Jdi na obsah Jdi na menu
 


K politologickému mládí T.G. Masaryka II, Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

8. 3. 2021

       K politologickému mládí T.G. Masaryka II

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

 

 

        17. listopadu 1879 předsednictvo českého poslaneckého klubu na říšské radě odevzdalo císaři memorandum požadující rovnoprávnost češtiny u úřadů a soudů, na pražské univerzitě, na středních školách a v živnostenských vzdělávacích ústavech. Němečtí poslanci z Čech vypracovali 9. února 1880 protimemorandum, v němž české požadavky zamítli a znemožnili tím na mnoho let demokratické vyrovnání a porozumění. Rakouská vláda však nemohla zcela české požadavky odmítnout a zčásti je realizovala pod tlakem německých nacionalistů ve složitých kompromisech. Český národ již měl svou váhu v oblasti nejen politické, ale i ekonomické, a to nebylo možno přehlédnout. Jako odpověď vlády na memorandum z 17.11.1879 byl 28. února 1882 vydán zákon o rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Přednášky na české univerzitě začaly v zimním semestru 1882/1883.

       Prvním rektorem byl zvolen W. W. Tomek. Současně se stal šestým virilistou českého zemského sněmu. Značná část pro­fesorů zůstala na německé univerzitě, byla lépe vybavena a finančně zajištěna, česká část začínala od nuly.

       Když přišel T.G. Masaryk do Prahy, znovu si uvědomil zaostalé poměry, znal již příliš dobře okolní svět a dovedl si tedy představit, co práce dá dohnat a vyrovnat se  vyspělým státům. Značnou oporou mu byla žena, naučila se česky, prostudovala naši historii a pevně věřila v poslání českého národa. Masaryk vyslovil i obavu z kultury politického života. „Kdyby si lidé dovedli navzájem rozumět, měli bychom demokracii jedním rázem; bez vzájemného pochopení, bez tolerance není svobody.“ (9)

       T.G. Masaryk přednáší úspěšně nejen na univerzitě, ale mluví i k mimoakademické obci, mládeži a k dělníkům. Jeho přednášky jsou aktuální, přitažlivé, což vyvolává animozitu jeho kolegů, závist u průměrných a podprůměrných. Na tuto nedemokratickou vlastnost si Masaryk posteskl ještě nejednou. Uvědomoval si pravdivost politologického postřehu, že absolutistické vlády nemilují talentované lidi, neboť potřebují poslušné, ne chytré a samostatně myslící.

       V pražských poměrech se T.G. Masaryk prosazuje jako aktivní bojovník proti všemu zaostalému, nepravdivému, pohodlnému a nedemokratickému. Záhy má vliv na studenty, ale chodí i mezi dělníky a také zde je ceněn. Přednáší praktickou filozofii, jak to sám nazval, hovoří o kultuře, o politice, emancipaci žen, o smyslu českých dějin, zasvěcuje své posluchače do sociologie, psychologie a do etiky, žádá diagnózu nedostatků a jejich okamžitou terapii.

       T.G. Masaryk nezůstává jen u verbálního přenosu svých myšlenek, společně se stejně smýšlejícím kruhem svých přátel zakládá a řídi měsíčník „Atheneum, listy pro literaturu a kritiku vědeckou.“ Redakčně zde působil od října 1883 do července 1888. Záhy vyšla také jeho kniha Základové konkrétní logiky, v níž usiloval o přirozenou a jednotnou organizaci věd, vedoucí k jednotnému filozoficko-vědeckému názoru na svět, který by ukazoval cestu reformě společnosti a člověka.       

       Názory v demokratické společnosti mohou být velmi rozdílné, jejich sjednocení je možno realizovat jev zápase o pravdu. To byl i hlubší smysl jeho boje o pravost Rukopisů. Proti nevědeckému romantismu prosazoval kritický rozbor. Zamítl podvod jako východisko k překonání pocitu méněcennosti. Je-li čistý cíl, je nutno ho dosáhnout i čistými metodami. Národně osvobozenecké hnutí by bylo znehodnoceno, kdyby se mělo opírat o falsa.  Rukopisný boj nebyl nijak snadný. Masaryk se v něm postavil proti  značné části veřejnosti, opíjející se slavnou minulostí. Masaryk byl obviňován, že nemá cit pro národní sebevědomí, že jedná nevlastenecky, že škodí pověsti národa v cizině, dokonce byl prohlašován za zrádce národa. Své stanovisko shrnul: „Pro mne otázka Rukopisů byla v první řadě otázkou mravní – jsou-li podvržené, musíme se z toho před světem vyznat. Naše hrdost, naše výchova nesmí spočívat na lži. A pak: ani svou vlastní historii jsme nemohli správně poznat, pokud jsme klopýtali o vymyšlenou minulost.“ (10)

       Rukopisné boje uvedly Masaryka do hlubšího studia historie, současně však i do politického života. Proti Masarykovým názorům se sešikovaly síly tehdejší společnosti, proti nim se spojovaly síly realismu, původně kulturního a vědeckého zaměření, přerůstající nyní do politického proudu. Zejména po založení Času (1887) dostává kulturní realismus stále více charakter politického hnutí. Nejprve to byl jen názor menšiny, ale Masaryk záhy vycítil, že tomu tak nemusí být  navždy a názor menšiny se může stát programem většiny. Z této zkušenosti vyvodil také praktický závěr, míra demokracie se pozná podle práv, poskytnutým menšině.

 

Vstup do politiky

T.G. Masaryk, poučen politickou stránkou bojů o Rukopisy, organizuje na základě názorového souhlasu liberální, a dosavadní poměry ostře kritizující, skupinu české inteligence, klonící se nejprve ke straně staročeské. Později vstupuje do mladočeské strany, za níž byl v letech 1891-1983 poslancem rakouské říšské rady a českého sněmu.  T.G. Masaryk na tehdejší situaci vzpomínal: „Mladočeši byli na vzestupu, proto potřebovali nových lidí do parlamentu. Tož s nimi jednali o vstupu do jejich strany, a my jsme považovali za svou povinnost dát se jim k dispozici. Staročeši měli celkem lepší lidi a byli vzdělanější, ale politicky ustrnulí.“ (11)

       Na říšské radě ve Vídni i na českém zemském sněmu vzbudil mladý, energický a s přehledem jednající poslanec velkou pozornost. Zasvěceně zasahoval do otázek právnického studia, veřejné bezpečnosti a do návrhů na reformu školství. V září 1892 navštívil Bosnu a Hercegovinu, aby se přesvědčil o rozsahu germanizace a hungarizace okupovaných zemí. Z celé řady parlamentních vystoupení lze vyvodit, že usiloval o samostatnost české kultury, která měla být oproštěna od vlivu státu, v hospodářském vývoji viděl záruku rostoucího podílu českého národa na administrativě Rakouska, domáhal se českého státu v rámci modernizované a federalizované monarchie konstitučního typu. T.G. Masaryk navazoval na původní program F. Palackého na demokratizaci rakouského soustátí, v němž by se nerakouským a nemaďarským národům dostalo oprávněné rovnoprávnosti. Současně se obával panovačného o hegemonii usilujícího všeněmeckého hnutí, schopného zmařit každé demokratické německo-české jednání, současně ohrožujícího svými imperialistickými nároky  mír v celé Evropě.

       Někdy se zcela ahistoricky stavěla otázka, zda už tehdy neměl Masaryk vytýčit program zcela samostatného státu. V té době to nebyl ještě reálný cíl, rakouská vláda byla příliš silná a netrpěla by odstředivé síly. Mezinárodní situace, vnější podmínky, nebyly také vhodné pro takové řešení, na západ od nás bylo stále sílící imperialistické Německo a na východ silná carská despocie. Malý český stát ve středoevropském prostoru by se stal snadnou kořistí jedné nebo druhé mocnosti, což by bylo nežádoucí jak z hlediska národnostního vývoje, tak z hlediska demokracie. Carské samoděržaví představovalo větší nesvobodu, poměry v podunajské monarchii byly přece jen liberálnější, dávaly větší možnosti pro zápas o zlidovění tohoto státu. O zaostalosti ruské vládnoucí třídy se Masaryk osobně přesvědčil při svých návštěvách v Rusku a stejně jako Karel Havlíček Borovský postřehl bídu utlačených vrstev. Proto také měl pozdější obavu, že v zaostalých poměrech může vyrůst zase jen zaostalá a despotická forma socialismu.

       Mladočeská politika nezískala vřelé sympatie T.G. Masaryka, nelíbila se mu svou dvojakostí, jiná byla v Praze, kde se bouřilo a radikálničilo, a jiná byla ve Vídni, kde se nechávala získávat za maličkosti. Po rozchodu s mladočech rezignoval v politické aktivitě, chtěl se jen lépe připravit. Bylo nutno nově promyslet poměr k Vídni, k okolnímu světu, ale i k dělnické třídě a k socialismu. T.G. Masaryk o tom napsal: „Tenkráte slovo ´socialismus´ bylo pro buržoazii a inteligenci strašákem. Přijímal jsem socialismus, pokud se kryl s programem humanitním; marxismus jsem nepřijímal – však z té kritiky vznikla má Otázka sociální.“  Poměr k socialismu T.G. Masaryk později ještě upřesnil: „Můj socialismus, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita. Přeji si, aby nebylo bídy, aby všichni lidé žili prací a v práci, aby každý měl pro sebe dost místa…“ (12)

      

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář