Jdi na obsah Jdi na menu
 


K politologickému mládí T.G. Masaryka III, Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

6. 3. 2020

K politologickému mládí T.G. Masaryka III

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

 

 

        17. listopadu 1879 předsednictvo českého poslaneckého klubu na říšské radě odevzdalo císaři memorandum požadující rovnoprávnost češtiny u úřadů a soudů, na pražské univerzitě, na středních školách a v živnostenských vzdělávacích ústavech. Němečtí poslanci z Čech vypracovali 9. února 1880 protimemorandum, v němž české požadavky zamítli a znemožnili tím na mnoho let demokratické vyrovnání a porozumění. Rakouská vláda však nemohla zcela české požadavky odmítnout a zčásti je realizovala pod tlakem německých nacionalistů ve složitých kompromisech. Český národ již měl svou váhu v oblasti nejen politické, ale i ekonomické, a to nebylo možno přehlédnout. Jako odpověď vlády na memorandum z 17.11.1879 byl 28. února 1882 vydán zákon o rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Přednášky na české univerzitě začaly v zimním semestru 1882/1883.

       Prvním rektorem byl zvolen W. W. Tomek. Současně se stal šestým virilistou českého zemského sněmu. Značná část pro­fesorů zůstala na německé univerzitě, byla lépe vybavena a finančně zajištěna, česká část začínala od nuly.

       Když přišel T.G. Masaryk do Prahy, znovu si uvědomil zaostalé poměry, znal již příliš dobře okolní svět a dovedl si tedy představit, co práce dá dohnat a vyrovnat se  vyspělým státům. Značnou oporou mu byla žena, naučila se česky, prostudovala naši historii a pevně věřila v poslání českého národa. Masaryk vyslovil i obavu z kultury politického života. „Kdyby si lidé dovedli navzájem rozumět, měli bychom demokracii jedním rázem; bez vzájemného pochopení, bez tolerance není svobody.“ (9)

       T.G. Masaryk přednáší úspěšně nejen na univerzitě, ale mluví i k mimoakademické obci, mládeži a k dělníkům. Jeho přednášky jsou aktuální, přitažlivé, což vyvolává animozitu jeho kolegů, závist u průměrných a podprůměrných. Na tuto nedemokratickou vlastnost si Masaryk posteskl ještě nejednou. Uvědomoval si pravdivost politologického postřehu, že absolutistické vlády nemilují talentované lidi, neboť potřebují poslušné, ne chytré a samostatně myslící.

       V pražských poměrech se T.G. Masaryk prosazuje jako aktivní bojovník proti všemu zaostalému, nepravdivému, pohodlnému a nedemokratickému. Záhy má vliv na studenty, ale chodí i mezi dělníky a také zde je ceněn. Přednáší praktickou filozofii, jak to sám nazval, hovoří o kultuře, o politice, emancipaci žen, o smyslu českých dějin, zasvěcuje své posluchače do sociologie, psychologie a do etiky, žádá diagnózu nedostatků a jejich okamžitou terapii.

       T.G. Masaryk nezůstává jen u verbálního přenosu svých myšlenek, společně se stejně smýšlejícím kruhem svých přátel zakládá a řídi měsíčník „Atheneum, listy pro literaturu a kritiku vědeckou.“ Redakčně zde působil od října 1883 do července 1888. Záhy vyšla také jeho kniha Základové konkrétní logiky, v níž usiloval o přirozenou a jednotnou organizaci věd, vedoucí k jednotnému filozoficko-vědeckému názoru na svět, který by ukazoval cestu reformě společnosti a člověka.       

       Názory v demokratické společnosti mohou být velmi rozdílné, jejich sjednocení je možno realizovat jev zápase o pravdu. To byl i hlubší smysl jeho boje o pravost Rukopisů. Proti nevědeckému romantismu prosazoval kritický rozbor. Zamítl podvod jako východisko k překonání pocitu méněcennosti. Je-li čistý cíl, je nutno ho dosáhnout i čistými metodami. Národně osvobozenecké hnutí by bylo znehodnoceno, kdyby se mělo opírat o falsa.  Rukopisný boj nebyl nijak snadný. Masaryk se v něm postavil proti  značné části veřejnosti, opíjející se slavnou minulostí. Masaryk byl obviňován, že nemá cit pro národní sebevědomí, že jedná nevlastenecky, že škodí pověsti národa v cizině, dokonce byl prohlašován za zrádce národa. Své stanovisko shrnul: „Pro mne otázka Rukopisů byla v první řadě otázkou mravní – jsou-li podvržené, musíme se z toho před světem vyznat. Naše hrdost, naše výchova nesmí spočívat na lži. A pak: ani svou vlastní historii jsme nemohli správně poznat, pokud jsme klopýtali o vymyšlenou minulost.“ (10)

       Rukopisné boje uvedly Masaryka do hlubšího studia historie, současně však i do politického života. Proti Masarykovým názorům se sešikovaly síly tehdejší společnosti, proti nim se spojovaly síly realismu, původně kulturního a vědeckého zaměření, přerůstající nyní do politického proudu. Zejména po založení Času (1887) dostává kulturní realismus stále více charakter politického hnutí. Nejprve to byl jen názor menšiny, ale Masaryk záhy vycítil, že tomu tak nemusí být  navždy a názor menšiny se může stát programem většiny. Z této zkušenosti vyvodil také praktický závěr, míra demokracie se pozná podle práv, poskytnutým menšině.

 

Vstup do politiky

T.G. Masaryk, poučen politickou stránkou bojů o Rukopisy, organizuje na základě názorového souhlasu liberální, a dosavadní poměry ostře kritizující, skupinu české inteligence, klonící se nejprve ke straně staročeské. Později vstupuje do mladočeské strany, za níž byl v letech 1891-1983 poslancem rakouské říšské rady a českého sněmu.  T.G. Masaryk na tehdejší situaci vzpomínal: „Mladočeši byli na vzestupu, proto potřebovali nových lidí do parlamentu. Tož s nimi jednali o vstupu do jejich strany, a my jsme považovali za svou povinnost dát se jim k dispozici. Staročeši měli celkem lepší lidi a byli vzdělanější, ale politicky ustrnulí.“ (11)

       Na říšské radě ve Vídni i na českém zemském sněmu vzbudil mladý, energický a s přehledem jednající poslanec velkou pozornost. Zasvěceně zasahoval do otázek právnického studia, veřejné bezpečnosti a do návrhů na reformu školství. V září 1892 navštívil Bosnu a Hercegovinu, aby se přesvědčil o rozsahu germanizace a hungarizace okupovaných zemí. Z celé řady parlamentních vystoupení lze vyvodit, že usiloval o samostatnost české kultury, která měla být oproštěna od vlivu státu, v hospodářském vývoji viděl záruku rostoucího podílu českého národa na administrativě Rakouska, domáhal se českého státu v rámci modernizované a federalizované monarchie konstitučního typu. T.G. Masaryk navazoval na původní program F. Palackého na demokratizaci rakouského soustátí, v němž by se nerakouským a nemaďarským národům dostalo oprávněné rovnoprávnosti. Současně se obával panovačného o hegemonii usilujícího všeněmeckého hnutí, schopného zmařit každé demokratické německo-české jednání, současně ohrožujícího svými imperialistickými nároky  mír v celé Evropě.

       Někdy se zcela ahistoricky stavěla otázka, zda už tehdy neměl Masaryk vytýčit program zcela samostatného státu. V té době to nebyl ještě reálný cíl, rakouská vláda byla příliš silná a netrpěla by odstředivé síly. Mezinárodní situace, vnější podmínky, nebyly také vhodné pro takové řešení, na západ od nás bylo stále sílící imperialistické Německo a na východ silná carská despocie. Malý český stát ve středoevropském prostoru by se stal snadnou kořistí jedné nebo druhé mocnosti, což by bylo nežádoucí jak z hlediska národnostního vývoje, tak z hlediska demokracie. Carské samoděržaví představovalo větší nesvobodu, poměry v podunajské monarchii byly přece jen liberálnější, dávaly větší možnosti pro zápas o zlidovění tohoto státu. O zaostalosti ruské vládnoucí třídy se Masaryk osobně přesvědčil při svých návštěvách v Rusku a stejně jako Karel Havlíček Borovský postřehl bídu utlačených vrstev. Proto také měl pozdější obavu, že v zaostalých poměrech může vyrůst zase jen zaostalá a despotická forma socialismu.

       Mladočeská politika nezískala vřelé sympatie T.G. Masaryka, nelíbila se mu svou dvojakostí, jiná byla v Praze, kde se bouřilo a radikálničilo, a jiná byla ve Vídni, kde se nechávala získávat za maličkosti. Po rozchodu s mladočech rezignoval v politické aktivitě, chtěl se jen lépe připravit. Bylo nutno nově promyslet poměr k Vídni, k okolnímu světu, ale i k dělnické třídě a k socialismu. T.G. Masaryk o tom napsal: „Tenkráte slovo ´socialismus´ bylo pro buržoazii a inteligenci strašákem. Přijímal jsem socialismus, pokud se kryl s programem humanitním; marxismus jsem nepřijímal – však z té kritiky vznikla má Otázka sociální.“  Poměr k socialismu T.G. Masaryk později ještě upřesnil: „Můj socialismus, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita. Přeji si, aby nebylo bídy, aby všichni lidé žili prací a v práci, aby každý měl pro sebe dost místa…“ (12)

       A ve své knize Sociální otázka výstižně napsal: „Buď bude socialismus humanitní nebo nebude vůbec!“ (13)  V roce 1895 Masarykova Česká otázka podnítila tříbení názorů na socialismus a dělnickou otázku. Sociální demokraté uvítali jeho stanovisko, že „otázka sociální není pouze otázkou dělnickou, jako roku 1847 nebyla pouze otázkou selského lidu. Otázka sociální není otázkou jedné třídy a kasty, je otázkou všech…“ (14)

       T.G. Masaryk se zastal dělnického hnutí proti nesprávnému obviňování z beznárodnosti a nabádal k hlubšímu zájmu o dělnictvo, jehož sociální a politické požadavky prohlásil za spravedlivé. Masaryk se vyslovil proti marxismu, což zavdalo podnět Rovnosti, aby napsala, že se mýlil, když tvrdil, že „sociální demokrati z Marxe činí nedotknutelnou autoritu“ a dodala: „My naopak konstatujeme, že až přijde někdo, kdo teorie Marxovy lepšími nahradí, necháme se přesvědčit.“ V Rovnosti bylo vysloveno přání, aby se Masaryk obíral tímto problémem podrobněji a tím byl vlastně dán jeden z podnětů ke vzniku Otázky sociální“. (15) Dělnictva a sociální demokracie se ujímal proti nařčení ze zrádcovství a z nevlastenectví. V květnu 1899 projevil své sympatie ke stávce brněnských textilních dělníků za zkrácení pracovní doby a za stávky horníků v lednu 1900 navštívil Kladno, kde promluvil o významu hospodářského a sociálního boje. V Praze 12. února 1900 podporoval oprávněnost osmihodinové pracovní doby. S dělníky oslavil i první máj, působil v jejich řadách mnoha osvětovými přednáškami apod.

       Vědeckou a pedagogickou práci přerušil v roce 1899, kdy se vyslovil k dalšímu středověkému dogmatu o rituálních vraždách. Na vyzvání a prosbu svého bývalého studenta Sigismunda Münze vedl zápas proti antisemitismu české veřejnosti. T.G. Masaryk udělal to, co nedokázali přední němečtí vědci v době nástupu fašistické ideologie, zastal se Židů a dosáhl, že v obnoveném soudním řízení byla domněnka o rituální vraždě vyloučena.

       Za svůj boj proti pověře sklidil urážky, byl vylučován z národa a skandalizován konzervativně smýšlejícími studenty. „Na mé univerzitní přednášky přišli studenti-nestudenti a ukřičeli mě“, napsal o tom později T.G. Masaryk. Teprve později se mu vše zlé obrátilo v dobré. Za světové války se mu židovští novináři odvděčili tím, že psali o národně osvobozeneckém zápasu sympaticky a s porozuměním. Ostatně dodnes je v Izraeli uctívána památka T.G. Masaryka. (16)

       K antisemitismu zaujal T.G. Masaryk stanovisko ve své brožuře Význam procesu polenského pro pověru rituální (Praha 1900): „ Celý proces polenský a jeho antisemitské využitkování je atentátem proti zdravému rozumu a lidskosti.“

       Milan Machovec  v roce 1968 ve své knize Tomáš G. Masaryk vystihl význam hilsneriády v připomínce, že Masaryk „bojoval proti lidské lehkomyslnosti v přisuzování viny a v posuzování motivů, proti principu manipulace veřejného mínění žurnalistickými prostředky a proti nátlaku takto manipulovaného veřejného mínění na soud…“ (17)

       T. G. Masaryk se dostal i do sporu s klerikály, například při diskusním mítinku v Hradci Králové s páterem Reylem a Jemelkou. Další konflikt byl ještě vyhraněnější. Na nějaké schůzi uvedl příklad, že jeden katecheta denuncoval učitele. „Ten můj výrok nějak zkřivili a tři sta osm katechetů podalo na mne žalobu, že jsem nařkl všechny katechety z denunciantství nebo špiónství. Proces jsem vyhrál. I zde šlo o ty vzájemné služby církve a státu. Stát chránil církev a církev mu sloužila, byla mu zadarmo duchovní policií.“ (18) Neprospělo to církvi ani českému katolictví. Dnes je už tato aféra zapomenuta, v meziválečných letech se Masaryk nejednou vyslovil o lidové straně velmi příznivě a pozitivně hodnotil i poslání církve. Další potyčky měl s historiky, například s Josefem Pekařem, hlavně o smysl našich dějin. Záznam diskuse uspořádané v Hradci Králové 23. října 1906 vyšel tiskem pod názvem Inteligence a náboženství (1906).

       T.G. Masaryk horlivě agitoval za všeobecné hlasovací právo. Když byla volební reforma konečně realizována 30. ledna 1907, byly vyhlášeny volby na 14. květen a v nich Masaryk získal zásluhou sociálních demokratů poslanecký mandát. Členem této strany však nebyl. Spojovala ho s ní však snaha po reformě tehdejší společnosti.

       T.G. Masaryk v řadě zápasů pronikl k přesnějšímu poznání politicko-mocenské struktury Rakousko-Uherska a čím více znal taje tohoto systému, tím více se radikalizoval jeho odpor k němu, což se výrazně projevilo ve velkých soudních procesech s Jihoslovany. V procesu záhřebském bylo na základě falešných dokumentů obžalováno z velezrady 53 Srbů a Chorvatů, aby byla ospravedlněna anexe Bosny a Hercegoviny. Masaryk kritizoval vedení procesu, odhalil podvrhy a zabránil tak vynesení rozsudků smrti. Český profesor, placený rakouským státem, se postavil proti vládním zájmům. Vyneslo mu to obdiv a přízeň nejen Jihoslovanů, ale i popularitu v evropských zemích. Využil ji během první světové války. Záhy vstoupil Masaryk i do dalšího procesu, spojeného se jménem Friedjung.

       Heinrich Friedjung (18.1.1851 – 14.7.1920) byl rakouský publicista a historik s důvěrným vztahem k vídeňské vládě. Patřil k vyhraněným představitelům velkoněmeckého nacionalismu, budoucnost monarchie spojoval jen s perspektivou prušáckého Německa. Na základě padělaných dokumentů obvinil Srby z protirakouského spiknutí. (19)

       Záhřebský proces měl obvinit Srbsko z expanzivních záměrů a tím připravit veřejné mínění i na případnou vojenskou intervenci proti Srbsku. Současně mělo být zastrašeno autonomistické a národně osvobozenecké hnutí Jihoslovanů v Rakousko-Uhersku. Proces se stal velkou blamáží vládní justice a oficiálních úřadů, vysoké tresty byly nakonec zrušeny. T.G. Masaryk na říšské radě odhalil nepravost důkazů a celkovou zaujatost soudního řízení.

       Při procesech se Masaryk sblížil s korespondentem Steedem z britských Timesů, za války mu tato známost otevřela dveře do vlivného tisku. (20)

       V nových říšských volbách v roce 1911 získal Masaryk ve svém vlašském okresu mandát hned v prvním kole.

        T.G. Masaryk byl duchovním vůdcem české strany pokrokové, která vznikla v roce 1900 nejprve pod názvem Česká lidová strana (realisté). Sdružovala čtenáře a stoupence časopisu Čas. Roku 1906 se sloučila se skupinou pokrokářů a změnila název na Českou stranu pokrokovou, sdružující demokraticky orientovanou inteligenci. Obracela se proti konzervativním jevům v politickém i kulturním životě, podporovala zásady reformismu i v dělnickém hnutí a trvala na demokratických cílech i metodách. Žádala zlidovění Rakousko-Uherska, zavedení všeobecného volebního práva, rovnoprávnost všech národů žijících v monarchii, zeslabení centralismu a posílení národní autonomie. Mluvčím strany byl vedle T.G. Masaryka také J. Herben. Oba zdůrazňovali význam drobné politické práce. V roce 1918 strana ukončila činnost, část členů přešla do státoprávní demokracie, část vytvořila v roce 1919 Realistický klub.

       Na sjezdu důvěrníků strany referoval Masaryk počátkem roku 1913 o metodách rakousko-uherského režimu a ohrožení evropského míru, nebezpečí války spíše vycítil, zejména když si uvědomil důsledky balkánských válek. V roce 1913 vyšla také jeho kniha Nesnáze demokracie, kde stručně zhodnotil politické zkušenosti své i svých politických přátel.

       Těsně před válkou se zabýval obviněním poslance Šviha z konfidentství, žádal veřejné projednání a průkazný důkaz. 4. března 1914 totiž uveřejnily mladočeské Národní listy, že poslanec Karel Šviha (1877-1937) je placeným informátorem pražského policejního ředitelství. Šviha se odvolal k soudu, ale nepodařilo se mu svou nevinu přesvědčivě dokázat. Po vzniku republiky se v pátrání pokračovalo a bylo zjištěno, že byl ve spojení s arcivévodou Františkem Ferdinandem d´Este, jemuž dodával zprávy z politického života české společnosti. T.G. Masaryk k tomu později poznamenal: „Já jsem byl ujištěn, že Šviha nebyl totožný s konfidentem Wienerem; to ano, dělal politiku s následníkem trůnu a donášel mu; měl dluhy a následník mu je za jeho služby chtěl zaplatit, ale protože byl škrob, nechal mu dát ty peníze od policie.“ (21)

       A ještě o něco později zjistili rakouští historikové, že následník trůnu, nedočkavý a toužící po vládě, si vytvořil stínový kabinet, působící poloilegálně a kryjící se před císařem Františkem Josefem I., který ovšem nebyl zcela bez informací a s jistou nelibostí tuto hru na budoucí vládu trpěl. Následník trůnu kolem sebe shromažďoval důstojníky, mladší diplomaty, politiky nejrůznějších směrů a národností a vytvářel si alternativní centrum moci. Pochopitelně, že sbíral informace o veřejném mínění a politických postojích různých stran a směrů. Pro celkové posouzení byla důležitým faktem skutečnost, že nikdo nebyl na základě podaných informací  perzekuován nebo soudně stíhán. Nicméně tehdy se musel Šviha vzdát poslaneckého mandátu a jeho věc se ještě dlouho využívala ve volebních zápasech. Ve státech zcela svobodných není nutno informace o veřejném mínění získávat důvěrnou cestou, v demokracii nejsou různé názory předmětem soudního či jiného postihu.

       Za několik let zvýšil T.G. Masaryk po mnoha politických zápasech svou popularitu mezi studenty, učitelstvem a vůbec inteligencí i mezi dělnictvem a dalšími vrstvami obyvatelstva, stal se populárním v monarchii, ale i jeho autorita v cizině značně stoupla. Jako by se přímo programově připravoval na úlohu politika, působícího v emigraci proti habsburské monarchii.

       Po druhé balkánské válce usiloval Masaryk smířit Srby s Bulhary, a chtěl proto zajet do Paříže a do Londýna, ale sarajevský atentát tento plán zmařil. (22)

 

Prameny a literatura

1. Karel Čapek, Hovory s T.G. Masarykem, Praha 1946, s. 13

2. Tamtéž s. 13

3.  Tamtéž s. 8

4. Jen na okraj aktuální poznámku, právě tuto poznávací vlastnost nemělo například Beranovo vedení v agrární straně v roce 1939, Háchova vláda v letech 1930-1945 a v poslední době i Husákovo stranické vedení, zatížené novostalinismem, schematismem a dogmatismem.

5. Alois Vojtěch Šembera, nar. 21.3.1807, zemřel 23.2. 1882, český politik, historik a osvětový pracovník, který vystoupil proti pravosti Rukopisu zelenohorského. Působil též jako profesor ve Vídni, kde organizoval národní spolky.

6. Karel Čapek, cit. dílo, s. 35

7. Tamtéž, s. 35

8. Karel Čapek, cit. dílo, s. 35

9. Tamtéž, s. 55

10. Tamtéž, s. 62

11. Tamtéž, s. 68

12. Karel Čapek, cit. dílo, s. 71

13. K této problematice viz Miloš Vaněk, Československá sociální demokracie a marxistický revolucionismus. In: Osmdesát let československé demokracie, Londýn 1958, s. 223. V roce 1957 si dala rakouská socialistická strana heslo: Socialismus , toť lidskost.

14. K této problematice viz Osmdesát let československé sociální demokracie, Londýn 1958, uspořádal Adolf Mokrý, s. 46

15. Osmdesát let československé sociální demokracie, Londýn 1958, s. 40

16. T.G. Masaryk se k polenskému procesu vyslovil v časopise Čas a v Naší době i v některých německých časopisech (Zeit). Některé články vydal Herben pod názvem Význam procesu polenského pro pověru rituelní (1900, čes. i něm.).

17. Milan Machovec, Tomáš G. Masaryk, Praha 1968, s. 165. Tomáš G. Masaryk se kriticky zamýšlel i nad našim veřejným a politickým životem. V knize Česká otázka (1895) o tom poznamenal: „Kdo pozorněji se dívá na náš život veřejný, neuvidí pouze to slabošské žebrání, ale potká se se zvláštním typem intrikánů. Intrikánství toto otravuje však všecek náš pospolitý život – protože nedovedou být lvové, stávají se liškami, protože nedovedou být hrdinové, stávají se lokajové…“

18. Karel Čapek, Hovory s T.G. Masarykem, s. 82-83

19. Heinrich Friedjung byl spoluautorem tzv. Lineckého programu. Napsal: Der Kampf um die Vorherschaft in Deutschland (Boj o nadvládu v Německu), Das Zeitalter des Imperialismus 1884-1914 a mnoho nacionálně laděných článků do nejrůznějších novin a časopisů v Rakousku i v Německu. K českému národu měl negativní poměr.

20. Další spolupráci T.G. Masaryka s Jugoslávci zachycuje Milada Paulová v knize Tajný výbor Maffie a spolupráce s Jihoslovany v letech 1916-1918, Praha 1968

21. Karel Čapek, Hovory s T.G. Masarykem, Praha 1946, s. 85-86

22. K této problematice viz Marta Kohárová – Jiří Frajdl, Mezinárodní situace v předvečer I. světové války, Pedagogická fakulta v Hradci Králové, 1989, s. 12-14. Po druhé balkánské válce vystoupilo proti Bulharsku Srbsko, Černí Hora, Řecko, Rumunsko a Turecko. Když Bulharsko 29. července 1913 kapitulovalo, ztratilo Makedonii, Dobrudžu, Thrákii. Nespokojené Bulharsko zaměnilo dosavadní proruský kurz  a začalo se orientovat na Berlín a Vídeň. Rumunsko se naopak vzdalovalo od Trojspolku a směřovalo k Dohodě. Řecko, Černá Hora a Srbsko posílily své  postavení. Převládla orientace na Dohodu.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář