České národní listy

K politologickému mládí T.G. Masaryka II

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

První kroky do veřejného života

Během studia ve Vídni, ale i po dosažení doktorátu 10. 3. 1876, zůstává Masaryk nějaký čas vychovatelem v ro­dině generálního rady Angloaustrobanky Schlesingera, kde získává znalosti ze zcela jiného světa, z oblasti tržního hospodářství, financí a bankovnictví. Také tyto znalosti bude možno jednou vhodně rozhojnit a uplatnit. Současně se však stýká také s A. V. Šemberou. který ho podněcuje k záj­mu o politické a sociologické otázky.(5) Oba se shodují na potřebě využít zkušenosti z historie vlastního národa i okolního světa k reformám, vedoucím ke zlepšení dané společ­nosti. Teoretické úsilí mělo tedy směřovat k praktické činnosti, což prozrazuje Masarykův sociologicko-etický směr myšlení. Již tady se patrně rodí stupnice hodnot, mezi něž náleží víra v rozum, hledání pravdy a lidství.

Masarykův obzor obohatily jeho cesty do ciziny. v září 1876 byl v Itálii a v srpnu 1877 v Lipsku, vždy jako průvod­ce mladého Schlesingera. V Lipsku poznal celou řadu vědeckých osobností, pracujících s německou důkladností, seznámil se s lužickosrbskou problematikou, v Itálii si všímal monarchistického zřízení a porovnával ho s režimem habsburským.

K jeho politickým názorům patřilo přesvědčení, že není vhodné, když se mladí lidé vrhají s extrému do extrému. „Jedna příčina je ta, že jsme malý národ po staletí odříznutý od velikého světa kulturního – tož pořád hledíme vyrovnávat se se světem. Proto se chytáme každé nové myšlenky – jednou z východu, po druhé ze západu a po třetí nevím odkud…“ (6) Zcela aktuálně zní i dnes jeho postřeh: „Říkáme, že musíme otevírat okna do ciziny, dobrá, pak ale otevřete okna všechna a všechny dveře! To se rozumí, malý národ je odkázán na kulturu národů větších, zejména národ náš, který byl osudem i násilím ve svém vývoji přerušován a zdržován.“ (7) Historik by k tomu dodal jen komentář, stalo se tak v době Husových reforem, po Bílé hoře a během třicetileté války, v roce 1938, znovu v roce 1948, kdy byl nám vnucen stalinský model kasárenského socialismu, ale i v roce 1968, kdy byly udupány výhonky reforem a společnost byla vržena zpět.

K této problematice našich dějin Masaryk již tehdy předvídavě poznamenal: „U nás se často začíná od začátku, místo aby se navázalo na dílo předchůdce; proto je u nás tolik programů a tolik ovčinců, které pak mohou mít na skutečný život a vývoj poměrně jen malý vliv. Pravda, jsme malý národ a k tomu společnost, která se pořád obnovuje zespoda. Protireformace docela vědomě vyhubila reformační tradice–to máte mezeru tří set let“. (8)

V Lipsku vstoupila do jeho života americká studentka Charlotta Garriguová, vychovaná v rodinné puritánské reformační tradici. Bylo pochopitelné, že si budou rozumět. T. Masaryk se oženil 15. března 1878 ve Spojených státech, kam zajel, když jeho snoubenka onemocněla. Ale tato návštěva měla ještě další význam, podružný vzhledem k lásce, ale důležitý pro budoucího poslance, politika a státníka. Ve Spojených státech viděl vysoce vyspělou průmyslovou zemi, uvědomil si zaostalost rakouských poměrů, malost duchovního života a nedůstojnou přikrčenost české společnosti, předhánějící se často v projevech souhlasu s vídeňským režimem. Dosud T. Masaryk cítil touhu po reformě, po návštěvě USA viděl její nezbytnost. O revoluci neuvažoval, ze studia historie znal i její negativní rysy a bál se diskontinuity a navíc si uvědomoval, že situace není objektivně příznivá pro revoluci. Po návratu do Vídně hodnotil poměry domácí kritériem americké společnosti, kde stál princip republiky proti principu monarchie, demokracie proti vojensko-byrokratickému režimu za světové války, svoboda svědomí proti řadě pověr, legend a reakčních dogmat, kde produktivnější výroba zastiňovala ekonomickou úroveň podunajské monarchie, spjaté ještě s některými pozdně středověkými přežitky, s nimiž měl i osobní zkušenosti z doby mládí na panských velkostatcích i z dob gymnazijního a vysokoškolského studia.

        Od roku 1879 působil jako docent ve Vídni, od roku 1882 pracoval jako profesor v Praze. V té době je nutno se zmí­nit ještě o jedné skutečnosti. V lednu 1878 začal vydávat Masarykův bratr Ludvík Vojenské listy, časopis, v němž nacházíme články T. G. Masaryka, například o sebevraždách vo­jáků, což bylo téma pro rakouský militarismus nežádoucí. T. G. Masaryk tu opět vystupuje jako kritik rakouských po­měrů. Současně se však začal zajímat o vojenskou problema­tiku, což mu přišlo vhod později při zakládání českosloven­ských jednotek v zahraničí. K důkladnějšímu studiu vojen­ství se dostal až v letech exilu, ale základ byl položen již před první světovou válkou. Také jeho docentská habili­tace Der Selbstmord als sociale Massonerscheinung der Ge­genwart směřovala k hlubšímu poznání společenské situace, promítnuté do mezních okamžiků v životě některých jednotlivců. V Sebevraždě je obsažen jeden ze základních rysů je­ho další vědecké práce, filozofické závěry jsou konkretizovány v aktuální a ožehavé problematice.

       V srpnu 1880 vstoupil T. G. Masaryk do evangelického sboru v Heršpicich u Vyškova a stal se tak členem kalvín­ské církve, později přejmenované na českobratrskou evange­lickou, a to pod vlivem kritického rozboru důsledků násilné protireformace. Současně je však třeba konstatovat, že zastával i velmi kritické stanovisko k ortodoxnímu protestantismu. Neměl rád dogmatismus v žádném směru.

        Ve sféře mocenskopolitické směřoval vývoj k rozbití všech forem zjevného absolutismu a k vytváření nového politického systému, lépe odpovídajícímu nové době. Ve vývoji české společnosti pozorujeme vysokou aktivizaci veřejného života, nastupovala nová politická, umělecká a vědecká generace, jež kriticky hodnotila dosavadní výsledky emancipačního zápasu a usilovala o vlastní realizaci.