ve smíšených územích nebyla na úřednicích vyžadovaná perfektní znalost obou jazyků jako třeba v Kanadě, a nedostatečnou podporou médií. V Dolní Lužici pokračovala staletá likvidace srbského osídlení při odbagrování vesnic pro získávání uhlí a následném rozptylu srbského obyvatelstva mezi německou majoritu.
Obrovské naděje vkládané do demokratického převratu po sjednocení SRN bohužel nebyly naplněny. Bývalá NDR prodělala hospodářský kolaps. Oblasti Lužice byly postiženy 20-30% nezaměstnaností. Téměř dva miliony lidí, převážně mladých, se za prací muselo vystěhovat na západ. Přes protesty srbské i mezinárodní veřejnosti a proti zárukám v Ústavě Svobodného státu Sasko byl likvidován 2. stupeň základní školy v ryze srbských Chrosčicích i v Pančicích-Kukowě,
Ale naše pravicová média, včetně oficiálně „nezávislého“ Práva, nechtěla psát pravdu o tom, že v Chroščicích, kde chyběly ve dvou třídách jen tři děti, v situaci, kdy si Srbové zajistili výuku penzionovanými učiteli, byli přesto úředně vykázáni a následně násilně vystěhováni i z náhradních prostor. Proč média, která pranýřují potlačování práv Tibeťanů, si nevšímají toho, co se děje v našem těsném sousedství, a též toho, že u nás stačí pro menšinové školy s vyučovacím jazykem v mateřštině jen poloviční počet žáků a to ještě s možností výjimek, než je tomu u sousedů. Proč si média nevšimla, že z Budyšína zmizelo dřívější dvojjazyčné označení obchodů, restaurací a dalších zařízení, že srbsko-německé divadlo téměř přestalo v Budyšíně hrát srbské hry, že jsou stále kráceny příspěvky pro Nadaci lužickosrbského národa na podporu kulturního života o miliony eur v situaci, kdy dánská menšina v SRN měla trojnásobnou podporu. Nenapsala ani o tom, že byly případy, kdy uvědomělí lužickosrbští vlastenci byli i v národních organizacích vyměněni za rodilí Němce. Tohle přece nemá nic společného s běžnou asimilací!
Zatímco německá menšina, např. v Polsku, v ČR, má své školy, organizace, tiskové orgány, na které štědře přispívají uvedené státy, Německo neposkytlo menšinová práva ani polské menšině, ani české menšině. Proč naše média nepíší o menšinové politice v SRN?
V této souvislosti si musím vzpomenout na jinou skutečnost s pravicovými médii. Náš obrázkový a často zajímavý Týden, jsem před Velikonocemi upozornil na jízdu velikonočních jezdců v katolické Lužici, oslavující Kristovo zmrtvýchvstání. Reakcí byl zběsilý útok proti křesťanské víře s výroky o tom, že Kristus svým ukřižováním „zkrachoval“ a že dnes by byl asi jen ve společnosti chudých, bezdomovců a komunistů. Ty výroky byly až na hranici hanobení víry a tedy žalovatelné. Reagoval jsem svým článkem v také pravicovém, ale skutečně nezávislém měsíčníku Svědomí.
Já jako praktikující katolík považuji za zázrak, že se při zásobách ničivých zbraní, postačujících k více než trojnásobné likvidaci Země, rozpadl socialistický blok – částečně kromě Rumunska a nezákonně napadené Jugoslávie – bez krveprolití a že žijeme v Evropě již 64 let v míru.
Uvedené nás nutí k úvaze, jak je neuvěřitelné, že necháme hanobit sami sebe, svou minulost. Proč si národ nechá líbit urážky exponentů pravice, senátora Sobotky, poslance Bendy, že jsme za svoji svobodu nikdy nebojovali a že nám ji vždy někdo daroval. Obětaví vlastenci si nezasluhují, aby je hanobili ignoranti. Vždyť během 2. světové války jsme měli jen o něco nižší ztráty než Británie, která s nacismem nějaký čas bojovala osamocená. V tzv. protektorátu jsme také „válčili“ s Němci, jejichž genocidní hrůzovláda je obecně známá. Za podporu odboje byly často vyvražďovány celé rodiny. Je neskutečnou ostudou špinit památku 360 000 československých obětí nacismu.
Pravicová média psala i o údajné spolupráci našeho národa s okupanty. Ale pro nacisty dělala přece celá Evropa. Proč tito všeznalci nevzpomněli na francouzské, belgické, norské, holandské příslušníky SS, kteří společně s nacisty bojovali na východní frontě a nakonec i v Berlíně, kde, s výrostky z HJ, někteří z nich hájili i doupě A. Hitlera.
Neuvěřitelně vládou obdarovaný miliardář Bakala odměňuje miliony „umělce“ Černého – natěrače tanku na Smíchově, který vytvořil plastiku pánů čůrajících na mapu ČR, sv. Václava na chcíplém koni, a ostudnou Entropu v Bruselu.
Nebylo by pro pány redaktory vhodnější udělat reportáž z okupovaného Kosova, především z oblastí izolovaného srbského osídlení, kde je lidem vypínána elektřina, někdy zastavena i voda, a kde děti nemohou chodit do školy? Nebo z oblastí srbských ghett, kde někdy i příslušníci mezinárodních ozbrojených sil jen nečinně přihlížejí, jak albánští fanatici vypalují srbské domy nebo pravoslavné kostely? Kde jsou naši obhájci lidských práv?
A ještě k Lužici. V těžších chvílích burcovalo svědomí našeho národa jen několik tiskovin, např. Slovanská vzájemnost, Svědomí, Křesťanský sociál a Haló noviny. Z politiků projevil zájem a poskytl i malou finanční pomoc jen expremiér Zeman. A tak je pro nás zahanbující, že v době záplav nám finančně pomáhali lidé z Lužice, část důchodů věnovali i Srbové z Chrosčic – tedy z míst, kde my jsme „zapomněli“ pomoci dříve. Pro ně jsme byli my „jejich nejbližší“.
Ještě k užívání mateřštiny u národnostních menšin. Viděl jsem hezký pořad o Lužici na ČT 2, kde lužickosrbský aktivista s doprovodem kytary zpíval o tom, že by již rád šel na svatbu svému bratrovi, ale vzhledem k tomu, že on dělá v západním Německu a jeho dívka pomáhá vychovávat děti v Anglii, tak neví, kdy se toho dočká.
V současné Lužici se ke slovanskému původu hlásí údajně kolem 300 tisíc lidí. Zkusím porovnání s Irskou republikou, kde z 3,5 milionů obyvatel, přes intenzivní výuku irštiny ve školách, je irština mateřštinou a hovorovou řečí jen pro pětinu obyvatel ostrova. Ale přesto tito katoličtí obyvatelé jsou hrdí na svůj keltský původ a jsou uvědomělými vlastenci.
Jedním z popravených českých pánů po bitvě na Bílé hoře byl i tehdejší lužickosrbský fojt. Jsme hodně dlužni národu, se kterým jsme byli několik set let v jednom státě, a jehož příslušníci u nás působili jako duchovní, učitelé či umělci. I moje bydliště, Jablonec n. N., má svůj název údajně z lužické srbštiny. Tím, že hájíme sví blízké, hájíme i sebe.
Nesmíme připustit další urážky našeho národa a nechat hanobit oběti boje za svobodu. Je to přece i povinností pro naše spisovatele a novináře, kteří mají být svědomím národa.
Závěrem je nutné konstatovat, že nad Lužicí snad opět svítá. Do Nadace Lužickosrbského národa se vrátili čtyři lužickosrbské organizace, které na protest proti postupné finanční likvidaci dříve vystoupily. Po posílení Levice v zastupitelských orgánech bylo nadaci na činnost trvale přislíbeno 16,8 mil eur, což sice nedosahuje někdejších 21 milionů, ale zaručuje stabilitu a ukončuje nekonečnou redukci. Premiérem Svobodného státu Sasko je nadále uvědomělý Lužický Srb, Stanislav Tilich. Zasloužilá paní Budarjowa oznamuje pozitivní výsledky akce Witaj, v jejímž průběhu se v lužickosrbské oblasti učí původní mateřštinu děti od útlého věku a jazyk se vrací do rodin, v nichž se již přestalo srbsky mluvit.
Je nutné připomenout obětavou práci činitelů Společnosti přátel Lužice a redaktorů měsíčníku Česko-lužický věstník, který se této problematice fundovaně věnuje. Zájemci se mohou dozvědět i o vývoji málo známého národa Kašubů – potomků někdejších polabských Pomořanů.
Kdo neprojevil oprávněné obavy a neprotestoval dříve, tak dnes by neměl šířit neoprávněný pesimismus.
F. Truxa
